Vysoké okno

Vysoké okno

Raymond Chandler

1

Ten dům stál na Dresden Avenue ve čtvrti Oak Knoll v Pasadeně a byl to veliký, bytelný, napohled stinný dům s vínově červenými cihlovými zdmi, se střechou pokrytou terakotovými taškami a s bílou kamennou římsou. Dolejší okna v průčelí měla tabulky zalité v olovu. V patře byla obyčejná okna vroubená kolem dokola spoustou faleš-ných rokokových ozdůbek z kamene.

Od přední zdi a přilehlých kvetoucích keřů se linul po mírném svahu k ulici asi půlakrový

jemně zelený trávník a čeřil se kolem obrovského himalájského cedru, který cestou míjel, jako chladivý zelený příboj kolem útesu. Chodník i alej byly hezky široké a v aleji rostly tři bílé akáty, které věru stály za podívanou. Celé jitro bylo prosyce-no těžkou vůní léta a všechno, co roste, spočívalo úplně nehybně v tom dusném parnu, o němž se v oněch končinách říká, to máme ale dneska pěkný svěží chládeček.

O obyvatelích domu jsem věděl, jenom že to je nějaká paní Elisabeth

BrightováMurdocková s rodinou a že by si ráda najala slušného a spořádaného soukromého detektiva, který jí nebude trousit popel z doutníků na podlahu a nikdy nenosí po kapsách víc než jednu bou-chačku. A taky jsem věděl, že je vdovou po jednom vousatém tatrmanovi, který se jmenoval Jasper Murdock a nadělal si moře pra-chů tím, že vypomáhal obci, pročež mu v den jeho narozenin každoročně otiskují v pasadenských novinách fotografii s datem narození a úmrtí s nápisem: Jeho život služba lidu Nechal jsem vůz na ulici, přešel jsem přes pár desítek plochých kamenů, vsazených do zeleného trávníku, a zazvonil na zvonek v cihlovém podloubí pod špičatou lomenicí. Souběžně s průčelím domu, ten kousek ode dveří k okraji příjezdové cesty, se táhla nízká

červená cihlová zeď. U konce pěšiny stál na betonovém kvádru omalovaný černoušek v bílých jezdeckých kalhotách, v zelené kazajce a červené čapce. V ruce držel bič a ke kvádru u jeho nohou byl při-pevněn železný kruh na uvazování koní

Černoušek vypadal trochu sklesle, jako kdyby tam čekal už moc dlouho a přestávalo ho to bavit. Než mi přišli otevřít, popošel jsem k němu a pohladil ho po hlavě. Postarší vyzuna v úboru panské otevřela za chvíli dveře asi tak na čtvrt metru a mrskla po mně očima.

“Philip Marlowe,” řekl jsem. “Rád bych mluvil s paní Murdockovou. Očekává mě.” Ta odkvetlá šusparáda zaskřípala zuby, zaklapla víčka, pak je zase otevřela a houkla na mne hřímavým hlasem otrlého zálesáka: “Se kterou?”

“Prosím?”

“Se kterou paní Murdockovou?” To už skoro vřískala.

“S paní Elisabeth Brightovou-Murdockovou,” řekl jsem. “Já nevěděl, že jich je povícero.”

“Právě že je,” vyštěkla. “Máte navštívenku?” Držela dveře pořád jen tak na slabých čtvrt metru otevřené. Vystrčila do té škvíry špičku nosu a tenkou svalnatou ruku. Vytáhl jsem náprsní tašku a vybral navštívenku, na které

nebylo nic víc než moje jméno, a vsunul jsem ji do té ruky. Ruka i nos vklouzly dovnitř a dveře mi zabouchly před nosem.

Usoudil jsem, že bych byl asi udělal líp, kdybych pokorně zaklepal u zadních dveří. Šel jsem k černouškovi a ještě jednou jsem ho pohladil po hlavě.

“Bráško,” povídám, “ty a já, my jsme dva.”

Čas utíkal, a uteklo ho hodně. Strčil jsem si do úst cigaretu, ale nezapálil jsem si. Pan Zmrzlinář projel kolem v modrobílém autíčku a vyhrával na hrací automat písničku “Krocan v

slámě”. Přitřepotal se veliký černozlatý motýl a přistál na keři hortenzie téměř u mého lokte, několikrát pomalu zamával křídly, pak se ztěžka vznesl a odvrávoral nehybným, horkým provoněným vzduchem.

Dveře se otevřely. Vyzuna zavelela: “Za mnou.”

Vešel jsem. Uvnitř byl veliký čtvercový pokoj, zasutý a chladný, a bylo v něm poklidno jako v hřbitovní kapli a taky tak trochu po-dobný pach. Goblény na holých, nahrubo

opracovaných štukových zdech, železné mříže na způsob balkónů za vysokými postranními okny, těžké vyřezávané židle s plyšovými sedadly a goblénovými opěradly, zdobené zašlými zlacenými střapci. V pozadí barevné okno přibližně velikosti tenisového dvorce. Pod ním dvojité skleněné dve-ře, zastřené záclonami. Zatuchlý, zapšklý, úzkoprsý, čistý a krutý pokoj. Vypadal, jako kdyby v něm jakživ nikdo neseděl a ani sedět nehodlal. Stolky s mramorovými deskami a pokroucenými nožkami, pozlacené hodiny, drobné

figurky z dvoubarevného mramoru. Fůra krámů, se kterými by měl člověk týden co dělat, než by je oprášil. Fůra peněz, a všechny zbůhdarma vyhozené. V tom zazobaném, upjatém venkovském městě, jímž byla Pasadena před třiceti lety, to musel být náramný pokoj. Vyšli jsme z něho a prošli chodbou, až posléze vyzuna otevřela jedny dveře a kývla na mne, abych vstoupil.

“Pan Marlowe,” zaskřehotala odporně ve dveřích a odešla skří-pajíc zuby. 2

Byl to malý pokoj s vyhlídkou do zahrady za domem. Na podlaze ohyzdný červenohnědý

koberec a zařízení jako v kanceláři. Bylo tam všechno, co tak člověk v těchhle malých kancelářích vídá. Hubená křehká plavovláska v brýlích s obroučkou z želvoviny seděla za psa-cím stolem a na vysunuté desce po její levici stál psací stroj. Držela ruce nad klávesnicí, ale ve stroji neměla žádný papír. Dívala se na mne, jak vcházím do pokoje, se strnulým přihlouplým výrazem, s nímž se ostýchaví lidé stavějí před fotografický aparát. Jasným, příjem-ným hlasem mě vyzvala, abych se posadil.

“Jmenuji se Davisová. Jsem sekretářka paní Murdockové. Chce, abych vás požádala o nějaká doporučení.”

“Doporučení?”

“Ovšem, doporučení. Překvapuje vás to?”

Položil jsem klobouk na psací stůl a tu nezapálenou cigaretu na střechu klobouku.

“Znamená to, že pro mě vzkázala, ačkoli o mně vůbec nic nevěděla?” Zaťala zuby do rtu, aby nebylo znát, že se jí chvěje. Nevěděl jsem, jestli se bojí nebo zlobí

nebo zda jí jen působí obtíže zachovat chladný úřední tón. Ale šťastně zrovna nevypadala.

“Dozvěděla se o vás od ředitele jedné pobočky Kalifornské úvěr-ní banky. Ale ten vás osobně nezná,” řekla.

“Tak si vezměte tužku,” řekl jsem.

Zdvihla ji ke mně, aby mi ukázala, že je čerstvě ořezaná, jen spustit. Řekl jsem: “Tak zaprvé jeden z vicepresidentů téže banky. George S. Leake. Je na ústředí. Pak senátor Huston Oglethorpe. Ten by mohl být v Sacramentu nebo ve své

úřadovně ve vládní budově v Los Angeles.

Dále Sidney Dreyfus mladší od firmy Dreyfus, Turner a Swayne, advokátní kancelář v paláci pozemkové pojišťovny Máte to?”

Psala rychle a hbitě. Přikývla, aniž zvedla hlavu. Světlo tančilo na jejích světlých vlasech.

“Oliver Fry od firmy Fry-Krantz, přístroje na vrtání naftových stud-ní. Sídlí na Východní

Deváté, v průmyslovém okresu. Potom, je-li libo ještě pár poldíků, napište si Bernieho Ohlse z prokuratury a poručíka detektivního sboru Carla Randal a z ústředí pro vyšetřování vražd. Neračte mít dojem, že by to už mohlo stačit?”

“Nesmějte se mi,” řekla. “Dělám jen to, co mám nařízeno.”

“Ty poslední dva radši nevolejte, pokud nevíte, jakou práci tady mám dělat,” řekl jsem.

“Vůbec se nesměju. Ale že máme dneska tep-loučko, co?”

“Na Pasadenu to není ani tak zlé,” řekla, vytáhla telefonní se-znam, hodila jej na stůl a pustila se do práce.

Zatímco vyhledávala telefonní čísla a volala na všechny strany, měl jsem čas si ji prohlédnout. Byla bledá, ale takovou přirozenou bledostí, jinak vypadala docela zdravě. Její hrubozrnné měděné pla-vé vlasy nebyly samy o sobě ošklivé, ale měla je na úzké

hlavě tak pevně utažené, že skoro ani nevypadaly jako vlasy. Obočí tenké, ne-obvykle rovné a tmavší než vlasy, téměř kaštanové. Její chřípí mělo bělavý, chudokrevný nádech. Bradu měla příliš malou, příliš ostrou a zřejmě málo energickou. Nebyla nalíčena, až na trochu oranžové červeně na rtech, a i té jen poskrovnu. Oči za brýlemi byly obrovské, kobaltově modré s velikými zřítelnicemi a zastřeným pohledem. Úzká víčka dodávala těm očím poněkud orientálního tvaru, vlastně to vypadalo, jako by měla pleť na obličeji od přírody tak napjatou, že jí stahovala oči v koutcích. Celá ta tvář měla jakýsi vyšinutý, neurotický půvab a potřebovala jen šikovně nalíčit, aby byl? nesmírně poutavá. Na sobě měla plátěné šaty vcelku, s krátkými rukávy a beze všech ozdob. Na holých pažích bylo vidět jemné chmýří a tu a tam nějakou pihu.

Nevšímal jsem si moc toho, co mluvila do telefonu. Všechno, co jí řekli, si

zaznamenávala těsnopisem, mrštnými, lehkými tahy tuž-kou. Když skončila, zavěsila telefonní seznam na hák, vstala, přihladila si plátěné šaty k bokům a řekla:

“Kdybyste laskavě chvilku počkal -” a vykročila ke dveřím. Po několika krocích se otočila, vrátila se a přibouchla nejhořejší zásuvku psacího stolu. Pak teprv vyšla z kanceláře. Dveře se zavřely. Nastalo ticho. Venku před oknem bzučely včely. Z dálky bylo slyšet vrnění vysavače. Vzal jsem nezapálenou cigaretu z klobouku, vstrčil jsem si ji mezi rty a vstal jsem. Obešel jsem psací stůl a vytáhl tu zásuvku, kvůli které se dívka vrátila.

Ne že by mi po tom něco bylo. To všechno jenom ze zvědavosti. že měla v zásuvce šikovnou malou pistolku, to se mě přece vůbec netýkalo. Zase jsem zásuvku zavřel a šel si sednout.

Byla pryč asi čtyři minuty. Pak otevřela dveře, zůstala v nich stát a řekla: “Paní

Murdocková vás teď přijme.”

Šli jsme zase nějakou jinou chodbou, pak dívka otevřela jedno křídlo dvojitých zasklených dveří a ustoupila stranou. Vešel jsem a dveře se za mnou zavřely Uvnitř bylo tak šero, že jsem zprvu nerozeznával vůbec nic kro-mě venkovního světla, které tam pronikalo skrze husté keře a sítě proti hmyzu. Teprv potom jsem poznal, že ten pokoj je vlastně jakási zasklená veranda, kterou nechali zvenčí úplně obrůst. Byla zařízena lýkovými rohožemi a rákosovým nábytkem. U okna stála rákosová lenoška s prohnutým opěradlem. Byla obložená tolika polštáři, že by se jimi dal vycpat slon, a na ní

se rozvalovala žena s vinou sklenicí v ruce. Ještě dřív, než jsem ji pořádně uviděl, ucítil jsem těžký alko-holický pach vína. Konečně si mé oči zvykly na to šero, a tak jsem si ji prohlédl.

Tedy obličeje a brady měla požehnaný kus. Měla cínově zbarvené a sveřepě natrvalené

vlasy, mocný zoban a veliké vlhké oči, které se dívaly asi tak tklivě jako dva mokré šutry. Kolem krku měla nějakou kraječku, ale on to byl takový krček, že by se líp vyjímal v atletickém tričku. Šaty měla z šedavého hedvábí. Její tlusté holé paže byly pose-té

skvrnami. V uších měla žetové náušnice. Vedle ní stál nízký stolek se skleněnou deskou a na tom stolku láhev portského. Usrkávala ze sklenice, kterou držela v ruce, dívala se přes ni na mne a neříkala nic.

Stál jsem tam. Nechala mě stát, dokud nedopila všechno víno ze sklenice, pak ji postavila

na stolek a znovu si nalila. Utřela si rty kapesníkem. Konečně promluvila. Měla zvučný

baryton, který jasně naznačoval, že teď přestává všechna legrace.

“Posaďte se, pane Marlowe. Nezapalujte si tu cigaretu, prosím. Trpím záduchou.” Sedl jsem si do rákosové houpací židle a zastrčil tu pořád ještě nezapálenou cigaretu za kapesník do náprsní kapsy.

“Nikdy jsem nejednala se soukromým detektivem, pane Marlowe. Nic o nich nevím. Vaše doporučení mi připadají uspokojivá. Kolik účtujete?”

“Zač, paní Murdocková?”

“Jde samozřejmě o zcela důvěrnou záležitost. S policií to nemá nic společného. Kdyby to byla věc policie, zavolala bych policii.”

“Účtuju pětadvacet dolarů za den, pan Murdocková. A ovšem výlohy.”

“To se mi zdá hodně. Musíte vydělávat spoustu peněz.” Zase se napila portského. Nestojím o portské v takovém vedru, ale člověku je milé, když mu dají příležitost s díky je odmítnout.

“Ne,” řekl jsem. “Není to moc. Můžete si samozřejmě najmout detektiva za jakoukoli odměnu – právě tak jako advokáta nebo zu-baře. Já nejsem žádná organizace. Pracuju sám a neberu nikdy víc případů najednou. Vystavuju se nebezpečí, někdy i dost značnému nebezpečí, a nepracuju nepřetržitě. Ne, nemyslím, že pětadvacet do-larů za den je příliš mnoho.”

“Chápu. A čemu říkáte výlohy?”

“Drobnosti, které se tu a tam vyskytnou. Člověk nikdy neví.”

“Já bych radši věděla,” řekla kousavě.

“Však se to dozvíte,” řekl jsem. “Uvidíte to černé na bílém. Bude-te mít možnost ohradit se, když se vám to nebude zamlouvat.”

“A jak velkou zálohu žádáte?”

“Sto dolarů by to spravilo,” řekl jsem.

“To taky doufám,” řekla, dopila portské a nalila si znovu ještě dřív, než si stačila utřít ústa.

“Od lidí ve vašem postavení, paní Murdocková, zálohu bezpodmínečně nevyžaduju.”

“Pane Marlowe,” řekla, “já dovedu prosadit svou. Ale nenechte se zastrašit. Protože jestli se zaleknete mne, nebudete mi moc platný.”

Přikývl jsem a pustil jsem to druhým uchem ven.

Znenadání se zasmála a pak říhla. Bylo to roztomilé nevtíravé říhnutíčko, nic příliš

okatého, a předvedla je zcela lehce a nenuceně. “To ta moje záducha,” prohodila na půl úst. “Piju tohle víno jako lék. Proto vám je také nenabízím.” Přehodil jsem si nohu přes nohu. Doufal jsem, že to její záduše neublíží.

“Na penězích mi vlastně nesejde,” řekla. “žena v mém postavení musí všechno přeplácet a časem si na to zvykne. Doufám, že si svůj honorář zasloužíte. Situace je taková: Bylo mi ukradeno něco velmi cenného. Chci to zpátky, ale chci ještě něco víc. Nepřeji si, aby kvůli tomu byl někdo zatčen. Ukradla to totiž osoba, která se vetřela do mé rodiny – sňatkem.” Otáčela vinnou sklenicí v hrubých prstech a unyle se usmívala v příšeří zastíněného pokoje. “Je to má snacha,” řekla. “Dívenka jak z růže květ – a tvrdá jako dubové poleno.” Pohlédla na mne a pojednou jí zablesklo v očích.

“Můj syn je blázen k pohledání,” prohlásila. “Ale mám ho velmi ráda. Asi před rokem se úplně pitomě oženil, bez mého souhlasu. To byla čirá nepředloženost, protože je naprosto neschopen vydělat si na živobytí a peníze nemá žádné, kromě toho, co dostane ode mne, a já moc štědrá nejsem. Dáma, kterou si zvolil, nebo spíš která si zvolila jeho, byla zpěvačkou v baru. Říkala si celkem vtipně Miss Linda Belinda. Bydleli v tomhle domě. Nehádali jsme se, protože já

nepřipustím, aby se někdo se mnou v mém vlastním domě

hádal, ale moc dobře to mezi námi neklapalo. Hradila jsem jejich výlohy, dala jsem každému auto, vyplácela jsem té dámě dostatečnou, ale nijak přemrštěnou sumu na šaty a podobně. Nedivím se, že se jí to tu zdálo nudné. Bezpochyby ji nudil i můj syn. Připadá

nudný i mně. Buď jak buď, asi před týdnem se zničehonic sebrala a odešla bez rozloučení, a nenechala nám tu ani svou novou adresu.”

Odkašlala si, vytáhla kapesník a utřela si nos.

“Ale jednu věc si vzala s sebou,” pokračovala, “totiž jistou minci. Vzácnou zlatou minci, které se říká Brasherův dublon. Byl to nejlepší kus ze sbírky mého muže. Já se o takové

věci nezajímám, zato on byl po nich jako posedlý. Po celé ty čtyři roky od jeho smrti jsem se sbírky ani nedotkla. Je nahoře v zamčené ohnivzdorné místnosti ulo-žená v soupravě

ohnivzdorných kazet. Je pojištěna, ale já jsem tu ztrátu ještě nehlásila. A nehodlám to udělat, pokud nebudu muset. Jsem si docela jista, že krádež spáchala Linda. Ta mince prý

má cenu víc než deset tisíc dolarů. Je to mincovní rarita.”

“Ale hodně těžko prodejná,” řekl jsem.

“Možná. To nevím. Až do včerejška jsem si nevšimla, že mince chybí. Asi bych na to nepřišla vůbec, nebýt toho, že mě zavolal něja-ký člověk z Los Angeles, který řekl, že se jmenuje Morningstar a je starožitník, a ptal se, jestli je Murdockův Brasher – tak ho jmenoval – na prodej. Náhodou vzal ten telefon můj syn. Řekl, že pokud ví, mince na prodej není a nikdy nebyla, ale ať prý pan Morningstar zavolá někdy jindy a domluví se přímo se mnou. Tehdy se to zrovna nehodilo, protože jsem odpočívala. Ten člověk řekl, že teda ještě zavolá. Můj syn se o tom rozhovoru zmínil slečně Davisové a ta to řekla mně. Nařídila jsem jí, aby tomu starožitníkovi sama zavolala. Ta věc mě tak trochu zajímala.” Usrkla ještě krápět vína, mávla kapesníkem a odchrchlala si.

“Proč vás to zajímalo, paní Murdocková?” zeptal jsem se, jen aby řeč nestála.

“Kdyby ten člověk byl aspoň trochu renomovaný starožitník, musel by vědět, že ta mince na prodej není. Můj manžel Jasper Murdock ustanovil ve své závěti, že z jeho sbírky nesmí být nic prodáno, zapůj-čeno ani zatíženo hypotékou, pokud já budu naživu. Sbírka nesmí být odvezena z tohoto domu, ledaže by dům byl tak vážně poškozen, že by přestěhování bylo nezbytné, a v tom případě by to museli provést ustanovení kurátoři. Můj manžel -” usmála se zlobně – “patrně soudil, že jsem měla o ty jeho plíšky jevit větší

zájem, dokud ještě žil.”

Venku bylo krásně, sluníčko svítilo, kytky kvetly, ptáci zpívali. Auta uháněla po silnici se vzdáleným, spokojeným bzukotem. V tom šerém pokoji, prosyceném pachem vína, a vedle té nerudné ženské se zdálo všechno trochu neskutečné. Komíhal jsem nohou přehozenou přes koleno a čekal.

“Pohovořila jsem si s panem Morningstarern. Jeho celé jméno je Elisha Morningstar a má

kancelář v Beliontově paláci v Deváté uli-ci, v centru Los Angeles. Řekla jsem mu, že Murdockova sbírka není na prodej, nikdy na prodej nebyla, a co se mě týče, ani nikdy nebude a že mě udivuje, že to neví. Chvíli chrchlal a žbrblal a pak se mě zeptal, zda by si směl minci prohlédnout. Na to jsem řekla, že samozřejmě ne, poděkoval mi dost suše a zavěsil. Podle hlasu to byl starý člověk. Šla jsem se nahoru na tu minci podívat, což jsem neu-dělala už aspoň rok. Mince zmizela ze svého místa v jedné z těch ohnivzdorných kazet.”

Neříkal jsem nic. Nalila si další sklenici a zabubnovala tlustými prsty na opěradlo lenošky.

“Co jsem si o tom všem pomyslela, to asi uhádnete sám.” Řekl jsem: “Snad to, co se týká pana Morningstara. Někdo mu nabídl minci ke koupi a on ji poznal, nebo se aspoň domníval, že

ví, odkud se vzala. Musí to být opravdu velmi vzácná

mince.”

“To, čemu se říká mincovní rarita, je opravdu vzácnost. Ano, napadlo mě totéž co vás.”

“Jak ji mohl někdo ukrást?” zeptal jsem se.

“Někdo z lidí, kteří bydlí v tomhle domě, docela snadno. Nosím klíče v kabelce a ta se pořád někde povaluje. Byla by úplná hračka zmocnit se na chvíli klíčů, odemknout dveře a skříň a pak je zase vrátit. Pro cizího by to bylo těžké, ale kdokoli z domácích ji ukrást mohl.”

“Chápu. A jak jste zjistila, paní Murdocková, že ji vzala vaše snacha?”

“Nezjistila jsem nic – totiž nemám žádné přímé důkazy. Ale vím to docela určitě. Mám tu tři služebné, které jsou u mě už celou řadu let – dávno před tím, než jsem se provdala za pana Murdocka; to bylo teprve před sedmi lety. Zahradník nikdy nepřijde do domu. Šo-féra nemám, protože mě vozí buď syn, nebo sekretářka. Syn minci nevzal za prvé proto, že není takový blázen, aby okrádal vlastní mat-ku, a za druhé proto, že kdyby ji vzal, mohl snadno zabránit, abych se dohovořila s tím starožitníkem Morningstarem. Slečna Davisová – to je prostě směšné. Ta vůbec není ten typ. Je příliš ušlápnutá. Věřte mi, pane Marlowe, Linda je přesně taková ženská, která je schopna provést to už jenom mně na truc, když pro nic jiného. Jistě sám dobře víte, zač tahle sebranka z nočních lokálů stojí.”

“Jsou to lidé všeho druhu – jako my ostatní,” řekl jsem. “Na vloupání asi neukazovalo nic, že ne? Ostatně by to musel být náramně fikaný chmaták, aby nesebral nic víc než jedinou cennou minci, takže vloupání to asi nebude. Ale přesto bych si snad měl tu místnost

prohlédnout.” Vystrčila na mne bradu a na krčních svalech jí naskočily boule. “Právě jsem vám řekla, pane Marlowe, že Brasherův dublon vzala paní Linda Murdocková, má snacha.” Civěl jsem na ni a ona na mne. Oči měla tvrdé jako cihly na chod-níčku před domem. Setřásl jsem ten pohled a řekl jsem:

“Dejme tomu, že máte pravdu, paní Murdocková, ale co v tom případě vlastně ode mne chcete?”

“Za prvé chci tu minci zpátky. Za druhé chci hladký rozvod pro svého syna. A nehodlám si to kupovat. Předpokládám, že víte, jak se takové věci zařizují.” Dorazila načatou sklenici portského a řezavě se zachechtala.

“Možná že jsem o tom už něco slyšel,” řekl jsem. “Zmínila jste se, že ta dáma nezanechala svou novou adresu. Znamená to, že vůbec nevíte, kam se poděla?”

“Přesně tak.”

“To by teda bylo zmizení. Ale možná že váš syn ví něco, s čím se vám nesvěřil. Budu si s ním muset promluvit.”

Její velká šedivá tvář ztuhla do ještě hrubších vrásek. “Můj syn neví nic. Neví ani, že dublon byl ukraden. Nechci, aby o tom věděl Až přijde vhodná chvíle, vyřídím si to s ním. Do té doby chci, abyste ho nechal na pokoji. Udělá přesně, co budu chtít.”

“Ale vždycky to nedělal,” řekl jsem.

“Ten svůj sňatek,” řekla jedovatě, “uzavřel v chvilkovém poblouznění. A potom se snažil jednat jako kavalír. Já takové skrupule nemám.”

“Uvést takové chvilkové poblouznění ve skutek trvá v Kalifornii tři dny, paní

Murdocková.”

“Mladý muži, stojíte o tuhle práci, nebo ne?”

“Stojím o ni, pokud se dozvím všechna fakta a budu mít možnost celý případ řešit tak, jak sám uznám z vhodné. Ale nestojím o ni, jestli mi chcete naházet pod nohy hromadu zákazů a nařízení, abych měl oč škobrtat.”

Drsně se zasmála. “Tohle je choulostivá rodinná záležitost, pane Marlowe, a musí se řešit

s jemnocitem.”

“Jestli si mě najmete, budete mít k dispozici veškerý jemnocit, jímž vládnu. Jestli ho nemám dost, tak snad abyste mi tu práci radši nesvěřovala. Já například předpokládám, že nechcete na svou sna-chu ušít nějakou boudu. Na něco takového bych rozhodně dost jemnocitný nebyl.”

Zbarvila se jako vařená řepa a už otvírala ústa, jen spustit křik. Ale pak si to rozmyslela, zvedla sklenici s portským a sprovodila ze světa další dávku té své medicíny.

“Hodíte se mi,” řekla suše. “Škoda, že jsem vás nepoznala už před dvěma roky, dřív než

se s ní oženil.”

Nebylo mi docela jasné, co tím mínila, a tak jsem to nechal plavat Naklonila se ke straně, chvilku šmátrala po klapkách domácího telefonu, a když se na druhém konci někdo ohlásil, jenom zavrčela do mluvítka.

Ozvaly se kroky a ta malá nazrzlá blondýnka přicupitala do poko-je se skloněnou hlavou, jako kdyby čekala, že ji někdo jednu trhne.

“Vystavte pro tohoto pána šek na dvě stě padesát dolarů,” houkla na ni ta stará fúrie. “A držte jazyk za zuby.”

Děvčátko se zardělo až po šíji. “Víte, že nikdy nemluvím o vašich záležitostech, paní

Murdocková,” blekotala. “To přece víte. Ani ve snu by mi nenapadlo” Otočila se, hlavu pořád skloněnou, a vyběhla z pokoje. Když za-vírala dveře, podíval jsem se na ni pozorně. Drobná ústa se jí chvěla, ale oči měla zuřivé.

“Budu potřebovat fotografii té dámy a nějaké informace,” řekl jsem, když se dveře zase zavřely.

“Podívejte se tamhle do zásuvky v psacím stole.” Prsteny se za-třpytily v šeru, jak natáhla tlustý šedavý prst.

Přešel jsem přes pokoj, otevřel jedinou zásuvku rákosového psacího stolu a vytáhl fotografii, která ležela na dně prázdné zásuvky tváří nahoru a dívala se na mne chladnýma tmavýma očima. Zase jsem se posadil s fotografií v ruce a pozorně jsem si ji prohlížel. Tmavé vlasy uprostřed volně rozčísnuté a zlehka stažené dozadu nad pevným če-lem. Široká chladná zpupná ústa se rty jako stvořenými pro polibky. Pěkný nos, ani příliš malý, ani příliš veliký. Celý obličej podložený dobře stavěnými kostmi. Ve výrazu té tváře cosi chybělo. Za starých časů se tomu cosi říkalo noblesa, ale dnes nevím, jak to nazvat. Byla to tvář příliš zkušená a příliš protřelá na svůj věk. Lidé si k ní až moc často dovolovali, a jak před nimi kličkovala, trochu to s tou mazaností přehnala. Ale hluboko pod tím vědoucím výrazem se skrývala prostoduchost malé holčičky, která ještě věří na Mikuláše. Pokývl jsem nad tou fotografií a strčil jsem si ji do kapsy, soudě, že jsem z ní vyčetl až

příliš mnoho, víc, než se vůbec dá poznat z pouhé fotky a ještě k tomu při tak bídném světle.

Dveře se otevřely a dívenka v plátěných šatech vešla s tlustou še-kovou knížkou a plnicím perem v ruce a nastavila paní Murdockové předloktí jako podložku, aby mohla šek podepsat. Pak se s nuceným úsměvem napřímila, paní Murdocková ostře mávla rukou ke mně a dívenka vytrhla šek a podala mi jej. Ve dveřích chvilku otálela. Ale nikdo jí nic neřekl, a tak zase tiše vyšla a zavřela za sebou.

Zatřepal jsem šekem, aby oschl, složil jsem jej a zůstal sedět s tím šekem v ruce. “Co mi můžete říct o Lindě?”

“Dohromady nic. Než si vzala mého syna, bydlela ve společném bytě s dívkou, která si říkala Lois Lamour – ta rozkošná jména, co si tyhle holky vybírají! Je to nějaká subreta. Pracovaly v podniku, který se jmenuje Klub Blaženého údolí, někde za bulvárem Ventura. Můj

syn Leslie je tam jako doma. Nevím nic o Lindině rodině a poměrech. Jednou se zmínila, že se narodila v Sioux Fal s. Předpokládám, že měla nějaké rodiče. Nezajímalo mě to tolik, abych po nich pátrala.”

Povídali, že mu hráli. Jako bych ji viděl, jak doluje oběma ruka-ma, hrabe všemi desíti a nakonec nevyšťourá nic než pár hrstí šutru.

“Neznáte adresu té Miss Lamour?”

“Ne. Nikdy jsem ji neznala.”

“Myslíte, že ji zná váš syn – nebo slečna Davisová?”

“Zeptám se syna, až přijde. Ale pochybuju. Slečny Davisové se můžete zeptat sám. Ale vím jistě, že ji nezná.”

“No dobře. O jiných Lindiných přátelích nevíte?”

“Ne.”

“Není vyloučeno, že váš syn se s ní dosud stýká, paní Murdocková – bez vašeho vědomí.” Už zase ji začala polévat ta brunátná barva. Zvedl jsem ruku a pracně vyloudil konejšivý

úsměv “Vždyť s ní byl koneckonců přes rok ženatý,” řekl jsem. “Musí o ní něco vědět.”

“Mého syna vynechte,” zavrčela.

Pokrčil jsem rameny a zklamaně zasykl. “Jak račte. Jistě si vzala s sebou svůj vůz. Byl to ten, co jste jí darovala?”

“Ocelově šedý mercury, model 1940, kupé. Slečna Davisová vám může dát poznávací

číslo, chcete-li. Nevím, jestli si Linda ten vůz vzala”

“Nevíte náhodou, kolik peněz, jaké šaty a šperky měla s sebou?”

“Peněz moc ne. Nejvýš tak dvě stě dolarů.” Těžkopádný úšklebek jí prohloubil vrásky kolem nosu a úst. “Ledaže si, to se ví, našla nového přítele.”

“No právě,” řekl jsem. “A co šperky?”

“Prsten se smaragdem a brilianty, nepříliš cenný, platinové hodinky značky Longines s rubíny na obrubě a velmi pěkný náramek ze zamženého jantaru, který jsem jí já bláhová

sama dala. Je na něm démantová spona ze šestadvaceti malých kamenů sestavených do kosočtverce. Měla ovšem i jiné věci. Nikdy jsem si toho moc nevšímala. Oblékala se dobře, ale nijak výstředně. Zaplať pámbu aspoň za ty malé dary.” Znovu si nalila, napila se a předvedla několik dalších ukázek toho svého polospolečenského říhání.

“Nic víc už mi nemůžete říct, paní Murdocková?”

“Copak toho není dost?”

“Ani zdaleka ne, ale prozatím se tím budu muset spokojit. Když se ukáže, že minci neukradla, vyšetřování skončí, aspoň pokud jde o mě. Platí?”

“O tom si ještě promluvíme,” řekla hrubě. “Ale ona ji ukradla, buďte bez starosti. A já

nepřipustím, aby jí to jen tak beze všeho prošlo. Zapište si to za uši, mladý muži. A doufám, že jste aspoň z poloviny takový sekáč, na jakého si tady hrajete, protože tyhle dámy z nočních lokálů mívají někdy pěkně vypráskané přátele.” Ještě pořád jsem držel ten složený šek za jeden růžek mezi kole-ny. Vytáhl jsem náprsní

tašku a vložil ho do ní, pak jsem si sáhl pod židli pro klobouk a vstal jsem.

“Já si právě na ty vypráskané potrpím,” řekl jsem. “To bývají ti největší prosťáčkové. Podám vám hlášení, až bude co hlásit, paní Murdocková. Nejdřív si asi posvítím na toho starožitníka. To by mohla být stopa.”

Nechala mě dojít až ke dveřím a pak houkla na má záda: “Ale k srdci jsem vám moc nepřirostla, co?”

Otočil jsem se s rukou na klice a ušklíbl jsem se na ni: “A někomu jinému snad ano?”

Zvrátila hlavu nazad, otevřela ústa dokořán a rozchechtala se na celé kolo. Byla právě v nejlepším, když jsem otevřel dveře, vyšel ven a zabouchl je za tím hrubým chlapským řehotem. Vrátil jsem se chodbou a zaklepal na pootevřené dveře sekretářčiny kanceláře, strčil do nich a nahlédl dovnitř.

Měla ruce složené na psacím stole a tvář zabořenou do dlaní. Vzlykala. Otočila hlavu a vzhlédla ke mně uslzenýma očima. Zavřel jsem dveře, postavil se vedle ní a položil jí paži na útlá záda.

“Vzchopte se,” řekl jsem. “Měla byste ji spíš politovat. Vzala si do hlavy, že je žena z ocele, a teď by se radši polámala v kříži, než by si dala pohov.” Děvčátko vyskočilo a ucuklo od mé ruky. “Nesahejte na mě,” řekla udýchaně. “Prosím vás!

Nikdy nedovolím, aby se mě nějaký muž dotkl. A neříkejte takové hrozné věci o paní

Murdockové.”

Obličej měla zarudlý a celý zmáčený slzami. Bez brýlí vypadaly její oči rozkošně. Strčil jsem si tu věčně odkládanou cigaretu do úst a zapálil jsem si ji.

“Já – já na vás nechtěla být hrubá,” popotahovala. “Ale když ona mě tak ponižuje. A já se tolik snažím jí ve všem vyhovět.” Ještě pár-krát popotáhla, vyndala z psacího stolu pánský

kapesník, roztřepala ho a utřela si oči. Na volném cípku kapesníku jsem zahlédl monogram LM vyšitý fialovou nití. Zůstal jsem na to koukat a vyfoukl kouř z cigarety do rohu pokoje, stranou od dívčiných vlasů. “Přejete si něco?” zeptala se.

“Chtěl bych, abyste mi řekla, jaké číslo měl vůz paní Lindy Murdockové,”

“Je to šedý mercury se snímací střechou, model z roku 1940, a má číslo 2X1111.”

“Paní Murdocková říkala, že je to kupé.”

“To má pan Leslie. Je to stejný ročník a typ a má stejnou barvu. Linda si svůj vůz neodvezla.”

“Vida. A co víte o Miss Lamour?”

“Viděla jsem ji jen jednou. Kdysi bydlela s Lindou. Přišla sem s nějakým pánem – panem Vannierem.”

“Kdo je to?”

Sklopila oči na psací stůl. “Já – ona s ním jen tak přišla. Já ho neznám.”

“No dobrá, a jakpak ta Miss Lois Lamour vypadá?”

“Je to vysoká hezká blondýnka. Velmi – velmi líbivá.”

“Chcete říct svádivá?”

“No, ano” zčervenala jako rak, “takovým jemným, kultivova-ným způsobem, jestli chápete, jak to myslím.”

“Chápu, jak to myslíte,” řekl jsem, “ale s tímhle typem jsem to nikdy daleko nepřivedl.”

“Tomu věřím,” řekla kousavě.

“Víte, kde ta Miss Lamour bydl í?”

Zavrtěla hlavou, že ne. Pečlivě ten objemný kapesník složila a strčila jej do zásuvky ve stole, tam, kde měla tu pistoli.

“Až ho zašpiníte, můžete šlohnout jiný,” řekl jsem.

Opřela se v židli dozadu, položila drobné, pěkné ruce na stůl a zpříma se na mne podívala.

“Na vašem místě bych si tyhle neurvalé manýry nechala zajít, pane Marlowe. Na mě

zaručeně neplatí.”

“Tak?”

“Tak. A nemohu už odpovídat na žádné další otázky, pokud k tomu nedostanu zvláštní

příkaz. Mám tu velmi odpovědné postavení.”

“Nejsem neurvalý,” řekl jsem. “Pouze mužný.” Vzala tužku a udělala si poznámku do

bloku. Pousmála se na mne, už se zase dokonale ovládala.

“Třeba si na mužné muže nepotrpím,” řekla.

“Víte, vám straší v myslivně, až radost pohledět,” řekl jsem. “Sbohem.” Vyšel jsem z kanceláře, zabouchl jsem za sebou energicky dveře, prošel prázdnými chodbami a tím velikým tichým zasunutým po-chmurným obývacím pokojem a pak hlavním vchodem ven.

Slunce tančilo na teplém trávníku. Nasadil jsem si tmavé brýle a šel jsem zase poplácat černouška po hlavě.

“Bráško, je to ještě horší, než jsem čekal,” řekl jsem. Kameny na pěšině mě pálily skrze podrážky. Vlezl jsem do vozu, nastartoval a odrazil od chodníku.

Malé pískově žluté kupé vyjelo za mnou. Nijak mě to nevzrušilo Muž, který je řídil, měl na hlavě tmavý placatý slamák se strakatou stuhou a na očích, právě tak jako já, tmavé brýle. Jel jsem zpátky do města. Když jsem zastavil na červenou o dvanáct ulic dál, bylo to pískově žluté kupé pořád ještě za mnou. Pokrčil jsem rameny a jen tak z recese jsem prokličkoval kolem několika domovních bloků. Kupé se mi drželo pořád v patách. Zahnul jsem do ulice lemované ohromnými pepřovníky, udělal rychlou otáčku a zastavil u chodníku.

Kupé právě obezřele zahýbalo kolem rohu. Plavá hlava pod kakaovým slamákem se stuhou potištěnou tropickým vzorkem se ke mně ani nepootočila. Kupé pokračovalo v krasojízdě a já se vrátil na Arroyo Seco a ujížděl dál směrem k Hollywoodu. Několikrát jsem se bedlivě rozhlédl, ale to kupé jsem už neuviděl.

3

Měl jsem kancelář v paláci Cahuenga, dvě malé místnosti v pátém poschodí zadního traktu. Jednu místnost jsem nechával otevřenou, aby se tam mohl trpělivý klient posadit a počkat, pro případ, že bych náhodou nějakého trpělivého klienta měl. Na dveřích byl bzučák, který se dal zapínat a vypínat z mé soukromé myslivny

Podíval jsem se do čekárny. Nebylo tam nic než zápach prachu. Otevřel jsem ještě jedno okno, odemkl spojovací dveře a vešel do druhé místnosti. Tři obyčejné tvrdé židle a jedna otáčecí, psací stůl se skleněnou deskou, pět zelených kartoték, z nichž tři plné ničeho, na zdi kalendář a zarámovaná licence, telefon, umyvadlo ve skříňce z mořeného dřeva, věšák, koberec jen takový, aby podlaha nebyla holá, a dvě otevřená okna se síťovými záclonami, které se vzdouvaly a klesaly jako rty spícího bezzubého dědka. Tytéž krámy, co jsem tam měl už vloni a předloni. Ani krásné, ani veselé, ale přece jen lepší než stan někde pod smrkem.

Pověsil jsem kabát a klobouk na věšák, umyl jsem si obličej a ruce ve studené vodě, zapálil si cigaretu a hodil telefonní seznam na psací stůl. Adresa Elishy Morningstara byla Belfontova budova, kancelář číslo 829, Západní Devátá ulice 422. Opsal jsem si ji a taky telefonní číslo, které k ní patřilo, a už jsem sahal po sluchátku, když jsem si vzpomněl, že jsem nezapojil bzučák na dveřích čekárny. Sáhl jsem na roh psacího stolu a stiskl knoflík a bzučák se ihned ozval. Někdo právě otvíral dveře do kanceláře.

Otočil jsem blok popsaným listem dolů a šel se podívat, s kým mám tu čest. Byl to štíhlý, vysoký, nafuněný týpek v břidlicově še-dém tropikovém obleku a černobílých botách, v matně nažloutlé košili s kravatou s ozdobným kapesníkem stejné bledě modré barvy. V

černobílé rukavici z hlazené vepřovice držel dlouhou černou ciga-retovou špičku a ohrnoval nos nad starými časopisy na nízkém stolku, nad mými židlemi a ošumělým kobercem a vůbec nad tou celkovou atmosférou místa, kam se prachy moc nehrnou.Když jsem otevřel spojovací dveře, udělal vpravo v bok a zadíval se na mne párem poněkud zasněných bledých očí, které mu seděly těsně u tenkého nosu. Pleť měl osmahlou sluncem, narudlé vlasy ulíz-nuté dozadu na úzké lebce a knírek tenký jako čára a o hodně červenější než vlasy.

Prohlížel si mě beze spěchu a taky bez zvláštního upokojení. De-likátně vyfoukl oblak

kouře a promluvil skrze něj s mírným pohrdáním:

“Vy jste Marlowe?”

Přikývl jsem.

“Jsem trochu zklamán,” řekl. “Očekával jsem nějakého pišišvora se špínou za nehty.”

“Jen vstupte dál,” řekl jsem. “Můžete sršet vtipem i vsedě.” Když jsem mu přidržel dveře, prošel kolem mne a prostředníkem volné ruky odcvrnkl popel z cigarety na podlahu. Posadil se proti mně k psacímu stolu na židli pro zákazníky, sundal si z pravé ruky rukavici, složil ji spolu s tou druhou, kterou měl už svlečenou, a položil je obě na psací stůl. Vyklepl vajgla z té dlouhé černé špičky, rozrýpal sirkou oharek, až

přestal čadit, nasadil si do špičky jinou cigaretu a zapálil ji širokou mahagonově hnědou zápalkou. Posléze se zabořil do židle s úsměvem znuděného aristokrata.

“Všechno v uspokojivém stavu?” informoval jsem se. “Tep a d ý-chání normální? Nechtěl byste studený obklad na hlavu nebo tak něco?”

Neohrnul rty, protože je měl ohrnuté, už když vešel. “Soukromý detektiv,” řekl. “Jakživ jsem ještě žádného neviděl. Pochybné zaměst-nání, viďte? Čenichání skrz klíčové dírky, rozviřování skandálů a tak podobně.”

“Račte tu být obchodně,” zeptal jsem se, “nebo jste mě pouze přišel vyprostit z mravního bahna?”

Jeho úsměv byl tak utahaný jako tlustá dáma na hasičském bále.

“Mé jméno je Murdock. To by vám snad mohlo být maličko po-vědomé.”

“Dorazil jste sem v rekordním čase, to se vám musí nechat,” řekl jsem a začal jsem si nacpávat lulku.

Bedlivě mě přitom pozoroval. Řekl pomalu: “Soudím, že si vás matka najala na nějakou práci. Dala vám šek.”

Dokončil jsem nacpávání lulky, přidržel k ní zápalku, zatáhl jsem a opřel se dozadu, abych vyfoukl kouř doprava k otevřenému oknu. Neříkal jsem nic.

Naklonil se trochu víc kupředu a řekl vážně: “Vím, že mlčenlivost patří k vašemu řemeslu, ale já nehádám, vím, co říkám. Prozradil mi to jeden malý červíček, docela obyčejný

zahradní červ, po kterém kdekdo šlape, ale on se přece jakžtakž udržuje při životě – zrovna jako já sám. Náhodou jsem se o vás dozvěděl hned, jak se za vámi zavřely dveře. Stačí vám to jako vysvětlení?”

“I jo,” řekl jsem. “Kdybych teda vůbec o nějaké vysvětlení stál.”

“Mám za to, že jste dostal za úkol najít mou ženu.”

Odfrkl jsem si a zazubil se na n ěho přes lulku.

“Marlowe,” řekl ještě důtklivěji, “dělám co můžu, ale moc pochybuju, že bych si vás mohl někdy oblíbit.”

“Jsem zdrcen,” řekl jsem, “hroutím se žalem a bolestí.”

“A jestli mi nezazlíte upřímné slovo, můžu vám říct, že toho ost-rého hocha hrajete úplně

blbě.”

“že právě vy o mně takhle smýšlíte, to je kruté.”

Zase se opřel dozadu a chmurně na mne zíral bledýma očima. Zavrtěl se, ale nemohl se uvelebit. Už spousta lidí se marně snažila na té židli pohodlně uvelebit. Jednou bych ji měl vyzkoušet sám. Možná že mi kazí kšefty.

“Proč chce matka Lindu najít?” zeptal se pomalu. “Nemohla ji ani cítit. Abyste rozuměl, matka nemohla ani cítit Lindu. Linda se k matce chovala docela slušně. Co o ní soudíte?”

“O vaší matce?”

“Ovšem. S Lindou jste se přece ještě nesetkal, že ne?”

“Ta sekretářka vaší matky by si měla uvědomit, že její místo visí na vlásku. Moc si pouští

pusu na špacír.”

Prudce zavrtěl hlavou. “Matka se o tom nedozví. A vůbec, matka by se bez Merle nedokázala obejít. Potřebuje někoho, na kom si může vylévat vztek. Věčně ji okřikuje a třeba jí dá i facku, ale nemohla by bez ní být. Co si o ní myslíte?”

“Celkem pěkná – takovým tím starosvětským stylem.”

Zamračil se. “Ptal jsem se na matku. Merle je docela prosté děvčátko, to vím.”

“Vy máte takový postřeh, že člověk žasne,” řekl jsem. Vypadal překvapeně. Téměř zapomněl odklepnout nehtem popel z cigarety. Ale jen téměř. Dal si nicméně dobrý pozor, aby ani kou-sek nespadl do popelníku.

“Co si myslíte o matce?” opakoval trpělivě.

“Ostřílená jako chrabrý válečný oř,” řekl jsem. “Srdce ze zlata, ale to zlato je hezky hluboko zakopané.”

“Ale proč chce najít Lindu? Nemůžu to pochopit. A dokonce za to utrácí peníze. Matka nenávidí utrácení. Je přesvědčena, že peníze jsou její tělo a krev. Proč chce najít Lindu?”

“Nemám ani tušení,” řekl jsem. “Kdo vůbec říká, že to chce?”

“No přece vy jste to naznačoval. A Merle -“

“Merle je zkrátka romantická žába. Vymyslela si to. Ta má vůbec nápady, dokonce si utírá

nos do mužského kapesníku. Nejspíš do vašeho.”

Zarděl se. “To je hloupost. Podívejte, Marlowe, prosím vás, měj-te rozum a naznačte mi aspoň, oč jde. Nemám bohužel moc peněz, ale myslím, že by dvě stovky -“

“Měl bych vám vrazit jednu do zubů,” řekl jsem. “A vůbec já s vámi nesmím mluvit. To je rozkaz.”

“Ale proč, kristepane?”

“Neptejte se mě na věci, které nevím. Nemůžu vám na to odpovědět. A neptejte se mě na věci, které vím, protože vám na to nechci odpovědět. Spad jste z višně? Když chlápek od mého fochu dostane nějakou fušku, myslíte, že chodí po světě a vykládá rozumy každému, kdo se ho na něco zeptá?”

“No ale to už aby se svět zbořil, když chlápek od toho vašeho fochu odmítne dvě stě

dolarů,” řekl kousavě.

Ani tohle mě nemohlo rozházet. Zvedl jsem tu jeho širokou maha-gonovou zápalku z popelníku a podíval se na ni. Měla žluté hrany a něco na ní bylo vytištěno. ROSEMONT H. RICHARDS 3 zby-tek zápalky shořel. Přelomil jsem zápalku vpůli, stiskl obě polovičky dohromady a odhodil ji do koše na papír.

“Miluju svou ženu,” řekl znenadání a vycenil na mne hrany ost-rých bílých zubů. “Zní to pitomě, ale je to pravda.”

“Romeové ještě pořád nevymřeli.”

Nepřestával na mne cenit zuby a cedil skrz ně slova: “Ona mě nemiluje. A já taky nevím, proč by měla. Moc to mezi námi neklapalo. Byla zvyklá na hodně rušný život. A u nás se, to se ví, jaksepatří nudila. Nehádali jsem se. Lindu hned tak něco nerozhází. Ale pravda je, že si v manželství se mnou moc zábavy neužila.”

“Jste příliš skromný,” řekl jsem.

V očích se mu zablýsklo, ale ze svých vybraných způsobů neslevil.

“To nebylo moc chytré, Marlowe. Dokonce ani originální. Po-slyšte, vy vypadáte jako docela slušný chlápek. Já vím, že má matka nevysolí dvě stě padesát babek jen tak pro nic za nic. Možná že vů-bec ani nejde o Lindu. Třeba za tím vězí něco jiného. Možná -” odmlčel se a pak

pokračoval velmi pomalu, dívaje se mi upřeně do očí – “možná že je v tom Morny.”

“Copak o to, možné to je,” pravil jsem bodře.

Zvedl rukavice, plácl s nimi do psacího stolu a pak je zase položil. “Dostal jsem se do maléru, jen co je pravda,” řekl. “Ale myslel jsem, že matka o tom neví. Morny jí musel zavolat. Slíbil mi, že to neudělá.”

Šlo to jak po másle. Řekl jsem: “Kolikpak mu visíte?” Ale tak hladce to zas nešlo. Znovu mě začal podezírat. “Jestli jí zavolal, tak jí to jistě řekl. A v tom případě by to pověděla vám,” řekl upjatě.

“Možná že vůbec o Mornyho nejde,” řekl jsem s pocitem, že si nutně potřebuju kopnout panáka. “Třeba je to celé kvůli kuchařce, která se spustila s ledařem. Ale kdyby přece šlo o Mornyho – tak kolik to dělá?”

“Dvanáct tisíc,” řekl se sklopenýma očima a začervenal se.

“Vyhrožuje vám?”

Přikývl.

“Poraďte mu, ať si trhne nohou,” řekl jsem. “Co je to vůbec za chlapa? Rabiját?” Vzhlédl zase ke mně s odhodlanou tváří. “Myslím že ano. Mám za to, že tihle hoši jsou všichni stejní. Hrával padouchy ve filmech. Je tak trochu přisprostle hezký a děvkař. Ale nemyslete si, Linda u něho jenom pracovala, zrovna tak jako číšníci nebo kapela. A jestli ji bu-dete hledat, čeká vás pořádná fuška.”

Zdvořile jsem se na něho ušklíbl.

“Proč by mělo být tak těžké ji najít? Snad není zakopaná na dvor-ku za domem?” Vstal a v bledých očích mu blýsklo hněvem. Jak tam stál trochu nakloněný nad psací stůl, švihl najednou docela šikovně pravou rukou a vytasil se s malou automatickou pistolkou ráže asi 25, se střenkou z ořechového dřeva Vypadala jak rodná sestra té, kterou jsem viděl v zásuvce Merlina psacího stolu. Hlaveň vyhlížela dost nebezpečně, když tak na mne zívala. Ani jsem se nepohnul.

“Jestli si někdo dovolí otravovat Lindu, bude se muset nejdřív vypořádat se mnou,” řekl chraptivě.

“To by snad nebyl takový problém. Ale měl byste si obstarat nějakou bytelnější

bouchačku – ledaže si s ní chcete jenom odhánět mouchy”

Zastrčil zase pistoli do vnitřní kapsy. Pohlédl mi tvrdě přímo do očí, sebral rukavice a zamířil ke dveřím.

“S vámi není rozumná řeč, škoda času,” řekl. “Nedovedete nic jiného než vtipkovat.” Řekl jsem: “Počkejte chvilku,” vstal jsem a obešel psací stůl. “Ra-dil bych vám, abyste se o tomhle rozhovoru své matce nezmiňoval, když pro nic jiného, tedy aspoň z ohledu na to děvčátko.”

Přikývl. “Dozvěděl jsem se od vás tolik, že to opravdu nestojí za zmínku.”

“A netahal jste mě za nos, když jste říkal, že Mornymu visíte těch dvanáct tisíc?” Sklopil oči, pak vzhlédl, pak se opět podíval na zem. Řekl: “Ten, kdo by dokázal vyždímat z Alexe Mornyho dvanáct táců, by musel mít jinšího Filipa, než mám já.” Stál jsem docela těsně u něho. Řekl jsem: “Abyste věděl, nevěřím vám, že si děláte starosti o svou ženu. Mám dojem, že víte, kde je. Vůbec vás neopustila. Zkrátka zdrhla před vaší máti.”

Zdvihl oči a natáhl si jednu rukavici. Neříkal nic.

“Snad si sežene místo,” řekl jsem. “A vydělá dost, aby vás uživila ” Znovu se podíval na podlahu, otočil tělem doprava a zaťatou ru-kou v rukavici opsal strnulý, toporný oblouk vzhůru. Odstranil jsem svou bradu z cesty, chytil jsem ho za zápěstí, pomalu jsem mu přitis-kl ruku na prsa a celou váhou se o ni opřel. Klouzl po podlaze kousek dozadu a začal ztěžka oddychovat. Zápěstí měl docela tenké. Objal jsem je prsty kolem dokola.

Stáli jsme tam a dívali se jeden druhému do očí. Oddechoval jako opilec otevřenými ústy,

zuby vyceněné. Na tvářích mu naskočily ku-laté jasně červené skvrny. Pokoušel se vyrvat mi tu ruku, ale já se do něho opíral takovou silou, že musel ještě o krůček couvnout, aby se mohl vzepřít. Naše obličeje byly teď jen docela malý kousek od sebe.

“Jak to, že vám táta neodkázal žádné peníze,” posmíval jsem se mu. “Nebo jste to už

stačil všechno rozfofrovat?”

Zasykl mezi zaťatými zuby, nepřestávaje sebou cloumat: “Sice vám po tom houby je, ale jestli mluvíte o Jasperu Murdockovi, tak to nebyl můj otec. A neměl mě v lásce a neodkázal mi ani zlámanou grešli. Můj otec se jmenoval Horace Bright, a když přišel o všechno při krachu na burze, skočil z okna své kanceláře.”

“Tahat z vás rozumy je hračka,” řekl jsem. “Ale nic světoborného z toho nepojde. Promiňte mi ty mé řeči, že vás bude vaše žena živit. Chtěl jsem vás jen našňupnout.” Pustil jsem jeho ruku a o krok jsem ustoupil. Ještě pořád rychle a těžce dýchal. V očích, které se dívaly do mých, mu plápolal vztek, ale hlas nezvyšoval.

“No, to se vám podařilo. Jestli jste spokojen, tak abych snad už šel.”

“Prokázal jsem vám laskavost,” řekl jsem. “Ten, kdo nosí u sebe pistoli, se nesmí tak lehce urážet. Být vámi, tak ji někam zahodím.”

“To je moje věc,” řekl. “Mrzí mě, že jsem vás chtěl praštit. Ale stejně by to asi moc nebolelo.”

“Nic se nestalo.”

Otevřel dveře a vyšel ven. Jeho kroky doznívaly v chodbě. Další pošukanec. Poklepával jsem si kloubem prstu o zuby do taktu s ohlasem jeho kroků, tak dlouho, dokud jsem je slyšel. Pak jsem se vrátil k psacímu stolu, pohlédl na blok a zvedl sluchátko. 4

Zvonek na druhém konci linky třikrát zazvonil a pak se dívčí, poněkud dětinský hlásek procedil žvancem žvýkačky a řekl: “Dobré jitro. Zde je kancelář pana Morningstara.”

“Je starý pán přítomen?”

“Kdo volá, prosím?”

“Marlowe.”

“Pan Morningstar vás zná, pane Marlowe?”

“Zeptejte se ho, jestli by chtěl koupit nějaké staré americké zlaťáky.”

“Okamžik, prosím.”

Nastala přestávka, jaká je obvykle zapotřebí, než se takový dědu-la zahrabaný ve své

kanceláři dá přesvědčit, že ho někdo volá k telefonu. V aparátu to cvaklo a ozval se mužský hlas. Hodně suchý hlas. Dalo by se dokonce říct vyprahlý.

“U telefonu Morningstar”

“Slyšel jsem, že jste volal paní Murdockovou z Pasadeny, pane Morningstare. Kvůli jisté

minci.”

“Kvůli jisté minci,” opakoval. “Ach tak. A oč jde?”

“Pokud vím, měl jste zájem o koupi dotyčné mince z Murdockovy sbírky.”

“Ach tak. A kdo jste vy, pane?”

“Philip Marlowe, soukromý detektiv. Pracuji pro paní Murdockovou.”

“Ach tak,” řekl už potřetí. Opatrně si odkašlal. “A o čem jste se mnou chtěl mluvit, pane Marlowe?”

“O té minci.”

“Mně však bylo řečeno, že není na prodej.”

“Ale přesto bych si s vámi o ni chtěl promluvit. Mezi čtyřma očima”

“Chcete říct, že si to paní Murdocková rozmyslela a že ji prodá?”

“Ne.”

“V tom případě je mi líto, ale nechápu, co ode mě chcete, pane Marlowe. O čem bychom měli spolu hovořit?” Teď zněl jeho hlas poťouchle.

Vytáhl jsem eso z rukávu a s ležérním půvabem jsem je hodil na stůl. “To máte tak, pane Morningstare, vy jste přece věděl, že ta mince na prodej není, už když jste paní

Murdockovou volal.”

“Zajímavé,” řekl pomalu. “A jakpak?”

“Jako odborník jste to nemohl nevědět. Je veřejně známo, že Murdockova sbírka nesmí

být prodána za života paní Murdockové.”

“Hm,” řekl. “Ehm.” Pak bylo ticho. Potom: “Ve tři hodiny,” řekl nikoli úsečně, ale rychle.

“Budu vás očekávat zde ve své kanceláři. Snad víte, kde to je. Hodí se vám to?”

“Přijdu,” řekl jsem.

Zavěsil jsem, znovu jsem si zapálil lulku a jen jsem tak sed ěl a díval se do zdi. Obličej mi celý strnul přemýšlením nebo čím to vlastně člověku trne obličej. Vytáhl jsem fotografii Lindy Murdockové z kapsy, chvilku jsem na ni civěl, pak jsem usoudil, že to je koneckonců docela všední tvář a zamkl tu fotku do psacího stolu. Vytáhl jsem druhou Murdockovu zápalku z popelníku a prohlédl si ji. Na téhle byl nápis: TOP ROW W. D. WRIGHT 36.

Hodil jsem ji zpátky do popelníku a dumal jsem, co by na tom mohlo být zajímavého. Třeba to je stopa.

Vytáhl jsem z náprsní tašky šek od paní Murdockové, podepsal jej, vyplnil ústřižek a šek na výplatu, vyndal z psacího stolu svou šekovou knížku a všechno jsem to spojil gumovou páskou a strčil do kapsy.

Jméno Miss Lamour nebylo uvedeno v telefonním seznamu.

Vytáhl jsem na psací stůl oborový telefonní seznam a opsal jsem si čísla asi půl tuctu divadelních agentur, které byly vytištěny největším písmem, a po řadě jsem je zavolal. Všechny měly jasné, příjemné hlásky a vyptávaly se na moc věcí, ale buď nic nevěděly, nebo nechtěly nic prozradit o subretě jménem Miss Lois Lamour. Zahodil jsem soupis do koše a zavolal Kennyho Hasta, kriminál-ního reportéra z Chroniclu.

“Co víš o Alexovi Mornym?” zeptal jsem se ho, když jsme si od-byli úvodní plky.

“Je majitelem náramně hogo fogo lokálu a herny v Blaženém údolí, asi dvě míle od dálnice směrem k horám. Býval kdysi u filmu. Jako herec stál za bačkoru. Zřejmě má mocnou protekci. Zatím jsem ještě neslyšel, že by někoho zastřelil na veřejném náměstí v pravé

poledne. Vlastně ani v jinou denní dobu, když se to tak vezme. Ale vsadit bych si na něho nechtěl.”

“Nebezpečný chlápek?”

“Řekl bych, že ano, kdyby se dostal do úzkých. Všichni tihle hoši chodí občas do kina, a tak mají pojem, co se na šéfa nočního podniku sluší a patří. Drží si tělesnou stráž, a to je opravdu figura za všechny drobné. Jmenuje se Eddie Prue, je přes metr devadesát dlouhý

a hu-bený jako poctivé alibi. Na jednom oku má cink po zranění ve válce.”

“Je Morny nebezpečný ženám?”

“Nech si ty viktoriánské frky, stará vojno. ženy v tom žádné nebezpečí nevidí.”

“Znáš dívku, která si říká Lois Lamour a prý je to nějaká subreta? Vysoká, nápadná

blondýna, jak jsem slyšel.”

“Neznám. A podle toho, jak ji líčíš, mám čeho litovat.”

“Nebuď labuť. Znáš někoho, kdo se jmenuje Vannier? žádný z těchhle lidí není v telefonním seznamu.”

“Neznám, ale mohl bych se zeptat Gertieho Arbogasta, jestli mě chceš ještě jednou zavolat. Ten zná veškerou barovou aristokracii. A kdejakého gaunera.”

“Díky Kenny. Zavolám tě znovu. Asi za půl hodiny?”

Řekl, že beze všeho, a zavěsili jsme. Zamkl jsem kancelář a šel. Ve výklenku na konci chodby stál světlovlasý mladík v hnědém obleku a v slamáku kakaové barvy s pentlí žlutě a hnědě vzorovanou, opíral se o zeď a četl večerník. Když

jsem šel kolem něho, zívl, zastrčil noviny do podpaží a napřímil se. Do výtahu vstoupil zároveň se mnou. Jen taktak udržel oči otevřené, tak byl chudák unavený. Vyšel jsem na ulici a zamířil o jeden blok dál do banky, abych tam deponoval šek a vybral si trochu drob-ných na útratu. Odtamtud jsem zašel do baru u Tygřího ocasu, posadil se do mělkého boxu, vypil jsem si jeden martini a snědl chlebíček. Muž v hnědém se postavil na konec barového pultu, popíjel coca-colu, tvářil se otráveně, rovnal si mince na pultu do sloupečku a dával pozor, aby ležely pěkně jedna na druhé. Už zase měl na nose ty tma-vé brýle. Což ho činilo neviditelným.

Pojídal jsem chlebíček tak pomalu, jak jen bylo možné, a pak jsem zašel k telefonní budce, která byla na druhém konci barového pultu. Muž v hnědém rychle otočil hlavu a honem ten pohyb zamaskoval tím, že zvedl sklenici. Vytočil jsem znovu číslo Chronici u.

“Tak to by bylo,” řekl Kenny Haste. “Gertie Arbogast říká, že Morny se s tvojí dovádivou blondýnkou nedávno oženil. S tou Lois Lamour. Vanniera nezná. Říká, že Morny si pořídil barák venku za Bel-Airem, takové bílé stavení na Stillwood Crescent Drive, asi pět ulic na sever od bulváru Sunset. Gertie říká, že ho koupil od jednoho zkrachovalého prachaře, Arthura Blake Pophama, kterého zašili kvůli nějaké zlodějně na poště. Pophamův monogram je pořád ješ-tě na vratech. A nejspíš i na toaletním papíru, říká Gertie. On to prý byl takový snob. No a to je tak dalece všechno, co víme.”

“Nikdo by si nemohl přát víc. Mockrát děkuju, Kenny”

Zavěsil jsem, vyšel z budky a uviděl, jak se ty tmavé brýle nad hnědým oblekem a pod kakaovým slamákem po mně ohlédly a pak honem uhnuly.

Bleskově jsem se otočil a prošel létacími dveřmi do kuchyně a skrze kuchyň do uličky za domem a tou uličkou asi o čtvrt bloku dál, k zadní části parkoviště, kde stál můj vůz. žádnému pískově žlutému kupé se nepodařilo pověsit se mi na paty, když jsem vyjížděl směrem na Bel-Air.

Stillwood Crescent Drive se líně zatáčela od bulváru Sunset na sever hodný kus za golfovým hřištěm belairského sportovního klu-bu. Celá ulice byla lemována zdmi a ploty přepychových sídel. Některé zdi byly vysoké, jiné nízké, některé měly ozdobné železné

mříže, ale byly tu i trochu staromódní domy, které se spokojily s vysokými ži-vými ploty. Vedle vozovky nebyl žádný chodník. V téhle čtvrti nikdo nechodí pěšky, dokonce ani pošťák.

Odpůldne bylo horké, ale ne tak dusné jako v Pasadeně. Vzduch byl prosycen ospalou vůní květin a slunce, za živými ploty a zdmi jemně šuměly postřikovače a bystře vrčely žací strojky, které zlehka přejížděly po svěžích a sebevědomých trávnících. Jel jsem pomalu do kopce a díval jsem se na monogramy na vratech. Ten chlápek se jmenoval Arthur Blake Popham. Jeho iniciály jsou A B P. Našel jsem je až téměř na vrcholu kopce, vyvedené zla-tem na černém štítu nad otevřenými vraty, za nimiž bylo vidět příjezdovou cestu, vydlážděnou černými deskami z umělé hmoty.

Dům byl jiskřivě bílý a vypadal jako zbrusu nový, ale park okolo něho byl hodně vzrostlý. V

tomhle okolí se vyjímal celkem skromně, neměl víc než takových čtrnáct pokojů a nejspíš

jen jeden plovací bazén. Zeď okolo zahrady byla nízká, zbudovaná z cihel spojova-ných cementem, který vyplňoval spáry a byl bíle omalovaný. Nahoře byla ta zeď ukončena nízkou mříží černě natřenou. Jméno A. P. Morny bylo napsáno na veliké stříbrné schránce na dopisy, připevněné na vrátka pro dodavatele.

Zaparkoval jsem vůz na ulici a po té černé příjezdové cestě jsem došel k postranním dveřím, jejichž zářivě bílý nátěr byl postříkán pestrými odlesky, které na ně vrhala barevná

skleněná stříška nad nimi. Zaklepal jsem velikým bronzovým klepátkem. Vzadu vedle domu šofér právě umýval cadillac.

Dveře se otevřely a Filipínec s nevlídným kukučem, oblečený v bílém plášti, se na mne pohrdlivě ušklíbl. Dal jsem mu navštívenku.

“K paní Mornyové,” řekl jsem.

Zavřel dveře. Čas se vlekl jako vždycky, když jdu někoho navští-vit Voda, která stékala na cadil ac, chladivě zurčela. Šofér byl takový ouřezek v jezdeckých kalhotách a kožených kamaších a v propocené košili. Vypadal jako přerostlý žokej, a když myl auto, sykavě si po-hvizdoval, zrovna tak jako podkoní, když hřebelcuje koně.

Kolibřík s červeným hrdélkem slétl na purpurově rudý keř vedle dveří, rozkomíhal trochu ty dlouhé rourovité květy a odfrčel tak rych-le, jako kdyby se prostě vypařil do vzduchu. Dveře se otevřely a Filipínec mi strkal zpátky mou navštívenku. Nevzal jsem si ji.

“Co chcete?”

Byl to ostrý křaplavý hlas, jako když někdo chodí po špičkách přes hromadu vaječných skořápek.

“Chci mluvit s paní Mornyovou.”

“Není doma.”

“To jste nevěděl, když jsem vám tu vizitku dával?”

Rozevřel prsty a navštívenka se snesla třepotavě k zemi. Zakřenil se a vycenil na mne ukázku důkladné, leč laciné zubařské práce.

“Já vím, když ona poví.”

Zavřel mi dveře před nosem, a nijak příjemně.

Zvedl jsem navštívenku a zamířil kolem domu tam, kde ten šofér postřikoval cadil ac a otíral z něho bláto velikou houbou. Měl červené, naběhlé oči a vlasy žluté jako kukuřice. Z

koutku úst mu utahaně visela cigareta.

Vrhl na mne rychlý postranní pohled, který prozrazoval, že se musí zuby nehty držet, aby se nemíchal do věcí, po nichž mu nic není. Řekl jsem:

“Kdepak máte šéfa?”

Cigareta se mu zakomíhla v ústech. Proud vody nepřestával jem-ně dorážet na lak vozu.

“Zeptej se v domě, hošánku.”

“Už jsem se ptal. Zabouchli mi dve ře před nosem.”

“Srdce mi nad tebou krvácí, hošánku.”

“A kde bych našel paní Mornyovou?”

“Nebudu se vopakovat, hošánku. Koukej, já si tady hledím jen svý práce. Prodáváš něco?” Přistrčil jsem mu svou vizitku tak, aby si ji mohl přečíst. Tentokrát to byla obchodní

navštívenka Odložil houbu na stupátko a hadici na cementovou podlážku. Překročil proud vody, aby si utřel ruce o ručník, který visel vedle dveří garáže. Vylovil z kalhot zápalku, rozškrtl ji a zvrátil hlavu dozadu, aby zapálil toho vajgla, který mu čouhal z obličeje. Šlehl lišáckýma očima na obě strany, trhl hlavou a zacouval za vůz. Šel jsem za ním.

“Jakpak vypadá tvoje konto na mimořádný výdaje?” zeptal se při-tlumeným obezřelým hlasem.

“Tloustne samou nečinností.”

“Za takovejch pět vočí by mi to možná začalo kapku myslet.”

“Nerad bych, aby ses strhal námahou.”

“Za deset bych zapěl jako čtyry kanárci za doprovodu havajský kytary.”

“Já si na takové fajnové muzicírování nepotrpím,” řekl jsem. Naklonil hlavu na stranu. “Tak řekni svý slovo, hošánku.”

“Nerad bych, abys přišel o místo, kamaráde. Nechci vědět nic víc, než jestli je paní

Mornyová doma. Stojí to za víc než za dolar?”

“Vo můj flek se nestarej, hošánku. Já to tady mám tutově vy-žehlený.”

“U Mornyho – nebo u někoho jiného?”

“Tohle chceš vědět za ten samej dolar?”

“Za dva.”

Prohlédl si mě. “Nepracuješ náhodou pro něho?”

“No samo.”

“Lžeš.”

“No samo.”

“Naval ty dvě babky,” vyštěkl.

Dal jsem mu dva dolary.

“Je vzadu v zahradě s přítelem,” řekl. “A s náramně vypečeným. Když si ženská pořídí

přítele, co pendrek dělá, a mužíčka, kterej maká vostopéro, tak je zavopatřená jedna báseň, chápeš?” Zamžou-ral na mne.

“A ty budeš co nevidět zaopatřený někde v příkopě.”

“Kdepak já, chlapečku. Já mám za ušima. Já to s nima umím vá-let. Vometal jsem se kolem těchhle paďourů celej život.”

Zamnul obě dolarové bankovky mezi dlaněmi, foukl na ně, složil je po délce a ještě napříč

a zastrčil je do kapsičky těch svých rajtek.

“To byl jenom předkrm,” řekl. “A jestli teďka vysolíš eště pět -” Dosti veliký světlý kokršpaněl vyrazil kolem cadil acu, maličko se smekl po mokrém cementu, lehce se odrazil, skočil mi všemi čtyřmi na žaludek a stehna, olízl mi obličej, dopadl na zem, oběhl mi kolem nohou, posadil se mezi ně, vyplázl jazyk, jak nejdál mohl, a začal hekat.

Překročil jsem ho, opřel jsem se o vůz a vytáhl kapesník.

Mužský hlas zavolal: “Pojď sem, Heathcliffe, sem, Heathcliffe!” Na tvrdé pěšině zazněly kroky.

“To je Heathcliff,” řekl šofér nevrle.

“Heathcliff?”

“No hernajs, člověče, tak řikaj tomu psovi.”

“Snad tu nejsme na Větrné hůrce?” zeptal jsem se.

“Co to zas meleš za nesmysly,” zavrčel. “A teď majzla – někdo se sem šine.” Zvedl houbu a hadici a znovu se pustil do umývání vozu. Odstou-pil jsem od něho. Kokr mi hned zas vběhl pod nohy, div mě neporazil.

“Sem, Heathcliffe,” zavolal ten mužský hlas teď hlasitěji a ve vstup-ním oblouku mřížového loubí, obrostlého popínavými růžemi, se objevil muž.

Vysoký, osmahlý, se světle olivově snědou pletí, jiskřivýma čer-nýma očima a zářivě bílými zuby. Licousy Tenký, černý knírek. Ty licousy hodně dlouhé, příliš dlouhé. Bílá košile s vyšitým monogramem na kapsičce, bílé kalhoty, bílé boty. Náramkové hodinky, které mu obtáčely polovici úzkého snědého zápěstí, přidržoval zlatý řetí-zek. žlutá šála kolem štíhlého do bronzova opáleného krku.

Uviděl psa dřepět mezi mými chodidly a nelíbilo se mu to. Luskl dlouhými prsty a vyštěkl jasným, ostrým hlasem:

“Sem, Heathcliffe! Už ať jsi tu!”

Pes hlasitě supěl a ani se nepohnul, ledaže se ještě trochu víc při-tiskl k mé pravé noze.

“Kdo jste?” zeptal se mě ten muž zvysoka.

Ukázal jsem mu navštívenku. Olivově snědé prsty ji sevřely. Pes se pokradmu odplížil od mých nohou, zahnul kolem chladiče vozu a tiše se vytratil.

5

“Marlowe,” řekl ten muž. “Marlowe? Co to má znamenat? Vy jste detektiv? Co chcete?”

“Chtěl bych mluvit s paní Mornyovou.”

Prohlížel si mě od hlavy k patě a ty třpytivé černé oči po mně pomalu klouzaly, sledovány hedvábnými třásněmi dlouhých řas.

“Cožpak vám neřekli, že není doma?”

“Ale ano, jenže já tomu nevěřil. Vy jste pan Morny?”

“Ne.”

“To je pan Vannier,” řekl šofér za mými zády protáhlým přezdvořilým tónem, který vyzněl jako promyšlená urážka. “Pan Vannier je domácí přítel. Přichází sem hodně často.” Vannier se mi podíval přes rameno zuřivými očima. Šofér obešel vůz a s nedbalým opovržením vyplivl nedopalek cigarety.

“Už jsem tomu čmuchalovi řekl, že tu šéf není, pane Vanniere.”

“Aha.”

“Řek jsem mu, že tady je jen paní Mornyová a vy. Udělal jsem chybu?” Vannier řekl: “Udělal byste líp, kdybyste se staral o své.” Šofér řekl: “A hrome, to mě vůbec nenapadlo.”

Vannier řekl: “Zmizte, než vám přerazím ten váš špinavý chřtán.” Šofér se na něho klidně podíval a pak zašel do šeré garáže a začal si hvízdat. Vannier přesunul ty své žhavé, zlostné oči na mne a roz-křikl se:

“Slyšel jste, že paní Mornyová není doma, ale nevzal jste to na vědomí. Je to tak? Jinými slovy, neráčil jste se s tou odpovědí spokojit.”

“Jestli to mermomocí musíme vyjádřit jinými slovy,” řekl jsem, “tak tahle jsou docela výstižná.”

“Aha. A neobtěžovalo by vás příliš, kdybyste mi naznačil, o čem chcete s paní Mornyovou hovořit?”

“Raději bych to vysvětlil přímo paní Mornyové.”

“Mohl jste se už dovtípit, že vás nechce vidět.”

Za vozem se ozval šoférův hlas. “Bacha na jeho pravičku, hošánku. Moh by v ní mít kudlu.”

Vannierova olivově snědá pleť se zbarvila jako sušené chaluhy. Otočil se na podpatku a zasupěl na mne přiškrceným hlasem: “Pojď-te za mnou.” Přešel po cihlové pěšině pod tím tunelem z růží a bílými vrátky na konci. Za nimi se rozkládala zahrada obehnaná zdí a v ní záhony přecpané parádními letničkami, badmintonové hřiště, pěkný pruh ze-leného drnu a malý kachlíkový bazén, který se zlobně

blyštěl v slunci. Na vydlážděné plošině vedle bazénu byl rozestaven modrobílý zahradní

nábytek, nízké stolky s ozdobnými deskami, lehátka s podnožkami a obrovskými polštáři a nad tím vším modrý a bílý slunečník, veliký jako menší stan.

Dlouhonohá unylá blondýna, jako vystřižená z operety, se rozvalovala na jednom lehátku, nohy opřené o čalouněnou podnožku, na dosah ruky vysokou orosenou sklenici a vedle ní

stříbrnou nádobu na led a láhev skotské. Líně pozorovala, jak se blížíme přes trávník. Ze vzdálenosti deseti metrů vypadala jako senzační kusanec. Ze vzdálenosti tří metrů

vypadala jako stvořená k tomu, aby se na ni člověk díval ze vzdálenosti deseti metrů. Ústa měla příliš široká a oči příliš modré, pleť příliš křiklavě nalíčenou, tenký oblouk obočí až

neuvěři-telně klenutý a dlouhý a řasy tak tlustě pokryté maskarem, že vypadaly jako miniaturní železná zábradlí.

Na sobě měla bílé plátěné kalhoty, na bosých nohou s karmínově nalakovanými nehty modrobílé sandály bez špiček, bílou hedvábnou blůzu a náhrdelník z hranatých zelených kamenů, ale smaragdy to nebyly. Vlasy jí zářily tak vtíravě jako světla nočního lokálu. Na židli vedle ní ležel bílý zahradní slamák s bílou stuhou, která se uvazuje pod bradu, a se střechou velikosti mé rezervní pneumatiky. Na střeše klobouku se povalovaly zelené

sluneční brýle, které měly skla veliká jako koblihy.

Vannier zamířil přímo k ní a vybafl: “Tomu protivnému švidravému šoférovi bys měla dát padáka, ale zčerstva. Jinak se může stát, že mu zlomím vaz, než se kdo naděje. Sotva se k němu přiblížím, hned mě uráží.”

Blondýnka lehce zakašlala, zamávala jen tak naprázdno kapesní-kem a řekla:

“Posaď se a dopřej svému sexappealu trochu pohov Kdo je ten-hle tvůj přítel?” Vannier začal hledat mou navštívenku, zjistil, že ji drží v ruce, a hodil ji dívce do klína. Malátně ji zvedla, přelétla ji očima, pak pohlédla na mne, vzdychla a poklepala si nehty o zuby.

“To je vazba, co? Na toho sis netroufal, viď?”

Vannier se na mne vztekle podíval. “Tak dobrá, spusťte, ať to máme z krku.”

“Můžu hovořit přímo s tou dámou?” zeptal jsem se. “Anebo to mám říkat vám a vy jí to budete překládat?”

Blondýnka se zasmála. Byl to stříbrný perlivý smích, tak nevin-ný a přirozený jako břišní

tanec. Špička jazyka jí čtveračivě přejela přes rty.

Vannier se posadil a zapálil si cigaretu se zlatým náústkem a já tam stál a díval se na ně. Řekl jsem: “Hledám jednu vaši přítelkyni, paní Mornyová. Pokud vím, bydlely jste spolu asi před rokem v jednom bytě. Jmenuje se Linda Belinda.”

Vannier bleskl očima nahoru, dolů, nahoru a dolů. Otočil hlavu a podíval se přes bazén. Kokršpaněl jménem Heathcliff tam seděl a kulil na nás bělmo jednoho oka. Vannier luskl prsty: “Sem, Heathcliffe, sem, Heathcliffe! K noze!” Blondýnka řekla: “Ale kuš přece. Ten pes tě nemůže ani cítit. Přestaň se už konečně

vytahovat, prokristapána.”

Vannier odsekl: “Takhle se mnou nemluv!”

Blondýnka se zahihňala a pohladila mu obličej očima.

Řekl jsem: “Paní Momyová, hledám dívku jménem Linda Belinda.” Blondýnka se na mne podívala a odpověděla: “To jste už říkal. Já jsem jenom přemýšlela. Mám dojem, že jsem ji neviděla dobrých šest měsíců. Vdala se.”

“Neviděla jste ji celých šest měsíců?”

“Jak jsem vám řekla, čahoune. Proč to chcete vědět?”

“Provádím jenom takové soukromé vyšetřování.”

“Čeho?”

“Jisté důvěrně záležitosti,” řekl jsem.

“No, to se podívejme,” řekla blondýna bujaře, “provádí soukromé vyšetřování jisté

důvěrné záležitosti. Slyšels to, Lou? Ale vpadnout k docela cizím lidem, kteří ho nechtějí

vidět, to je nejspíš úplně v pořádku, že, Lou? Jelikož provádí soukromé vyšetřování jisté

důvěrné záležitosti.”

“Vy tedy, paní Mornyová, nevíte, kde je?”

“Cožpak jsem vám to neřekla?” Hlas jí poskočil o několik stupňů.

“Ne. Řekla jste jen, že jste ji asi šest měsíců neviděla. To není tak docela totéž.”

“Kdo vám řekl, že jsme spolu bydlely?” vybafla na mne.

“Nikdy neprozrazuju pramen svých informací, paní Mornyová.”

“Broučku, vy naděláte cavyků jako nějaký tancmajstr. Já abych vám řekla všechno, a vy mně vůbec nic.”

“Situace je docela jiná,” řekl jsem. “Já dělám svou práci a musím se řídit jistými instrukcemi. Ta dáma přece nemá žádný důvod se skrývat, či ano?”

“Kdo se po ní shání?”

“Její rodina.”

“Zkuste to znovu a lépe. Ona totiž žádnou rodinu nemá.”

“Musíte ji opravdu dobře znát, když víte i tohle,” řekl jsem.

“Snad jsem ji kdysi znala docela dobře. To ale neznamená, že ji znám teď.”

“No dobrá,” řekl jsem. “Odpověď zní, že to víte, ale nechcete říct.”

“Odpověď zní,” řekl zničehonic Vannier, “že tady nejste vítán, a čím dřív vypadnete, tím nám to bude milejší.”

Díval jsem se pořád na paní Mornyovou. Mrkla na mne a řekla Vannierovi: “Nebuď tak nevrlý, drahoušku. Jsi náramný fešák, ale máš slabé kosti. Na hrubou práci nejsi stavěný. Je to tak, čahoune?”

Řekl jsem: “Nepřemýšlel jsem o tom, paní Mornyová. Myslíte, že by mi mohl pomoci pan Morny – že by byl tak laskav?”

Zavrtěla hlavou: “Jak to mám vědět? Můžete to zkusit. Má kolem sebe dost chlápků, kteří

s vámi můžou vyrazit dveře, jestli se mu nebudete zamlouvat.”

“Myslím, že byste mi to mohla říct sama, jen kdybyste chtěla.”

“Jak mě hodláte přimět, abych chtěla?” Vyzývavě se na mne podívala.

“Když máte kolem sebe tolik lidí,” řekl jsem, “tak co můžu dělat?”

“Na tom něco je,” řekla a upila ze sklenice, oči upřené na mne. Vannier velice pomalu vstal. V obličeji byl bílý. Zastrčil ruku za košili a pomalu procedil mezi zuby: “Vypadni, ty grázle, dokud ještě můžeš chodit.” Podíval jsem se na něho překvapeně. “Kam se poděly vaše vybra-né způsoby?” zeptal jsem se ho. “A snad mi nechcete namluvit, že nosíte bouchačku pod touhle tenkou košilkou?”

Blondýnka se zasmála a ukázala mi pěknou řadu silných zubů. Vannier zabořil ruku za košili pod levé podpaží a sevřel rty. Jeho černé oči byly pichlavé a zároveň bezvýrazné

jako oči hadí.

“Slyšel jste mě,” řekl téměř jemně. “A neberte mě na lehkou váhu. Odprásknu vás, jako kdybych škrtl sirkou. A zatušovat to umím taky.”

Pohlédl jsem na tu blondýnku. Upřeně nás pozorovala, oči jí sví-tily a ústa měla smyslná a dychtivá.

Otočil jsem se a šel přes trávník zase zpátky. Asi v polovině cesty jsem se na ně ještě

jednou podíval. Vannier tam stál přesně jako před-tím, ruku za košilí. Ta blondýnka ještě

pořád kulila oči a ústa měla pootevřená, ale stín slunečníku zastřel její výraz, a na tu vzdálenost bylo těžko rozeznat, zda se v něm zračí strach nebo radostné očekávání. Šel jsem dál přes trávník, skrze bílá vrátka a po cihlovém chodníčku pod růžovým loubím. Když jsem došel až na konec, otočil jsem se a tiše jsem se vrátil až k vrátkům a znovu jsem se na ty dva podíval. Nevěděl jsem, co by tam mohlo být k vidění, a to, co jsem uviděl, mě příliš nezajímalo.

Uviděl jsem totiž, že Vannier doslova leží na té blondýnce a líbá ji. Potřásl jsem hlavou a zase jsem se po tom chodníčku vrátil.

Šofér se zarudlýma očima měl ještě pořád v parádě cadil ac. Už jej domyl a teď utíral sklo a nikl velikým kusem kůže. Šel jsem tam a postavil se vedle něho

“Tak jakpak jste dopad?” zeptal se mě koutkem úst.

“Bídně. Roznesli mě na kopytech,” řekl jsem. Přikývl a pokračo-val v práci a pořád si při tom posykával jako čeledín, když hřebelcuje koně.

“Radím vám, abyste si dával pozor. Ten chlápek má bouchačku,” řekl jsem, “nebo se aspoň tváří, jako by ji měl.”

Šofér se krátce zasmál. “Pod tím voblečkem? Starou belu.”

“Co je to vůbec za chlapa, ten Vannier? Čím se živí?” Šofér se napřímil, přehodil kůži přes okénko vozu a utřel si ruce do ručníku, který měl teď

zastrčený za páskem.

“Podle mýho je živ ze ženskejch,” řekl.

“A není trochu nebezpečné otáčet se právě okolo téhle ženy?”

“Řek bych, že jo,” souhlasil. “Jenže různý chlápkové maj různej pojem vo tom, co je nebezpečí. Já bych se toho bál.”

“Kde bydlí?”

“V Sherman Oaks. Vona tam za nim chodí. A jednou jí to přijde draho.”

“Nesetkal jste se někdy s dívkou, která si říká Linda Belinda? Vy-soká, černá, hezká a zpívala kdysi s nějakou kapelou.”

“Za dvě voči si toho naporoučíte až hrůza, vašnosto.”

“Mohl bych to zvednou na pět.”

Zavrtěl hlavou. “Tuhle dámu neznám. Aspoň ne pod tímhle jmé-nem. Sem přichází

spousta slečen a většinou náramný fešandy. Ale já jim nebejvám představenej.” Zazubil se.

Vytáhl jsem náprsní tašku a vložil tři lupeny do té jeho malé vlhké pracky. Přidal jsem k nim ještě svou úřední navštívenku.

“Mám rád takové malé sporé chlápky, jako jste vy,” řekl jsem. “Ti mají zřejmě pro strach uděláno. Přijďte se na mě někdy podívat.”

“To bych moh kamaráde. Díky. Linda Belinda, říkáte? Budu mít uši našpicovaný.”

“Tak nashle,” řekl jsem. “Jaké je ctěné jméno?”

“Říkají mi Šmejda, ani nevím proč.”

“Tak sbohem, Šmejdo.”

“Sbohem. Stříkačku v podpaží – v těhle šatech? Vyloučená věc!”

“Já nevím,” řekl jsem. “Sahal si tam pro ni. Nejsem placen za to, abych se st řílel s cizími lidmi.”

“Hele, ta jeho košile má jenom dva knoflíky u krku. Všim jsem si toho. Trvalo by mu tejden, než by ten kanón vodtamtud výtah.” Ale jeho hlas zněl dost ustaraně.

“Myslím, že to na mě jenom hrál,” řekl jsem. “Jestli uslyšíte něco o Lindě Belindě, rád s vámi udělám nějaký kšeftík.”

“Tak jo, kamaráde.”

Vracel jsem se po té černě dlážděné příjezdové cestě. Stál tam a škrábal se po bradě. 6

Jel jsem podél domovního bloku a hledal místo, kde by se dalo zaparkovat, abych si ještě

zaskočil na chvilku do kanceláře, než se pustím dál do města.

Od chodníku před trafikou, asi třicet metrů za vchodem do budo-vy, v níž mám kancelář, vyjel packard řízený šoférem. Vklouzl jsem na jeho místo, vypnul zapalování a vylezl ven. Teprve v tu chvíli jsem si všiml, že vůz, za nímž jsem zaparkoval, je povědomé pískově

žluté kupé. Ale nemuselo to být totéž. Takových aut je na tisíce. Uvnitř neseděl nikdo. Ani nablízku nebyl žádný chlápek v kakaovém slamá-ku s hnědožlutou stuhou. Obešel jsem vůz a z vozovky jsem se podíval na sloupek řízení. Nebylo tam jméno majitele. Pro všechny případy jsem si zapsal po-znávací číslo na zadní stranu staré obálky a vešel jsem do budovy. Nebyl ve

vestibulu ani nahoře v chodbě. Vešel jsem do kanceláře, podíval se na podlahu, jestli tam není žádná pošta, a když jsem nic nenašel, nalil jsem si frťánka z úřední láhve a zase jsem vypadl. Měl jsem nejvyšší čas, abych se dostal před třetí hodinou do města.

To pískové kupé tam pořád ještě stálo a bylo prázdné. Vlezl jsem do vozu, nastartoval a zařadil se do proudu vozidel.

Dohonil mě až za bulvárem Sunset, na Vine. Musel jsem se smát, ale jel jsem pořád dál a přemítal, kde se asi schoval. Nejspíš v tom autě, které stálo za jeho vozem. Nenapadlo mě, abych se tam podíval.

Zamířil jsem na jih k Třetí ulici a po ní jsem ujížděl pořád dolů do města. Pískově žluté

kupé se drželo celou cestu půl bloku za mnou. Zatočil jsem kolem Sedmé a Hlavní a zaparkoval poblíž nároží Sed-mé ulice a Olivové, koupil jsem si cigarety, které jsem

nepotřeboval, a pak jsem se vydal pěšky po Sedmé ulici na východ a ani jednou jsem se neohlédl. Na Spring Avenue jsem vešel do hotelu Metropol a přistoupil k velikému polokruhovému kiosku s cigaretami, abych si zapálil, a pak jsem se posadil na jedno ze starých hnědých kože-ných křesel ve vestibulu.

Plavovlasý chlapík v hnědém obleku, s tmavými brýlemi a teď už tak dobře známým kloboukem vstoupil do vestibulu a nenápadně se šinul mezi květináči s palmami a štukovými oblouky směrem ke ki-osku s kuřivem. Koupil si balíček cigaret, zůstal tam stát a otevřel jej, čímž získal čas, aby se opřel o pult a odtamtud přelétl celý vestibul svým orlím zrakem.

Sebral drobné a šel si sednout zády ke sloupu Narazil si klobouk až k tmavým brýlím a předváděl, jak tluče špačky s nezapálenou cigaretou v ústech.

Vstal jsem, došel až k němu a usedl do vedlejšího křesla. Úkosem jsem si ho prohlížel. Ani se nehnul. Zblízka vypadal jeho obličej mla-dě, růžově a ducatě a plavé vousy na bradě

měl velmi nedbale oholené. Oči za tmavými brýlemi rychle mžikaly. Ruka, kterou měl položenou na koleně, se sevřela v pěst a zmáčkla látku kalhot, Na pravé tváři hned pod očním víčkem měl bradavici.

Škrtl jsem sirkou a přidržel mu ji u cigarety: “Oheň?”

“Ach – děkuju,” řekl nesmírně překvapeně Vtáhl dech, až se ko-nec cigarety rozžhavil. Zatřepal jsem zápalkou, abych ji uhasil, odhodil jsem ji do nádoby s pískem a čekal. Několikrát na mne po straně pohlédl a pak promluvil:

“Neviděl jsem vás už někde?”

“Na Dresden Avenue v Pasadeně. Dnes ráno.”

Všiml jsem si, že mu tváře ještě víc zrůžověly. Povzdechl si.

“Jsem to pěkný vrták,” řekl.

“Baže, chlapče, jste úplné motovidlo,” souhlasil jsem.

“Možná že to dělá ten klobouk,” řekl.

“Ten je ovšem k nezaplacení,” řekl jsem. “Ale obešel byste se i bez něj.”

“Je to perný chlebíček v tomhle městě,” řekl smutně. “Pěšky se to dělat nedá, když jezdíte taxíkem, úplně se ožebračíte, a když jezdíte vlastním vozem, jakživ se k němu nedostanete včas. Musíte se pořád držet příliš blízko.”

“Ale přece byste snad nemusel lízt člověku až do kapsy,” řekl jsem. “Chtěl jste ode mě

něco, nebo se jenom cvičíte?”

“Chtěl jsem vykoumat, jestli jste dost mazaný, aby stálo za to si s vámi pohovořit.”

“Jsem mazaný až hrůza,” řekl jsem “Byl by vyložený hřích si se mnou nepobesedovat.” Ohlédl se obezřele dozadu za svou židli a na obě strany a pak vytáhl malou náprsní tašku z vepřovice. Vyndal z ní pěknou, zbrusu novou navštívenku. Stálo na ní: George Anson Phillips, Důvěrné informace, 212, Palác Seneger, 1924 North Wilcox Avenue, Hol ywood A telefonní

číslo pro Glenview. V levém horním rohu bylo namalováno otevřené oko s překvapeně zdviženým obočím a předlouhými řasami.

“Tohle se nesmí,” řekl jsem, ukazuje na oko. “To je Pinkertonova značka. Přeberete jim všechny kšefty.”

“Ale dejte pokoj,” řekl. “Já toho neschrastím tolik, aby jim ubylo.” Klepl jsem si navštívenkou o nehet, zaťal jsem pevně zuby a za-strčil si tu vizitku do kapsy.

“Chcete mou navštívenku, anebo jsou vaše informace o mně úplné?”

“Já vím o vás všechno,” řekl. “Býval jsem zástupcem šerifa ve Ventuře, když jste pracoval na Gregsonově případu.”

Gregson byl podvodník z Oklahoma City, kterého jedna jeho oběť po dva roky sledovala po celých Spojených Státech, a Gregson se z toho nakonec tak vyjukal, že zastřelil chlápka u benzínové pumpy, který si ho spletl s nějakým svým známým. Připadalo mi to už hrozně dávno.

Řekl jsem: “Povídejte, co bylo dál.”

“Poznal jsem vaše jméno dnes ráno, když jsem je viděl na licenci ve vašem voze. No a když jsem vás cestou do města ztratil, prostě jsem zajel na vaši adresu. Byl bych rád přišel nahoru a promluvil si s vámi, jenže to by bylo zneužití důvěry. Ale teď, když vy jste začal první, tak si vlastně nemůžu pomoct.”

Další pošuk. To bychom měli tři za jediný den, nepočítaje paní Murdockovou, ze které se ještě může pošuk vyklubat.

Čekal jsem, zatímco si mladík sundal brýle, vyleštil je, znovu si je nasadil a zase se ostražitě rozhlédl po okolí. Pak řekl:

“Myslel jsem, že bychom třeba mohli dát hlavy dohromady. Pracovat rukou společnou, jak se říká. Uviděl jsem toho chlápka, co šel do vaší kanceláře, a tak jsem si domyslel, že si vás najal.”

“Víte, kdo to byl?”

“Já ho mám v práci,” řekl mdlým a otráveným hlasem. “A nemů-žu se dostat z fleku.”

“Co vám udělal?”

“No víte, já pracuju pro jeho ženu.”

“Rozvod?”

Opatrně se rozhlédl kolem dokola a řekl tiše: “Ona to tvrdí. Ale mně se to moc nezdá.”

“Oba chtějí totéž,” řekl jsem. “Jeden se snaží strčit psí hlavu na toho druhého. K smíchu, co?”

“Mně se ta celá věc nechce líbit. Chvilkama mě sleduje nějaký chlápek. Strašný čahoun s takovým divným okem. Občas mu zahnu, ale za chvíli ho vidím zase. Je strašně dlouhý. Jako kandelábr.”

Hrozně dlouhý chlápek s divným okem. Kouřil jsem zamyšleně.

“Má něco společného s vámi?” zeptal se mě ten blondýn trochu poděšeně. Zavrtěl jsem hlavou a odhodil cigaretu do n ádoby s pískem. “Po-kud se pamatuju, nikdy jsem ho nevid ěl.” Podíval jsem se na hodinky. “Mus íme se sejít a důkladně si o tom všem pohovořit, ale já teď nemám kdy. Spěchám na schůzku.”

“Já bych rád,” řekl. “Moc rád.”

“Tak dobrá. V mé kanceláři nebo v mém bytě nebo ve vaší kanceláři nebo kde?” Poškrábal se pečlivě okousaným nehtem na špatně oholené bradě.

“V mém bytě,” řekl konečně. “Není v telefonním seznamu. Půjčí-te mi na chvilku tu mou navštívenku?”

Když jsem mu ji podal, otočil ji na dlani a psal na ni pomalu malou kovovou tužtičkou a trochu při tom vyplazoval jazyk. Každou minu-tou se zdál mladší. Teď vypadal tak na dvacet, ale

muselo mu být víc, protože případ Gregson se udál před šesti lety. Odložil tužku a vrátil mi navštívenku. Adresa, kterou na ni na-psal, zněla: 204 Florence Apartments, Court Street číslo 128.

Pohlédl jsem na něho zvědavě. “Je to Court Street na Bunker Hillu?” Přikývl a ruměnec polil jeho jemnou pleť. “Není to moc nóbl čtvrt’,” řekl rychle. “V poslední

době nějak nemůžu loktem do kapsy. Vadí vám to?”

“Ne, proč by mi to vadilo?”

Vstal jsem a napřáhl ruku. Stiskl mi ji, a když ji zase pustil, strčil jsem si ji do kapsy u kalhot a tam jsem si otřel dlaň o kapesník. Podíval jsem se mu pozorněji do obličeje a uviděl jsem kapičky potu na jeho horním rtu a ještě víc po stranách nosu. Tak horko zase nebylo.

Vykročil jsem ke dveřím, ale pak jsem se otočil, sklonil se až k jeho obličeji a řekl: “Já se dám celkem snadno tahat za fusekli, ale jen tak pro jistotu, ta ženská je vysoká blondýna s lehkovážnýma očima, že?”

“že by byly lehkovážné, to bych zrovna neřek,” odpověděl. Dával jsem si dobrý pozor, abych se tvářil přirozeně, když jsem říkal: “A mezi námi, ty řeči o rozvodu jsou vyložená habaďůra. Jde o něco docela jiného, že mám pravdu?”

“Ano,” řekl tiše, “a je to něco, co se mi tím míň zamlouvá, čím víc o tom přemýšlím. Tumáte.”

Vytáhl něco z kapsy a pustil mi to do dlaně. Byl to patentní klíč.

“Abyste nemusel čekat v hale, kdybych náhodou nebyl doma. Mám ještě druhý klíč. V

kolik myslíte, že budete moct přijít?”

“Asi v půl páté, jak to teď vypadá. Opravdu mi chcete dát ten klíč?”

“No, vždyť jsme kolegové,” řekl a podíval se na mne bezelstně, tak bezelstně, jak jen to skrze ty tmavé brýle šlo.

Na prahu vestibulu jsem se ohlédl dozadu. Seděl tam pokojně, zhaslý půlčík cigarety v ústech, a s tou křiklavou hnědožlutou stu-hou na klobouku vypadal tak mírumilovně jako reklama na cigarety na zadní stránce Saturday Evening Post,

Jsme kolegové. Čili bych mu nedokázal provést žádnou lumpár-nu. To je jasné jak facka. Dostanu zkrátka klíč od jeho bytu, můžu jít dál a udělat si pohodlíčko. Můžu si obout jeho pantofle, vypít jeho pitivo a podívat se mu pod koberec a spočítat ty tisícidolarové bankovky, které tam má poschovávané. Vždyť jsme kolegové. 7

Belfontův palác byla prachobyčejná sedmipatrová barabizna, kte-rá se vmáčkla mezi veliký zelený a pochromovaný obchodní dům s laciným šatstvem a dvoupatrovou garáž se suterénem, odkud vycházel řev jako ze lví klece v době krmení. V malé, tmavé a úzké

vstupní hale byla špína jako v kurníku. Na tabuli se jmény nájemníků byla spousta prázdných míst. Jenom jedno z těch jrnen mi něco říka-lo, a to bylo to, které jsem už znal. O protější zeď z napodobeného mramoru byla opřena veliká cedule s nápisem Místo k pronajmutí. Vhodné pro trafiku. Hlaste se v pokoji číslo 316.

Byly tam dva výtahy s otevřenou mřížkou, ale fungoval zřejmě jen jeden a ani ten se prací

nestrhal. Uvnitř na dřevěné stoličce pokryté kusem složené pytloviny seděl stařík s pokleslou bradou a vodnatýma očima. Vypadal, jako kdyby tam seděl už od občanské

války, ze které jen s bídou vyvázl.

Vstoupil jsem do výtahu a řekl “sedmé”, stařík zavřel dveře, uve-dl tu svou káru do chodu a už jsme se kodrcali vzhůru. Stařec funěl, jako kdyby tu zdviž táhl na vlastních bedrech. V sedmém patře jsem vystoupil a zamířil na chodbu a stařec se za mými zády vyklonil ze zdviže a vysmrkal se do krabice plné odpadků smetených z podlahy. Kancelář Elishy Morningstara byla vzadu, naproti požárním dve-řím. Pozůstávala ze dvou místností a na obou dveřích bylo

oprýskanou červenou barvou na tabuli z matového skla napsáno: Elisha Morningstar,

numismatik. Na těch druhých stálo: Vchod. Otočil jsem knoflíkem a vešel do malé těsné místnosti se dvěma okny, kde byl odřený

stahovací stolek pod psací stroj, na zdi několik vitrín se zašlými mincemi zastrkanými do šikmých štěrbin a pod kaž-dou zažloutlý, strojem popsaný štítek, dvě hnědé registratury ve zdi v pozadí, okna bez záclon a na podlaze špinavě šedý koberec tak prošlapaný, že si člověk těch trhlin ani nevšiml, dokud o některou nezakopl.

Vzadu, proti těm registraturám a vedle psacího stolku, byly otevřené spojovací dveře. Z

nich vycházely drobné šramoty, jaké vydává člověk, když nedělá vůbec nic. Pak se ozval suchý hlas Elishy Morningstara:

“Pojďte dál, prosím, pojďte dál.”

Přešel jsem první místnost a vstoupil. Vedlejší kancelář byla stejně těsná, ale bylo tam mnohem víc krámů. Zelená pokladna téměř zata-rasila celou přední polovinu. Za ní na těžkém starém mahagonovém stole vedle vstupních dveří se povalovalo několik knih v tmavých vazbách, pár oškubaných starých časopisů a spousta prachu. Okno v protější zdi bylo trochu pootevřené, ale na ztuchlý zápach uvnitř to nemělo žádný účinek. Na věšáku visel promaštěný černý plstěný klobouk. Byly tam tři stoly na vysokých nohách se skleněnými vitrínami, v nichž byly vyloženy také nějaké mince. Uprostřed místnosti stál těžký tmavý psací stůl s koženou deskou. Na něm obvyklé psací po-třeby a kromě toho ještě zlatnické váhy pod skleněným příklopem, dvě veliká zvětšovací skla v niklových obroučkách a klenotnický okulár, který ležel na zápisníku vázaném ve volské kůži vedle chatr-ného žlutého hedvá bného kapesníku pokaňkaného inkoustem.

Na otáčecí židli u psacího stolu seděl obstarožní vašnosta v tmavě šedém obleku s krátkými klopami a příliš mnoha knoflíky. Měl řídké nitkovité bílé vlasy a tak dlouhé, že ho šimraly na uších. Uprostřed toho porostu se vysoko klenula bledě šedá lysina jako skála nad pás-mem lesů. Z uší mu čouhalo chmýří tak daleko, že do něho mohl chytat mouchy. Měl bystré černé oči a pod nimi fialově hnědé váčky propletené sítí vrásek a žilek. Tváře se mu leskly a na jeho krátkém ostrém nose bylo znát, že se svého času skláněl nad mnohou sklínkou. Tvrdý lí-mec, který by žádné slušné prádelně nesměl přes práh, ho tlačil do ohryzku a černá úzká kravata vystrkovala pod ním maličký tvrdý uzlík jako myška, která

se chystá vyběhnout z díry.

Řekl: “Moje sekretářka šla k zubaři. Vy jste pan Marlowe?” Přikývl jsem.

“Prosím, přijměte místo.” Ukázal tenkou rukou na židli na druhé straně psacího stolu. Posadil jsem se. “Jistě máte nějaký doklad, že ano?”. Ukázal jsem mu jej. Zatímco si jej pročítal, čichal jsem ho přes psací stůl. Vysílal takový

suchý zatuchlý pach jako nějaký dost čistý Číňan.

Položil mou legitimaci na psací stůl potištěnou stranou dolů a složil na ni ruce. Jeho bystrým očím nic v mém obličeji neušlo.

“Nuže, pane Marlowe, čím vám mohu sloužit?”

“Povězte mi něco o Brasherově dublonu.”

“Ach ano,” řekl. “Brasherův dublon. Zajímavá mince.” Zvedl ruce a sepjal prsty do stříšky jako starornódní rodinný advokát, když se chystá k nějakému zamotanému proslovu. “V

jistém smyslu nejzají-mavější a nejcennější ze všech starých amerických mincí. Což

bezpochyby víte.”

“O tom, co já nevím o starých amerických mincích, by se dala sepsat celá knihovna.”

“Opravdu?” řekl. “Opravdu? A chcete, abych vám o nich něco pověděl?”

“Proto jsem přišel, pane Morningstare.”

“Je to zlatá mince, přibližně v hodnotě zlatého dvacetidolaru, ve-liká jako půldolar. Téměř

přesně. Byla vyražena pro stát New York v roce 1787. Nebyla vyrobena v mincovně. žádné mincovny neexistovaly až do roku 1793, kdy byla první otevřena ve Filadelfi . Brasherův dublon byl vyražen pod tlakem a jeho tvůrcem byl soukromý zlatník, který se jmenoval Ephraim Brasher nebo Brashear. Tam, kde se toto jméno zachovalo, píše se obvykle Brashear, ale na té minci nikoli. Proč, to nevím.” Vzal jsem si cigaretu a zapálil ji. Napadlo mi, že by mohla tro-chu odpomoci tomu ztuchlému zápachu. “Čemu se říká ražení pod tlakem?”

“Obě poloviny formy byly vyryty do oceli, ovšem negativně. Tyto poloviny byly zafasovány do olova. Mezi nimi se pak v mincovním lisu vyrazil do zlatých destiček reliéf. Okraje se obrousily podle váhy a ohladily. Mince nebyla vroubkovaná. Vroubkovací stroje v roce 1787 ještě neexistovaly.”

“To byl zdlouhavý proces,” řekl jsem.

Pokýval bílou špičatou lebkou. “To si myslím. A jelikož v té době ještě nedovedli kalit povrch ocele bez porušení tvaru, razidlo se opo-třebovalo a muselo se čas od času udělat znovu. Čímž vznikaly nepatrné odchylky v kresbě, které jsou pod silným zvětšením viditelné. Mohlo by se dokonce říci, že ani dvě tyto mince nejsou úplně stejné, posuzujeme-li je z hlediska moderních metod mikroskopic-kého zkoumání. Je to jasné?”

“Je,” řekl jsem. “Do jisté míry. Kolik takových mincí existuje a jakou mají cenu?” Rozložil tu stříšku prstů, položil ruce zase na desku psacího stolu a poklepal jimi jemně

nahoru a dolů.

“Kolik jich je, nevím. To neví nikdo. Pár set, snad tisíc, možná i víc. Ale jenom velmi málo je těch, které nebyly v oběhu a mají, jak se říká, ražební lesk. Jejich cena je různá, od dvou tisíc výš. Řekl bych, že v nynější době, po devalvaci dolaru, mince, která nebyla v oběhu, by mohla při prodeji pečlivě řízeném renomovaným obchodníkem snadno vynést deset tisíc dolarů, možná i víc. Musel by ovšem mít doklad o původu.” Řekl jsem: “Aha,” pomalu jsem vypustil kouř z plic a rozehnal jej dlaní, aby nerušil toho starocha na druhé straně psacího stolu. Vypadal jako nekuřák. “A kdyby neměla žádný

doklad a prodej nebyl tak pečlivě řízen – kolik?”

Pokrčil rameny. “V tom případě by vzniklo podezření, že byla získána nezákonně. Ukradena nebo podvodně vylákána. Nemuselo by to ovšem být pravda. Vzácné mince se někdy najdou docela neo-čekávaně a na podivných místech. Ve starých pokladnách, v tajných zásuvkách psacích stolů v novoanglických domech. Nijak často, za to vám ručím. Ale stává se to. Vím, že jedna velmi cenná mince vypadla z žíněné vy čpavky v pohovce, kterou jistý starožitní k restau-roval. Ta pohovka stála plných devadesát let v témž pokoji jednoho domu ve Fal River ve státě Massachusetts. Nikdo nevěděl, jak se tam ta mince dostala. Ale všeobecně řečeno, podezření z krádeže by v takovém případě bylo značné. Obzvláště ve zdejším kraji.”

Nepřítomným pohledem civěl do kouta stropu. Já jsem se na něho díval méně

nepřítomným pohledem. Vypadal jako člověk, který do-vede udržet tajemství – je-li to jeho tajemství.

Sklopil pomalu oči, až spočinuly na mně, a řekl: “Pět dolarů, prosím.” Já řekl: “Cože?”

“Pět dolarů, prosím.”

“Zač?”

“Nebuďte bláhový, pane Marlowe. Všechno, co jsem vám řekl, jste si mohl zjistit ve veřejné knihovně. Jmenovitě ve Forsdykově rejstříku. Vy jste ale uznal za vhodnější přijít sem a požádat mě, abych vám o tom vykládal a plýtval svým časem. Za to vám účtuji pět dolarů.”

“A co když vám to nezaplatím?” řekl jsem.

Opřel se dozadu a zavřel oči. V koutcích úst mu pohrával nepatrný úsměv. “Však vy zaplatíte,” řekl.

Zaplatil jsem. Vytáhl jsem pětidolarovku z náprsní tašky, vstal jsem, naklonil se nad psací

stůl a rozložil ji před ním velice pečlivě. Špička-mi prstů jsem tu bankovku pohladil jako koťátko.

“Pět dolarů, pane Morningstare,” řekl jsem.

Otevřel oči a podíval se na bankovku. Usmál se.

“A teď,” řekl jsem, “si pohovořme o tom Brasherově dublonu, který vám někdo chtěl prodat.”

Otevřel oči ještě o trochu víc. “Ale jděte, někdo mi chtěl prodat Brasherův dublon? A proč

by to ten někdo dělal?”

“Potřeboval peníze,” řekl jsem. “A nechtěl odpovídat na všetečné otázky. Věděl nebo zjistil, že budova, v níž máte kancelář, je omšelá barabizna, kde se může přihodit všechno možné. Věděl, že vaše kancelář je na konci chodby a že jste starší pán, který

pravděpodobně nebude dělat žádné drahoty – už z ohledu na své zdraví.”

“Zřejmě toho věděl spoustu,” řekl Elisha Morningstar suše.

“Věděl, co potřeboval vědět, aby mohl svou práci dovést k zdárnému konci. Přesně tak jako vy a já. A žádnou z těch informací nebylo těžké získat.” Vstrčil si malíček do ucha a zatočil jím, a když ho vytáhl, bylo na něm trochu hnědého mazu. Klidně si jej otřel o sako.

“A vy tohle všechno vyvozujete jen z té okolnosti, že jsem zavolal paní Murdockovou a zeptal se jí, jestli je její Brasherův dublon na prodej?”

“No bodejť. Vždyť ji to napadlo také. To přece dá rozum. Jak už jsem vám říkal po telefonu, musel jste vědět, že ta mince na prodej není. Pokud se v tomhle oboru aspoň

trochu vyznáte. A já vidím, že se vyznáte dobře.”

Uklonil se asi tak o centimetr. Neusmál se zrovna, ale vypadal tak potěšeně, jak jen může člověk v tvrdém límci vypadat.

“Řekněme, že vám ta mince byla nabídnuta ke koupi za podezře-lých okolností,” řekl jsem.

“Měl jste chuť ji koupit, pokud byste ji z ískal lacino a měl dost peněz na zaplacení. Ale chtěl jste vědět, od-kud pochází. A i kdybyste věděl docela jistě, že byla ukradena, mohl jste ji přesto koupit, kdybyste ji dostal dost lacino.”

“Ale, opravdu? Opravdu?” Vypadal pobaven ě, ale ne moc.

“Ovšemže byste mohl – jste-li renomovaný obchodník. Budeme předpokládat, že jste. Tím, že byste tu minci koupil – lacino, za-chránil byste majitele nebo pojišťovnu před úplnou ztrátou. Ještě rádi by vám nahradili, co jste zaplatil. Takové věci se dějí každou chvíli.”

“Murdockův Brasher byl tedy přece ukraden,” řekl náhle.

“Nikomu to neprozraďte,” řekl jsem. “Je to tajemství.” Tentokrát jen taktak že se nezašťoural v nose. Zarazil se v poslední chvíli. Místo toho si rychlým škubnutím vytrhl chloupek z chřípí. Podržel jej před očima a prohlédl si jej. Pak se přes něj podíval na mne a řekl:

“A kolik hodlá váš zaměstnavatel za vrácení mince zaplatit?” Naklonil jsem se přes psací stůl a poťouchle jsem se na něho ušklíbl. “Jeden papír. Co jste dal vy?”

“Mám dojem, že jste velmi šikovný mladík,” řekl. Pak zvedl hla-vu, brada se mu rozklepala a hrudník mu začal poskakovat nahoru a dol ů a pojednou z něho vyrazil skřek, jako když

se kohout, zotavující se po dlouhé nemoci, učí znovu kokrhat.

Smál se.

Za chvilku to přestalo. Tvář se mu zase uhladila, oči se otevřely, černé, ostré, vychytralé.

“Osm set dolarů,” řekl. “Osm set dolarů za Brasherův dublon, který vůbec nebyl v oběhu.”

Vítězoslavně se uchechtl.

“To je prima. Máte ho tady? Vyděláte na tom dvě stovky. To je docela slušné. Z ručky do ručky, zisk přiměřený a nikdo z toho nemá žádné opletačky.”

“Nemám ho tady,” řekl. “Copak jsem blázen?” Vytáhl z kapsičky u vesty starožitné stříbrné

hodinky na černé stuze. Zamžoural na ně. “Řekněme v jedenáct ráno,” řekl. “Přijďte sem a přineste peníze. Ta mince tu buď bude, nebo nebude, ale když mě vaše chování uspokojí, všechno zařídím.”

“To mi vyhovuje,” řekl jsem a vstal. “Stejně si musím dojít pro ty peníze.”

“Přineste je v opotřebovaných bankovkách,” řekl téměř snivě. “Nejlíp starší dvacetidolary. Ale jestli se mezi ně připlete nějaká pa-desátka, nevadí.” Zazubil jsem se a zamířil ke dveřím. Na půl cesty jsem se otočil a vrátil jsem se, opřel se oběma rukama o psací stůl a vystrčil na něho bradu.

“Jak vypadala?”

Nechápavě na mne civěl.

“Ta dívka, co vám tu minci prodávala.”

Civěl ještě nechápavěji.

“Tak dobrá,” řekl jsem. “Nebyla to dívka. Někdo jí pomáhal. Ně-jaký muž. A jak tedy vypadal ten muž?”

Našpulil rty a zase udělal stříšku z prstů. “Byl to muž středního věku, silný, asi metr pětasedmdesát vysoký, a vážil asi pětaosmdesát kilo. Řekl, že se jmenuje Smith. Měl modrý oblek, černé střevíce, zelenou kravatu a košili a byl bez klobouku. V náprsní

kapsičce měl hnědě olemovaný kapesník. Vlasy měl tmavohnědé, prošedivělé. Na temeni měl lysinu velkou asi jako dolar a přibližně pět centimetrů dlouhou jizvu na bradě. Myslím, že po levé straně. Ano, po levé straně.”

“To by ušlo,” řekl jsem. “A co ta díra, kterou měl v pravé ponož-ce?”

“Zapomněl jsem mu zout boty.”

“To byla od vás veliká nedbalost,” řekl jsem.

Neodpověděl. Jenom jsme zírali jeden na druhého, zpola zvědavě, zpola nepřátelsky, jako noví sousedé. A pojednou se zase rozesmál.

Ta pětidolarová bankovka, kterou jsem mu dal, ležela ještě pořád před ním na psacím stole. Položil jsem na ni ruku a sebral jsem ji.

“Tohle teď nepotřebujete,” řekl jsem, “když jsem se začali bavit o tisícovkách.” Přestal se smát, jako když utne. Pak pokrčil rameny.

“V jedenáct dopoledne,” řekl. “A žádné fígle, pane Marlowe. Nemyslete si, že se nedovedu o sebe postarat.”

“To doufám,” řekl jsem, “protože to, s čím si zahráváte, je učině-ný dynamit.” Nechal jsem ho být a hlomozně jsem přešel přes prázdnou přijí-mací kancelář, otevřel jsem dveře a zase je zavřel, ale zůstal jsem uvnitř. Teď by měly být venku na chodbě

slyšet kroky, ale okénko nad jeho dveřmi bylo zavřené a já stejně nenadělal moc hluku, ani když jsem přicházel, protože mám na střevících podrážky z mechové gumy Doufal jsem, že si toho všiml. Odplížil jsem se zpátky přes vyšlapaný koberec a vtiskl se vedle dveří, mezi zárubeň a ten malý zavřený psací stolek. Dětský trik, ale čas od času se osvědčí, obzvlášť když ho předcházelo plno mazaných řečí, hodně světáckých a poťouchlých frků. Je to jako klamání tělem ve fotbale. A i kdyby se to tentokrát neosvědčilo, stáli bychom zkrátka zase proti sobě a probodávali se navzájem posupnými pohledy Ale osvědčilo se to. Chvíli se nedělo nic, než že se někdo vysmrkal. Pak se tam ten děda dočista sám pro sebe zase rozchechtal tím smíchem

nemocného kohouta. Pak si odkašlal. Potom zavrzala otáčecí židle a ozvaly se kročeje.

Olezlá bílá hlava vykoukla do místnosti, asi pět centimetrů přes okraj dveří. Stál jsem tam jako na trní, napětím celý bez sebe. Pak se hlava stáhla zpátky a na hraně dveří se objevily čtyři špinavé nehty a zatáhly. Dveře se zavřely, zaklaply a zůstaly zavřené. Opět jsem začal dýchat a přitiskl ucho k dřevěné výplni dveří.

Otáčecí židle zase zavrzala. Chřestivý zvuk otáčejícího se číselní-ku na telefonu. Vrhl jsem se bleskově k přístroji na psacím stolku a zvedl sluchátko. Na druhém konci linky zrovna začal vyzvánět zvo-nek. Zazvonil šestkrát. Pak řekl mužský hlas: “Prosím?”

“Jsou to Florence Apartments?”

“Ano.”

“Chtěl bych mluvit s panem Ansonem v bytě dvě stě čtyři.”

“Zůstaňte u telefonu. Podívám se, jestli je doma.”

Pan Morningstar i já jsme zůstali u telefonu. Bylo v něm slyšet rámus, vřeštění rádia, které

na plné pecky vysílalo basebal ový zá-pas. Nestálo blízko telefonu, ale randál dělalo pořádný.

Pak jsem uslyšel duté zvuky kroků, které se blížily, drsné zachřeštění, jak někdo zvedl sluchátko, a pak ten hlas řekl:

“Není doma. Mám mu něco vyřídit?”

“Zavolám později,” řekl pan Morningstar.

Rychle jsem zavěsil a bleskově jsem proklouzl kanceláří ke dveřím, otevřel jsem je tak potichoučku polehoučku, jako když sněhová vločka padá, a stejně tiše jsem je zase zavřel, přidržuje je až do posledního okamžiku, takže cvaknutí západky nebylo slyšet ani na metr daleko.

Když jsem kráčel chodbou, zhluboka a stísněně jsem oddychoval a naslouchal sám sobě. Stiskl jsem knoflík výtahu. Pak jsem vytáhl navštívenku, kterou mi dal pan George Anson Phillips ve vestibulu hotelu Metropol. Vlastně jsem se na ni ani nepodíval. Nepotřeboval jsem se na ni dívat, abych si připomněl, že adresa na ní zní byt 204, Florence Apartments, Court Street 128. Jen jsem tam tak stál a kle-pal do ní nehtem, zatímco se prastarý výtah šinul šachtou nahoru a hmoždil se jak pětituna plná štěrku v ostré serpentýně. Bylo za deset minut čtyři.

8

Bunker Hill, to je staré město, ztracené město, zpustlé město, město šejdířů. Kdysi, dávno dávno tomu, to byla vybraně elegantní čtvrt’ a dosud tam stojí několik složitě členěných gotických sídel se širokými verandami, se zdmi, kter é jsou obloženy do kulatá seříznu-tými šindely, a spoustou rohových arkýřových oken s vřetenovitými vížkami. Teď jsou z nich samé svobodárny I parketové podlahy, kdysi krásně naleštěné, jsou poškrábané, a prošlapané a široká vznosná schodiště potemněla časem a laciným nátěrem, který překryl celé generace špíny V prostorných pokojích se kolozubé bytné handrkují s potměšilými nájemníky, Na širokých chladných verandách vysedá-vají starci s tvářemi jako prohrané

bitvy, vystrkují rozpraskané boty na sluníčko a zírají do prázdna. Všude kolem těchto starých domů je plno hospod posetých mušinci, italských stánků s ovocem, laciných činžáků a malých cukrárniček, kde si můžete koupit i horší svinstvo než

to zdejší cuk-roví. A jsou tu hotely zamořené krysami, do jejichž hotelové knihy se nezapisují žádná jiná jména než Smith a Jones, a noční recepční je napůl hlídací pes a napůl kuplíř.

Z činžáků vycházejí ženy, které by podle všeho měly být mladé, ale mají obličeje jako zvětralé zdivo; muži s klobouky staženými do čela a slídivýma očima, jimiž dovedou obhlédnout

celou ulici zpoza dlaně chránící plamen zápalky; sešlí intelektuálové, kteří trpí

kuřáckým kašlem a v bance nemají ani vindru; fízlové s žulovými tvářemi a neústupnýma očima; koksaři a šmelináři s koksem; lidé, kteří vypadají jako úplné nuly a vědí to, a sem tam dokonce i pár takových, co skutečně chodí do práce. Ti však odcházejí z domova hodně časně zrána, kdy jsou široké popraskané chodníky liduprázdné a ještě zvlh-lé

rosou.

Přišel jsem o něco dřív než v půl páté, ale ne o moc. Zaparkoval jsem na konci ulice, kam se od Hil Street pracně šplhá lanovka po žlutém jílovém náspu, a šel pěšky po Court Street k Florence Apartments. Dům měl průčelí z tmavých cihel a dvě patra; první řada oken byla na úrovni chodníku a byla zamaskována zrezavělými sítěmi pro-ti hmyzu a umolousanými síťovými záclonami. Vstupní dveře měly skleněnou výplň a na ní ještě

jakžtakž čitelný nápis. Otevřel jsem je a sešel po třech schodech s mosaznými lištami do chodby, jejíchž obou stěn se chodec mohl dotknout, aniž rozpažil úplně ruce. Šedavě natřené dveře a na nich číslice namalované stejně nevýraznou barvou. Ve výklenku u paty schodiště telefonní automat. Tabulka s nápisem: Správce, byt 106. NA konci chodby dveře se sítí proti hmyzu a za nimi v jedné řadě čtyři otlučené vysoké nádoby na odpadky, nad ni-miž tančily mouchy v prosluněném vzduchu.

Vystoupil jsem po schodech. Rádio, které jsem slyšel v telefonu, stále ještě vyřvávalo baseballový zápas. Podíval jsem se na čísla bytů a přešel do přední části budovy. Byt číslo 204 byl po pravé straně a to rádio hulákalo v bytě právě naproti přes chodbu. Zaklepal jsem, nikdo neodpověděl, a tak jsem zaklepal ještě hlasitěji. Za mými zády tři Lišáci vyrazili do útoku uprostřed nesmírné vřavy syntetického burácení davů. Zaklepal jsem potřetí a pak jsem vyhlédl z okna v přední části chodby, šmátraje zároveň v kapse po klíči, který mi George Anson Phillips dal.

Na protější straně ulice těsně u chodníku byl italský pohřební ústav, čistá, poklidná a nevtíravá budova z bíle omítnutých cihel. Pohřební ústav Pietra Palerma. Tenká zelená

písmena neónového nápisu se táhla přes celou fasádu a vypadala cudně. Z hlavního vcho-du vyšel vysoký muž v tmavých šatech a opřel se o bílou zeď. Byl to náramně

pohledný chlapík. Měl snědou pleť a pěknou hřívu oce-lově šedých vlasů sčesaných dozadu s čela. Vytáhl z kapsy něco, co na tu dálku vypadalo jako stříbrné nebo platinové

pouzdro na cigarety, zdobené černým smaltem, netečně je otevřel dvěma dlou-hými snědými prsty a vybral si z něho cigaretu se zlatým náústkem. Zastrčil si zase pouzdro do kapsy a zapálil si tu cigaretu kapesním zapalovačem, který zřejmě patřil k tomu pouzdru. Schoval zapalovač a se založenýma rukama stál a díval se přimhouřenýma očima do prázdna. Z konce nehybné cigarety se mu táhl přes tvář tenký proužek kouře přímo vzhůru, tak slabý a rovný jako dým vyhasína-jícího táboráku za úsvitu. Za mými zády další odbíječ odpálil nebo se pustil do přeběhu a basebal ový zápas oživl. Odtrhl jsem oči od toho vytáhlého Itala, vstrčil klíč do dveří bytu 204 a vstoupil dovnitř

Čtvercový pokoj s hnědým kobercem, velmi spoře a celkem neú-tulně zařízený. Když jsem otevřel dveře, uviděl jsem se v zrcadle nad sklápěcí postelí, samozřejmě pokřiveném, a připadal jsem si v něm jako starý kriminálník, když se plíží domů z flámu, celý zkouřený

marihuanou. Bylo tam křeslo z březového dřeva a vedle něho velmi nepohodlně vyhlížející

čalouněný kus nábytku, který tvarem připo-mínal pohovku. Na stolku pod oknem stála lampa se skládaným papírovým stínidlem. Po obou stranách postele byly dveře. Dveře vlevo vedly do malé kuchyňky s hnědou kameninovou vý-levkou, s vařičem na tři hořáky a se starou elektrickou ledničkou, která tikala, a právě když jsem otevřel dveře, spustila rámus, jako když ji

na nože bere. Na kameninovém odkládacím prkně stály zbytky něčí snídaně, šálek s kávovou sedlinou na dně, spálená kůrka topinky, prkénko plné

drobtů, žlutá šmouha rozteklého másla na prohnuté stěně misky, špinavý nůž a kropenatě

smaltovaná kávová konvička, která páchla jako pytle ve stodole rozpálené sluncem. Vrátil jsem se do pokoje, obešel postel a vešel do těch druhých dveří. Vedly do krátké

chodbičky s výklenkem na šaty a vestavěným prádelníkem. Na prádelníku byl hřeben a černý kartáč, v jehož černých štětinách uvízlo několik plavých vlasů. Byla tam taky nádobka se zásypem, malá baterka s rozbitým sklem, poznámkový blok, oby-čejné pero, láhev inkoustu na pijáku, krabička cigaret a zápalky ve skleněném popelníku, v němž se povalovalo asi půl tuctu špačků.

V zásuvkách prádelníku bylo asi tolik ponožek, prádla a kapesní-ků, co by se vešlo do jednoho kufru. Na věšáku visel temně šedý oblek, ne úplně nový, ale ještě docela dobrý, a na podlaze pod ním pár dosti zaprášených černých střevíců.

Strčil jsem do dveří koupelny. Otevřely se asi na čtvrt metru a dál to nešlo. Zavětřil jsem a ucítil, jak mi trnou rty; do chřípí mi vnikl drsný, ostrý, trpký pach, který vycházel z koupelny. Opřel jsem se do dveří. Trochu povolily, ale zase se přivřely, jako kdyby se o ně z druhé

strany někdo opíral. Strčil jsem do té mezery hlavu.

Podlaha koupelny byla pro něho příliš krátká, a tak měl kolena pokrčená a ochable svěšená k jedné straně a hlavu přiraženou na dře-věné pažení protější stěny, ne zdviženou, jen vecpanou těsně ke zdi.

Hnědý oblek měl trochu pomačkaný a tmavé brýle mu čouhaly z náprsní kapsy, jen vypadnout. Jako by na tom záleželo. Pravou ruku měl přehozenou přes žaludek, levá

ležela na podlaze dlaní vzhů-ru, prsty trochu zkroucené. V plavých vlasech na pravé

straně hlavy měl ránu zalepenou zaschlou krví. Jeho otevřená ústa byla plná lesk-lé

karmínové krve.

Dveře se zarazily o jeho nohu. Strčil jsem do nich ještě silněji a protáhl se kolem nich, a tak jsem se dostal dovnitř. Sklonil jsem se a přitiskl mu dva prsty na krk na hlavní tepnu. Ta tepna netepala, dokonce ani nešelestila. Vůbec ji nebylo cítit. Kůže byla ledová. Ale tak docela ledová ani být nemohla. Jenom mi taková připadala. Zase jsem se napřímil a opřel zády o dveře, zaťal pevně pěsti v kapsách a v nose mě štípaly korditové výpary. Baseballový zápas ještě pokračoval, ale skrze dvoje zavřené dveře ke mně jeho zvuky zaléhaly jako z veliké dálky.

Stál jsem tam a díval se dolů na něho. Z tohohle nic dobrého ne-kouká, Marlowe, to je hotovka. Nemáš tu co pohledávat, vůbec nic. Vždyť jsi ho ani neznal. Koukej vypadnout, a fofrem.

Odtáhl jsem se ode dveří a otevřel je a prošel zpátky chodbičkou zase do obývacího pokoje. Ze zrcadla se na mne dívala něčí tvář. Napjatá, strhaná tvář. Rychle jsem se k ní

otočil zády a vytáhl z kapsy patentní klíč, který mi dal George Anson Phillips, zamnul jsem jej mezi vlhkými dlaněmi a položil vedle lampy.

Otřel jsem knoflík, kterým se dveře otvíraly, i ten na druhé straně, jímž se zavíraly. Lišáci vedli sedm ku třem v první polovině osminy. Nějaká dáma, zřejmě docela pěkně napařená, pěla z plných plic pí-seň o Frankiem a Johnnym hlasem, jemuž ani všechna ta whisky na půvabu nepřidala. Hluboký mužský hlas na ni zařval, aby držela hubu, ale dáma zpívala dál a pak bylo slyšet rychlé a rázné kroky, plesknutí a zakvičení, a posléze zpěv zmlkl a baseballový zápas pokračoval.

Vzal jsem si cigaretu a zapálil ji a sešel dolů se schodů a zastavil se v temném koutě haly a díval se na tu cedulku s nápisem: Správce, byt 106.

Byl jsem úplný blázen, že jsem se na ni vůbec díval. Díval jsem se na ni hodně dlouho a

drtil cigaretu mezi zuby.

Otočil jsem se a zamířil chodbou dozadu. Na malém smaltovaném štítku na dveřích byl nápis Správce. Zaťukal jsem na dveře.

židle skřípla o podlahu, nohy zašmátraly, dveře se otevřely.

“Vy jste správce?”

“Jo.” Byl to tentýž hlas, který jsem slyšel v telefonu mluvit s Elishou Morningstarem. V ruce držel prázdnou usmolenou sklenici. Vypadala, jako kdyby si v ní někdo pěstoval zlaté rybičky Byl to dlouhán se zrzavými krát-kými vlasy, které mu na čele rostly do špičky Měl dlouhou úzkou lebku, v níž se honilo plno švingulantských nápadů. Zpod oranžové-ho obočí zíraly zelené oči. Uši měl tak veliké, že mu nejspíš vlály, když se do nich pořádně

opřel vítr. Měl dlouhý nos a jistě ho rád do všeho strkal. Celá ta tvář byla dobře vycvičená, zřejmě schopná za-chovávat tajemství, tvář, v níž se zračil stejně nenucený klid jako na mrtvole v márnici.

Měl rozepjatou vestu, sako žádné, u hodinek řetízek spletený z vlasů a na rukávech kulaté

modré gumičky s kovovými přezkami.

Zeptal jsem se: “Pan Anson?”

“Dvě stě čtyři.”

“Není doma.”

“No a co mám dělat – snýst vajíčko?”

“Prima,” řekl jsem. “Jste v takové forrně pořád, nebo máte dneska narozeniny?”

“Vypadněte,” řekl. “Koukejte mazat.” Začal přivírat dveře. Pak je ještě jednou otevřel a řekl: “Vodvalte se. Vodprejskněte. Padejte.” Když mi takto přesně objasnil, oč mu kráčí, začal zase dveře zavírat.

Opřel jsem se o ně. On se o ně opřel z druhé strany. Tím se naše obličeje dostaly hodně

blízko k sobě. “Pět vočí,” řekl jsem.

To mu zatřepalo osrdím. V tu ránu otevřel dveře dokořán, takže jsem musel rychle poskočit kupředu, abych mu nedrcnul hlavou do brady.

“Pojďte dál,” řekl.

Obývací pokoj se sklápěcí postelí, všechno přísně podle specifikace, až po to skládané

papírové stínidlo na lampě a skleněný popelník. Tenhle pokoj byl vymalován žlutě jako vaječný žloutek. Nescházelo než namalovat na tu zeď sem tam pár tlustých černých pavouků, aby z toho člověk dostal žlučníkový záchvat.

“Posaďte se,” řekl a zavřel dveře.

Posadil jsem se. Dívali jsme se na sebe jasnýma bezelstnýma oči-ma jako párek ostřílených agentů s ojetými auty.

“Pivo?” zeptal se.

“Díky.”

Otevřel dvě plechovky, nalil do té usmolené sklenice, kterou před-tím držel v ruce, a sáhl pro jinou, stejně upatlanou. Řekl jsem, že se napiju rovnou z plechovky. Podal mi ji.

“To dělá desetník,” řekl.

Dal jsem mu desetník.

Strčil si ho do kapsy u vesty a pořád se na mne díval. Přitáhl si židli, posadil se, pokrčil kostnatá vyčnělá kolena a prázdnou ruku svěsil mezi ně.

“Vo těch vašich pět vočí nemám zájem,” řekl.

“To je prima,” řekl jsem. “Mne taky ani nenapadlo, abych vám je dával.”

“Helemese chytráka,” řekl. “Vo co kráčí? Tohle je spořádanej, slušnej barák. Na žádný

podrazy tu nejsme zařízený.”

“A jaké tu máte ticho,” řekl jsem. “Tam nahoře by člověk slyšel špendlík padnout.” Měl takový pěkný široký úsměv, zvící přibližně dvou centimetrů “Mě hned tak něco nepobaví,” řekl.

“Zrovna jako královnu Viktorii,” řekl jsem.

“Nechápu, co ta s tím má společnýho.”

“Takový zázrak jsem ani nečekal,” řekl jsem. Ty nesmyslné tlachy mě jaksi uklidňovaly a vzpružovaly, dodávaly mému vzrušení tvrdé, břitké ostří.

Vytáhl jsem náprsní tašku a vybral z ní jednu navštívenku. Nebyla moje. Stálo na ní: James B. Pol ock, Záruční pojišťovna, propagač-ní zástupce. Snažil jsem si vzpomenout, jak James B. Pollock vypadal a kde jsem ho potkal, ale marně. Podal jsem navštívenku zrzkovi.

Přečetl si ji a poškrábal se jedním jejím rohem na špičce nosu. “že by von byl ňákej gauner?” zeptal se, zelené oči přilepené na mém obličeji.

“Klenoty,” řekl jsem a máchl rukou.

Podumal o tom. Zatímco dumal, pokoušel jsem se zjistit, jestli ho to aspoň trochu znepokojilo. Ale nezdálo se.

“Sem tam se tady ňákej šizuňk taky nachomejtne,” přiznal. “To se nedá svítit. Ale mně tak nepřipadal. Je takovej fajnovej.”

“Možná že jsem na falešné stopě,” řekl jsem. Popsal jsem mu George Ansona Phil ipse, živého George Ansona Phillipse v hnědém obleku a s tmavými brýlemi, s kakaovým slamákem, ozdobeným hně-dě a žlutě vzorovanou stuhou. Byl bych rád věděl, co se stalo s tím slamákem. Tam nahoře v pokoji nebyl. Phillips ho nejspíš zahodil, protože se mu zdál příliš nápadný. Jeho blond vlasy byly téměř stejně křiklavé, ale přece jen ne tak docela.

“Máte dojem, že je to on?”

Ryšavec si dal načas, než dospěl k závěru. Konečně přikývl, že ano, zelené oči ostražitě

upřené na mne, pak zvedl hubenou rukou navštívenku k ústům a přejížděl si jí přes zuby, jako když drnká holí přes laťový plot.

“Vůbec mi nepřipadal podezřelej,” řekl. “Ale to se ví, na nose jim to nikdo nepozná. Bydlí

tu jenom měsíc. Kdyby vypadal na křiváka, nebydlel by tu vůbec.” Dalo mi pernou fušku nezasmát se mu přímo do obličeje. “Co byste tomu řekl, kdybychom si očíhli jeho byt, dokud je pryč?”

Zavrtěl hlavou. “To by se panu Palermovi vůbec nezamlouvalo.”

“Panu Palermovi?”

“To je domácí. Tam vodnaproti. Patří mu ten pohřební ústav. A tenhle barák a spousta jinejch baráků taky. Vlastně mu patří celá tahle čtvrt’, jestli chápete, jak to myslím.” Poctil měl úšklebkem a mrknutím pravého víčka. “Von je zdejší poslanec. S ním se musí

vopatrně.”

“No dobrá, tak zatímco se dává volit nebo si hraje s nějakým nebožtíkem nebo co vlastně

zrovna teďka dělá, my bychom mohli jít nahoru a očíhnout si ten byt.”

“Nechtějte, abych se rozčílil,” řekl ryšavec úsečně.

“To by mě mohlo rozházet asi tak jako nic na kvadrát,” řekl jsem. “Pojďme nahoru očíhnout si ten jeho bejvák.” Odhodil jsem prázdnou plechovku od piva do koše na odpadky a díval jsem se, jak se odrazila a odkutálela až doprostřed pokoje. Ryšavec náhle vstal, rozkročil se, zamnul rukama a zakousl se do spodního rtu.

“Řek jste něco vo pěti dolarech,” nahrbil se.

“To už je dávno,” řekl jsem, “Rozmyslel jsem si to. Pojďme si nahoru očíhnout ten byt.”

“Řekněte to ještě jednou a -” pravou rukou si sáhl k boku.

“Jestli na mě chcete vytáhnout bouchačku, tak si pište, že se to panu Palermovi líbit nebude,” řekl jsem.

“Pan Palermo ať si trhne nohou,” zařval pojednou zuřivě, obličej zbrunátnělý návalem krve.

“Pana Palerma bude jistě těšit, až se dozví, jak o něm smýšlíte,” řekl jsem

“Helejte,” řekl ryšavec velmi pomalu, sáhl si rukou k boku, přiklo-nil se ke mně horní částí

těla a vystrčil na mě bradu, jak nejvýhružněji uměl. “Helejte se. Já si tady seděl a vypil jsem si jedno nebo dvě piva. Anebo tři, a kdyby devět, tak do toho taky nikomu nic není. Nikoho jsem nevotravoval. Byl to ucházející den. A moh to bejt ucházející večír – dokud jste se nevobjevil vy.” Prudce mávl rukou.

“Pojďme si nahoru očíhnout ten byt,” řekl jsem.

Vyrazil kupředu oběma pevně zaťatými pěstmi. Než ten pohyb dokončil, rozevřel dlaně a roztáhl prsty, jak nejvíc mohl. Nos mu divoce poškubával.

“Dyby mi nešlo vo flek,” řekl.

Otevřel jsem ústa. “Neříkejte to!” zaječel.

Nasadil klobouk, ale sako si nevzal, otevřel zásuvku a vytáhl z ní svazek klíčů, prošel kolem mne, aby otevřel dveře, zůstal mezi nimi stát a trhl bradou směrem ke mně. Ještě

pořád měl v obličeji ten zdivočelý výraz.

Vyšli jsme na chodbu a zamířili ke schodišti. Baseballový zápas skončil a teď se vysílala taneční hudba. Velice hlučná taneční hudba. Ryšavec vybral jeden klíč a vrazil jej do zámku na dveřích bytu 204. Burácení tanečního orchestru za námi v bytě přes chodbu náhle pře-hlušil ženský hlas, který hystericky zaječel.

Ryšavec zase vytáhl klíč a vycenil na mne zuby. Přešel úzkou chod-bu a zabušil na protější dveře. Musel bouchat dlouho a silně, než si toho někdo všiml. Pak se dveře rozletěly a blondýna s tváří ostrou jako kudla, oblečená v rudých pantalónech a zeleném svetru, vyhlédla ven horečnatýma očima, z nichž jedno bylo opuchlé a do druhého ji někdo před nedávném praštil. Kromě toho měla ještě šrám na krku a v ruce držela vysokou orosenou sklenici jantarově žluté tekutiny

“Přivřete to rádio, ale kalupem,” řekl ryšavec. “Tady nejni žádnej cirkus. A podruhy vám to říkat nebudu. Příště už na vás poštvu para-grafy”

Dívka se ohlédla přes rameno dozadu a zavřeštěla do hluku hud-by: “Ty, Dele, ten chlápek tady říká, abys to přivřel! Chceš mu dát přes hubu?” Zavrzala židle, rádio přestalo, jako když utne, a tlustý muž s pichlavýma očima se objevil za blondýnkou, odhodil ji jednou ru-kou z cesty a vystrčil na nás obličej. Potřeboval oholit. Měl kalhoty, vycházkové boty a tričko.

Rozkročil se pevně ve dveřích, vtáhl nosem hvízdavě trochu vzduchu a řekl:

“Koukejte vymáznout. Zrovna sem přišel vod voběda. Voběd stál za pendrek. Nikomu nedoporučuju, aby se na mě vytahoval.” Měl opici, ale takovou, jaká se získá jen tvrdým tréninkem.

Ryšavec řekl: “Slyšel jste mě, pane Hench. Ztlumte to rádio a přestaňte mi dělat z baráku kůlničku na dříví A už aby to bylo “

Muž zvaný Hench řekl: “Hele, ty škubane -” vykročil pravou no-hou a vší silou jí dupl o zem.

Ryšavcova levá noha nevyčkala, až na ni dupne. Hubené tělo rychle couvlo, odhozený

svazek klíčů padl na podlahu a zařinčel o dveře bytu 20. Ryšavcova pravice sebou mrskla, a když se znovu objevila, byl v ní kožený obušek

Hench řekl. “A jéje!” A nabral do obou chlupatých dlaní po hrsti vzduchu, sevřel ty dlaně v pěsti a mohutně se rozehnal do prázdna.

Ryšavec ho praštil přes temeno a ta dívka zase zaječela a vychrst-la svému amantovi

sklenici pálenky do obličeje. Nejsem s to posoudit, zda to udělala proto, že příležitost byla příliš lákavá, nebo proto, že se docela poctivě spletla.

Hench se poslepu otočil se zakrváceným obličejem, klopýtl a roz-běhl se přes pokoj, skrčený až k zemi, takže při každém kroku div nepadl na nos. Postel byla sklopená a rozházená. Hench poklekl ved-le ní najedno koleno a strčil ruku pod polštář. Řekl jsem. “Pozor má bouchačku.”

“S tou si na mě taky nepříde,” zavrčel ryšavec mezi zuby a vsunul pravici, teď prázdnou, pod rozepjatou vestu

Hench klečel na obou kolenou. Pak se zvedl jen najedno a otočil se, v pravé ruce krátkou černou pistoli, kterou vůbec nedržel za ru-kojeť, ale jen tak na otevřené dlani, a třeštil na ni oči.

“Zahoď to!” křikl ryšavec ostře a pak vešel do pokoje. Blondýna mu ruče skočila na záda a s bujarým výskotem mu ovi-nula dlouhé zelené paže kolem krku. Ryšavec zavrávoral, zaklel a ohnal se po ní pistolí.

“Vidím ho, Dele!” kvičela blondýna. “Sejmi ho!” Jednu ruku na posteli a jednu nohu na zemi, obě kolena ohnutá, oči strnule upřené na černou pistoli, která ještě pořád ležela v otevřené dlani jeho pravice, se pomalu vyhrabal na nohy a zachr čel hlubokým hrdelním hlasem:

“Tohle není má bouchačka.”

Odlehčil jsem ryšavci od jeho pistole, stejně mu nebyla k ničemu dobrá, a obešel jsem ho, ponechávaje mu na starost, aby si setřásl blondýnu se zad, jak nejlíp bude umět. Dole na chodbě bouchly dve-ře a něčí kroky se k nám blížily

Řekl jsem: “Dejte ji pryč, Henchi.”

Vzhlédl ke mně, udivené tmavé oči náhle vystřízlivělé.

“To nejni má bouchačka,” řekl a natáhl zbraň ke mně. “Já mám kolt dvaatřícítku – revolver s krátkou hlavní.”

Vzal jsem mu zbraň z ruky. Nepokoušel se mi v tom zabránit. Sedl si na postel, pomalu se škrábal na hlavě a křivil tvář pod ti a krušných myšlenek. “Hernajs, jakpak se -” hlas mu selhal; zavrtěl hlavou a otřásl se.

Přičichl jsem k té pistoli. Bylo z ní vystřeleno. Vyňal jsem zásobník a spočítal náboje skrze ty dírky po straně. Bylo jich šest. S jedním v komoře to dělalo dohromady sedm. Byl to kolt ráže 32, osmiranná automatická pistole. A bylo z ní vystřeleno. Pokud zásobník nebyl doplněn, byla z ní vystřelena jedna rána.

Ryšavec už měl blondýnu s krku. Hodil ji na židli a utíral si podrá-panou tvář. Zelené oči mu sršely vztekem.

“Hleďte sehnat nějakého poldu,” řekl jsem. “Z téhle pistole byla vystřelena jedna rána a už

je pomalu načase, abyste se přesvědčil, že v tom bytě naproti leží mrtvý člověk.” Hench ke mně zpitoměle vzhlédl, ale řekl tichým, docela rozum-ným hlasem: “Bráško, tohle prostě není má bouchačka “

Blondýnka poněkud teatrálně vzlykala a cenila na mne otevřenou pusu, zkřivenou komediantským zoufalstvím. Ryšavec vyšel potichu ze dveří.

10

“Střelen do krku zbraní středního kalibru, nábojem s tupou špič-kou,” řekl poručík detektivního sboru Jesse Breeze. “Zbraní, jako je tahle, a nábojem, jako jsou tyhlencty.” Otáčel v ruce pistolí, tou pistolí, o které Hench tvrdil, že není jeho. “Kulka směřovala vzhůru a pravděpodobně zasáhla zadní část lebky. Zůstala vězet v hlavě. Ten člověk je mrtev asi dvě hodiny. Ruce a obličej má studené, ale tělo ještě teplé. Není ztuhlý. Než byl zastřelen, dostal ránu tvrdým předmětem. Asi hlavní pistole. Říká vám tohle všechno něco, chlapci a děvčata?”

Noviny, na kterých seděl, zašustily. Sundal si klobouk a utřel si obličej a temeno téměř

lysé lebky. Třásně světlých vlasů kolem pleši měl vlhké a potemnělé potem. Zase si nasadil klobouk, placatý panamáček, do hnědá spálený sluncem. Nebyl to letošní model a nejspíš ani loňský.

Jesse Breeze byl mohutný chlap, trochu břichatý, měl hnědobílé boty a umourané

ponožky, bílé kalhoty s tenkými černými proužky, rozhalenku, která odhalovala narezlé

chloupky pod krkem, a hrubé, nebesky modré sportovní sako, v ramenou o nic širší než

garáž pro dvě auta. Mohlo mu být tak kolem padesátky a to jediné, co na něm velmi důrazně připomínalo poldu, byl chladně pronikavý, vtíravý pohled jeho vystouplých bledě

modrých očí, pohled, jenž rozhodně nechtěl být urážlivý, ale každý kromě policajta jej musel za urážlivý pokládat. Pod očima, přes horní část tváří a kořen nosu se mu táhl široký pruh pih jako minové pole na vojenské mapě.

Seděli jsme v Henchově bytě a dveře byly zavřené. Hench měl na sobě košili a roztržitě si uvazoval kravatu neohebn ými roztřesenými prsty. Dívka ležela na posteli. Kolem hlavy m ěla omotán nějaký zele-ný fábor, vedle sebe kabelku a kr átký veverčí kožíšek přehozený

přes nohy Ústa měla trochu pootevřená a obličej ztrhaný a vyděšený. Hench řekl chraptivě: “Jestli si chcete myslet, že ten chlápek byl zastřelenej tou bouchačkou, co byla u mě pod polštářem, nemám nic proti tomu. Samotnému se mi zdá, že by to mohlo bejt pravda. Ale nejni to má pistole a vy, chlapci, mě nepřinutíte, abych řek, že je má, ani kdybyste se na hlavu stavěli “

“No dejme tomu,” řekl Breeze, “ale jak se to teda seběhlo? Ně-kdo seknul vaši bouchačku a nechal váni tuhle. Kdy a jak se to stalo a jak vypadal ten váš kanón?”

“Šli jsme asi vo půl čtvrtý ven, abysme si něco snědli v tý putyce za rohem,” řekl Hench.

“Můžete se tam zeptat. Nejspíš jsme nechali votevřený dveře. Víte, my už byli drobet zhulákaný. Myslím, že jsme dělali dost velkej randál. Poslouchali sme ten mač v rádiu. Mám do-jem, že sme to rádio zavřeli, než sme šli, ale jistě to nevim. Nepamatuješ se?” Podíval se na dívku, která ležela bledá a tichá na posteli. “Nepamatuješ se, kočičko?” Dívka se na něho nepodívala, ani mu neodpověděla.

“Je úplně vodkecaná,” řekl Hench. “Já měl bouchačku, kolt dvaatřicítku, stejnej kalibr, jako má tahle, jenže to byl prcek s krátkou hlavní. Revolver a ne pistole. Na střence je kousek kaučuku ulomenej. Dal mi ji jeden žid, jmenoval se Morris, může to bejt tak tři čtyry roky. Pracovali jsme spolu v jednom baru. Povolení nemám, ale já ji stejně nikdy nenosím ven.” Breeze řekl: “Jo, dávat si do trumpety tak jako vy dva, holoubko-vé, a mít přitom bouchačku pod polštářem, to nemohlo dobře dopadnout. Dřív nebo pozdějc musel někdo koupit díru do hlavy. To jste si mohli spočítat.”

“Ale sakra, vždyť my toho chlápka ani neznali,” řekl Hench. Teď už měl kravatu uvázanou, ale mizerně. Byl úplně střízlivý a celý roz-klepaný. Vstal, sebral z noh postele sako, oblékl si je a zase si sedl. Všiml jsem si, jak se mu třásly prsty, když si zapaloval cigaretu. “Nevíme, jak se menuje. Nemáme ponětí, kdo to je. Viděl sem ho asi dvakrát nebo třikrát na chodbě, ale von na mě ani nepromluvil. Jestli to vůbec je ten samej chlápek. Ani to nevim jistě.”

“Je to ten člověk, který tam bydlel,” řekl Breeze. “A povězte mi, ten zápas nevysílali přímým přenosem, ale ze studia, co?”

“Začalo to ve tři,” řekl Hench. “Vod tří řekněme do půl pátý, nebo trochu dýl. My sme vodešli v druhý polovině třetiny. Byli jsme pryč asi přes půldruhýho vodpalování, možná

přes dvě. Dvacet minut až půl hodiny. Ne víc.”

“Řekl bych, že byl zastřelen zrovna před tím, než jste odešli,” řekl Breeze. “Rádio jistě

skoro přehlušilo výstřel. Museli jste nechat dve-ře nezamčené, možná dokonce otevřené.”

“Možný to je,” řekl Hench unaveně. “Pamatuješ, jak to bylo, milunko?” Dívka na posteli ani tentokrát neuznala za vhodné odpovědět, dokonce ani pohledem. Breeze řekl: “Nechali jste dveře otevřené nebo nezamčené. Vrah vás slyšel odcházet. Vešel do vašeho bytu, aby se zbavil pistole, uvi-děl rozesílanou postel, šel k ní a strčil pistoli pod polštář, a představte si jeho překvapení, když tam našel jinou bouchačku, jako kdyby na něho čekala. Tak si ji vzal s sebou. Ale jestli chtěl tu svou pistoli někam uklidit, proč ji neschoval v té místnosti, kde vraždil? Proč riskoval vstup do dalšího bytu? Nač ty ciráty?”

Já seděl v rohu lenošky u okna. Přispěchal jsem taky se svou troš-kou do mlýna: “A co když vyšel z Phillipsova bytu a dveře za ním zapadly dřív, než ho napadlo, že by se měl té

pistole zbavit? Řekněme, že se po té vraždě vzpamatoval, teprve až když stál na chodbě

s vražednou zbraní v ruce. V tom případě se jí jistě chtěl zbavit co nejdřív. A jestli Hench nechal dveře otevřené a vrah slyšel ty dva odcházet chodbou pryč -” Breeze po mně loupl očima a zachrochtal: “Neříkám, že to tak nebylo. Jen o tom uvažuju.” Zase obrátil pozornost k Henchovi. “Tak hele, jestli se ukáže, že Ansoria zastřelili touhle zbraní, nezbyde než vypátrá, kam se poděla ta vaše bouchačka. Mezitím musíme mít vás a tuhle mladou dámu po ruce. To jistě chápete, ne?”

Hench řekl: “žádnej z těch vašich hochů ze mne nevymlátí při-znání, že to bylo jinak, než

jak sem říkal.”

“No zkusit to můžeme vždycky,” řekl Breeze klidně. “A mohli bychom se do toho pustit hned.”

Vstal, otočil se a shodil pomačkané noviny ze židle na podlahu. Šel ke dveřím a ohlédl se na dívku na posteli. “Jste v pořádku, sest-řičko, nebo mám zavolat dozorkyni?” Děvče na posteli neodpovědělo.

Hench řekl: “Potřebuju si loknout. Potřebuju panáka jako sůl.”

“Ani slzu, dokud vás mám na očích,” řekl Breeze a vyšel ze dveří. Hench přešel přes pokoj, vzal láhev, strčil si hrdlo do úst a kloktavě pil. Když přestal, podíval se, co v láhvi zbylo, a přistoupil k dívce. Vzal ji za rameno.

“Vzbuď se a lízni si,” křikl na ni.

Dívka civěla na strop. Neodpověděla mu, ani nedala najevo, že ho slyšela.

“Nechte ji být,” řekl jsem. “To je šok.”

Hench dopil, co v láhvi zbylo, opatrně prázdnou láhev postavil a znovu se podíval na dívku, pak se k ní otočil zády a zůstal stát, zíraje zamračeně na podlahu. “Kryndapána, proč jen mám takovou děra-vou paměť,” řekl potichu.

Breeze se vrátil do pokoje s mladým červenolícím detektivem v civilních šatech. “Tohle je poručík Spangler,” řekl. “Vezme vás s sebou. Tak koukejte, ať už jste pryč.” Hench šel k posteli a zatřásl dívce ramenem. “Vstávej, broučku. Dem na vejlet.” Dívka otočila oči, aniž hnula hlavou, a dlouze se na něho zadíva-la. Zvedla záda z postele, podepřela se rukou a přehodila nohy přes postranici, vstala a podupla pravou nohou, jako kdyby jí zdřevěněla.

“Je to blbý, děvenko —ale nedá se svítit,” řekl Hench. Dívka si položila ruku na ústa, zakousla se do kotníku na malíčku a tupě na něho civěla. Najednou se zničehonic rozmáchla a vší silou ho udeřila do obličeje. Pak vyběhla ze dveří. Hench dlouho nepohnul ani svalem. Zvenčí bylo slyšet zmatený hluk mužských hlasů, zdola z ulice zmatený hluk vozů. Hench pokr-čil rameny, napřímil mohutná záda, přejel pomalým pohledem přes pokoj, jako kdyby počítal, že jej hezky dlouho neuvidí, možná už

vůbec ne. Pak vyšel kolem toho křepkého mladistvého detektiva ven. Detektiv šel za ním. Dveře se zavřely. Zmatený hluk zvenčí se trochu ztlumil a my dva s Breezem jsme tam seděli a upřeně zírali jeden na druhého.

11

Po chvíli Breeze otrávilo koukat na mne a vydoloval z kapsy doutník. Rozřízl celofánovou pásku nožem, ořízl doutník a pečlivě si zapálil, otáčeje jeho koncem v plameni, pak podržel hořící zápalku kousek stranou a hluboce zahleděn do prázdna bafal z doutníku, aby se ujistil, že hoří tak, jak to má rád.

Pak velice pomalu zatřepal zápalkou a zhasil ji a natáhl se, aby ji položil na pražec otevřeného okna. Potom se zase pro změnu podíval na mne.

“My dva,” řekl, “budem spolu dobře vycházet.”

“To je prima,” řekl jsem.

“Vy tomu nevěříte,” řekl. “Ale je to tak. A ne proto, že byste mi nějak zvlášť padl do oka. Já totiž takhle vždycky pracuju. Všechno musí být na rovinu. Všechno s rozumem. Všechno pěkně klíďo. Ne jako tamta slečna. To je taková děvucha, co si celý život střádá na malér, a když do něj konečně spadne, dává vinu prvnímu mužskému, který jí přijde do rány.”

“On ji párkrát zmaloval,” řekl jsem. “Čímž si asi sotva získal její nehynoucí lásku.”

“Vidím, že se v dámách vyznáte,” řekl Breeze.

“V mém povolání mi náramně prospělo, že se v nich moc dobře nevyznám,” řekl jsem.

“Jsem prost všech předsudků.” Přikývl a pro-hlédl si popel na doutníku. Pak vytáhl z kapsy kus papíru a přečetl mi z něho: “Delmar B. Hench, 45 let, číšník, bez zaměstnání. Maybelle Mastersová, 26 let, tanečnice. To je všechno, co o nich vím. Mám takového tušáka, že se toho už o moc víc nedozvím.”

“Nemyslíte, že zastřelil Ansona?” zeptal jsem se.

Breeze na mne pohlédl s nelibostí. “Bráško, já jsem sem teprv přišel.” Vytáhl z kapsy navštívenku a přečetl ji taky: “James B. Pollock, Záruční pojišťovna, propagační zástupce. Co to má být?”

“V tomhle sousedství nepatří k dobrému tónu užívat svého sku-tečného jména,” řekl jsem.

“Anson to taky nedělal.”

“Co se vám nelíbí na tomhle sousedství?”

“Víceméně všechno,” řekl jsem.

“Mne by zajímala jedna věc,” řekl Breeze, “totiž co víte o tom mrtvém chlápkovi.”

“Už jsem vám to řekl.”

“Řekněte mi to ještě jednou. Lidi mi toho tolik pov ídají, že se mi to v hlavě všechno poplete.”

“Vím to, co je napsáno na téhle navštívence, totiž že se jmenoval George Anson Phil ips a tvrdil, že je soukromý detektiv Stál před mou kanceláří, když jsem šel na oběd. Sledoval mě do města, do vestibulu hotelu Metropol. Zavedl jsem ho tam schv álně. Dal jsem se s ním do řeči a on přiznal, že mě sleduje, a řekl, že to dělá proto, aby vyzkoumal, zda jsem dost šikovný, aby se se mnou dalo spolupraco-vat. To byl ovšem žvást. Pravděpodobně si ještě pořádně nerozmyslel, co má dělat, a čekal, až se stane něco, co to rozhodne za něho. Pracoval na nějakém případě -jak říkal -, který mu nevoněl, a chtěl se spojit s někým, kdo by měl větší zkušenosti než on, jestli ovšem měl vůbec nějaké. Podle toho, jak jednal, to vypadalo, jako kdyby neměl vůbec žádné.”

Breeze řekl: “A jediný důvod, proč si vybral právě vás, byl ten, že jste před šesti lety pracoval na jednom případě ve Ventuře, když on tam byl zástupcem šerifa.” Řekl jsem: “To jsem vám už říkal.”

“Ale nemusíte na tom trvat,” řekl Breeze klidně. “Máte pořád ještě možnost naservírovat nám něco lepšího.”

“Tohle je až dost dobré,” řekl jsem. “Je to dost dobré v tom smys-lu, že to je dost zlé, aby to byla pravda.”

Pomalu pokývl tou svou velikou hlavou.

“Co si o tom všem myslíte?” zeptal se.

“Zjistil jste si adresu Phil ipsovy kanceláře?”

Zavrtěl hlavou, že ne.

“Podle mého názoru se nakonec asi ukáže, že si ho někdo najal právě proto, že to byl takový prosťáček. Dostal za úkol najmout si tenhle byt pod falešným jménem a udělat něco, z čeho se vykloubala nějaká levota. Dostal strach. Potřeboval přítele, potřeboval pomoc. To, že si po tolika letech, a ačkoli mě tak málo znal, vybral právě mne, svědčí o tom, že v detektivní branži moc známých neměl.”

Breeze vytáhl kapesník a zase si utřel hlavu a obličej: “Ale tohle všechno pořád ještě nevysvětluje, proč za váma běhal sem a tam jako za ztraceným štěnětem, místo aby se sebral a šel za vámi rovnou do vaší kanceláře.”

“Ne,” řekl jsem, “to je pravda.”

“Můžete to vysvětlit?”

“Ne. Ne docela.”

“No a co kdybyste to zkusit aspo ň částečně?”

“Už jsem vám to vysvětlil tím jediným způsobem, který mě napa-dá. Nemohl se rozhodnout, zda se mi má svěřit nebo ne. Čekal, že to něco rozhodne za něho. Rozhodl jsem to nakonec já tím, že jsem na něho promluvil.”

Breeze řekl: “To je náramně prosté vysvětlení. Je tak prosté, že nestojí za fajfku tabáku.”

“Možná že máte pravdu.”

“A tenhle malý pohovor v hotelovém vestibulu skočí tím, že chlá-pek, kterého vůbec neznáte, vás pozve do svého bytu a dá vám svůj klíč. A to všechno proto, že si s vámi chce popovídat.”

Řekl jsem: “Ano.”

“Proč vám to nemohl povědět hned?”

“Měl jsem schůzku.”

“Týkala se vaší práce?”

Přikývl jsem.

“Aha. Na jakém případě pracujete?”

Zavrtěl jsem hlavou a neodpověděl.

“Vyšetřujeme vraždu,” řekl Breeze. “Budete mi to muset říct.” Zase jsem zavrtěl hlavou. Trochu zrudl.

“Podívejte,” řekl chraptivě, “vy mi to musíte říct.”

“Je mi líto, Breeze” řekl jsem, “Ale prozatím se nestalo nic, co by mě o tom přesvědčilo.”

“Jistě je vám jasné, že vás můžu strčit do basy jako hlavního svěd-ka,” prohodil nenuceně.

“Z jakého důvodu?”

“Z toho důvodu, že jste našel mrtvolu, že jste uvedl zdejšímu správ-ci falešné jméno a nechcete podat uspokojivé vysvětlení svého vztahu k zavražděnému.” Zeptal jsem se: “A uděláte to?”

Usmál se chmurně: “Máte advokáta?”

“Znám několik advokátů. Ale svého advokáta nemám “

“Kolik komisařů znáte osobně?”

“žádného. Totiž, mluvil jsem se třemi, ale třeba se na mě nepamatují.”

“Ale máte vlivné známosti na radnici a tak dále, ne?”

“Povězte mi o nich něco bližšího,” řekl jsem. “Zajímá mě to.”

“Hele, kamaráde,” řekl vážně, “někde nějaké známosti mít musí-te. To je hotovka.”

“Mám dobrého přítele v šerifově kanceláři, ale nechtěl bych ho do téhle věci zatahovat.” Zvedl obočí. “Proč? Možná že budete přátele potřebovat. Dobré slovo od poldy, o kterém víme, že je poctivý chlap, by vám mohlo náramně bodnout.”

“Je to můj osobní přítel,” řekl jsem. “Nedělám si z něho vyžírku. Jestli se dostanu do maléru, nijak mu to neposlouží.”

“A co v oddělení pro vraždy?”

“Tam je Randall,” řekl jsem. “Jestli vůbec ještě v ústředním oddělení pro vraždy pracuje. Trochu jsme spolupracovali na jednom případě. Ale nemá mě moc v lásce.” Breeze si vzdychl, zašoupal nohama po podlaze a zašustil novina-mi, které předtím shodil z židle.

“Je tohle všechno na rovinu – nebo jen chytračíte? Totiž to o těch vlivných lidech, které neznáte?”

“Je to na rovinu,” řekl jsem. “Ale to, jak toho využívám, je chytráctví.”

“Nemyslím, že je to moc velké chytráctví říkat to takhle naplno.”

“A já si zas myslím, že je.”

Položil si velikou pihovatou ruku na celou spodní část obličeje a stiskl. Když zas ruku odtáhl, zůstaly mu na tvářích kulaté červené otisky po palci a prstech. Díval jsem se, jak ty skvrny blednou.

“Cože nejdete domů a nenecháte jednoho v klidu pracovat?” houkl na mne nevrle. Vstal jsem a přikývl a šel ke dveřím. Breeze promluvil k mým zádům: “Dejte mi svou adresu do bytu.”

Dal jsem mu ji. Zapsal si to. “Tak nashle,” řekl zasmušile, “a ne-odjíždějte z města. Budeme potřebovat vaši výpověď – snad už dnes večer.”

Vyšel jsem ven. Na odpočívadle stáli dva uniformovaní poldové. Dveře na druhé straně chodby byly otevřené a uvnitř stále ještě pracoval technik. Dole v hale jsem potkal další dva policajty, na každém konci jednoho. Ryšavého správce jsem nezahlédl. Vyšel jsem hlav-ním vchodem ven. Od chodníku právě vyjížděla ambulance. Po obou stranách ulice stál hlouček lidí, ale menší, než bývá v jiných čtvrtích při podobné příležitosti. Prodíral jsem se podél chodníku. Nějaký muž mě popadl za paži a zeptal se: “Co se tady semlelo, kamaráde?”

Setřásl jsem jeho paži a neodpověděl jsem, ani jsem se na něho nepodíval a zamířil jsem dolů ulicí, kde stál můj vůz.

12

Bylo tři čtvrtě na sedm, když jsem vstoupil do kanceláře a sebral z podlahy kousek papíru. Byla to zpráva od doručovací služby Zele-né pero, která mi oznamovala, že mají pro mne balíček a očekávají můj telefonický příkaz, aby mi ho doručili na přání v kteroukoli ho-dinu denní nebo noční. Položil jsem oznámení na psací stůl, svlékl jsem si sako a otevřel okna. Z hluboké zásuvky v psacím stole jsem vytáhl poloviční láhev whisky Old Taylor, nalil jsem si menšího paná-ka a pomalu převaloval doušek po jazyku. Pak jsem tam seděl a držel v ruce hrdlo chladivé láhve a přemítal, jaký to je asi pocit, být fízlem v oddělení pro vraždy a nacházet každou chvilku nějakou mrtvolu a vůbec si z toho nic nedělat, nemuset se odnikud plížit a utírat kliky na dveřích, nemuset přemýšlet, kolik toho můžu říct, aniž

uškodím klientovi, a kolik můžu zamlčet, aniž uškodím sám sobě. Usoudil jsem, že by se mi to nelíbilo.

Přitáhl jsem si přes stůl telefon, podíval jsem se na číslo, které bylo na tom kousku papíru vytištěno, a vytočil je. Řekli, že mi mo-hou balíček okamžitě poslat. Já řekl, že si na něj počkám.

Teď už se venku stmívalo. Hluk dopravy trochu utichl a ve vzduchu, který proudil oknem ještě neochlazený nocí, tkvěl už znavený podvečerní pach prachu, automobilových výfuků, slunečního světla sálajícího z horkých zdí a chodníků, vzdálený zápach jídla z tisíců

hospod a snad také – ale to už musíte mít čich jako honící pes i stopa toho podivného kocouřího zápachu, který se šíří v teplém počasí z eukalyptů a vane dolů od vilových čtvrtí, položených na pahorcích nad Hollywoodem.

Seděl jsem a kouřil. Za deset minut někdo zaklepal na dveře a já je otevřel a chlapec s čapkou doručovatele mě požádal o podpis a pak mi podal malý čtverhranný balíček, o nic větší než takových šestkrát šest centimetrů, a kdoví jestli. Dal jsem chlapci desetník a poslouchal jsem, jak si hvízdá cestou ke zdvižím.

Na štítku bylo mé jméno s adresou napsáno perem, docela pěkně nakreslenými tiskacími písmeny, trochu většími a tenčími než cicero. Přeřízl jsem provázek, který připevňoval štítek ke krabičce, a rozba-lil tenký hnědý papír. Uvnitř byla tenká laciná lepenková

krabička polepená hnědým papírem s nápisem Made in Japan, vyraženým pry-žovým razítkem. Byla to taková krabička, do jaké vám zabalí v japonských obchodech nějaké to vyřezávané zvířátko nebo kousek nefritu. Víčko všude přesně a pevně přiléhalo. Odklopil jsem je a uviděl kousek hedvábného papíru a vaty.

Když jsem odstranil tuhle vycpávku, objevila se zlatá mince velikosti asi půl dolaru, lesklá

a zářivá, jako kdyby právě vyšla z mincovny.

Na vrchní straně byl obrázek orla s rozepjatými křídly, se štítkem na prsou a s monogramem E. B, vyraženým do levé peruti. Kolem něho byl kruh z vypouklých teček a mezi nimi a hladkým nevroubkovaným okrajem mince byl nápis E PLURIBUS UNUM. Dole byl letopočet 1787.

Otočil jsem minci na dlani. Byla těžká a studená a dlaň mi pod ní zvlhla. Na druhé straně

bylo slunce, vycházející nebo zapadající za špičatým vrcholem hory, potom dvojitý věnec listí, patrně dubového, a ještě jeden latinský nápis: NOVA EBORACA COLUMBIA

EXCELSIOR.

A dole na této straně, menšími kapitálkami, jméno BRASHER.

Díval jsem se na Brasherův dublon.

Jinak v krabičce ani v papíře nebylo už nic a na tom papíře nebylo nic napsáno. To ručně

kreslené tiskací písmo mi nic neříkalo. Neznal jsem nikoho, kdo by takhle psal. Naplnil jsem prázdný paklík do poloviny tabákem, zabalil minci do hedvábného papíru a ovinul gumičkou, zahrabal ji do tabáku ve váčku a navrch jsem ještě trochu tabáku přisypal. Zavřel jsem zdrhovadlo a zastrčil si paklík do kapsy. Zamkl jsem papír, provázek i krabičku s nálepkou do registratury a pak jsem si zase sedl a vytočil na telefonu číslo Elishy Morningstara. Telefon na druhém konci lin-ky zazvonil osmkrát. Nikdo jej nezvedl. Ani jsem to neočekával. Zase jsem zavěsil, podíval se do telefonního seznamu a zjistil, že jeho číslo do bytu není uvedeno v seznamu pro Los Angeles ani pro přilehlá města, která

jsou v seznamu zahrnuta.

Vytáhl jsem ramenní pouzdro z psacího stolu, připevnil jsem si je a zastrčil do něho kolt osmatřicítku, nasadil si klobouk a navlékl kabát, zavřel zase okna, uklidil whisky, zhasil světla a právě jsem otvíral dveře kanceláře, když zazvonil telefon. Zvonek měl zlověstný tón, ne sám o sobě, ale v uších, které ho poslouchaly. Stál jsem tam strnulý a napjatý, rty křečovitě stažené. Za zavřeným oknem zažhnulo neónové světlo. Dusný vzduch se ani nepohnul. Venku na chodbě bylo ticho. Zvonek vyzváněl ve tmě vytrvale a hlasitě. Vrátil jsem se k psacímu stolu, opřel se o něj a zvedl sluchátko. V přístroji to cvaklo a zabzučelo a pak už nic. Stiskl jsem vidlici a stál tam ve tmě, nakloněný nad psacím stolem, v jedné ruce sluchátko a druhou jsem tiskl plochou část vidlice k přístroji. Nevěděl jsem, nač vlastně čekám.

Telefon zazvonil znovu. V hrdle mi zachrčelo, opět jsem si přilo-žil sluchátko k uchu, ale

neřekl jsem ani slovo.

A tak jsme oba dva mlčeli, snad na míle od sebe vzdálení, oba jsme drželi sluchátko a dýchali a naslouchali a neslyšeli vůbec nic, ani ten svůj dech. A potom, za chvíli zdánlivě

nesmíme dlouhou, se ozval vzdálený tichý šepot, hlas, který zastřeně a docela nezvučně

řekl: “S tebou je zle, Marlowe.”

Pak v telefonu zase klaplo a zabzučelo a já zavěsil, přešel přes kancelář a vyšel ven. 13

Jel jsem na západ po bulváru Sunset, trochu jsem se motal kolem několika bloků, ale pořád se mi nepodařilo vykoumat, jestli mě ně-kdo sleduje nebo ne, a konečně jsem zaparkoval blízko jednoho dragstóru a vešel do telefonní budky uvnitř. Vhodil jsem do přístroje niklák a požádal slečnu v centrále, aby mě spojila s číslem v Pasadeně. Řekla mi, kolik mincí tam mám naházet.

Hlas, který se v telefonu ozval, byl špičatý a studený: “Sídlo paní Murdockové.”

“Tady Philip Marlowe. Paní Murdockovou, prosím.”

Byl jsem požádán, abych počkal, Tichý, ale velmi jasný hlas řekl: “Pane Marlowe? Pani Murdocková teď odpočívá. Můžete mi říct, co si přejete?”

“Neměla jste mu to povídat.”

“Já – komu -?”

“Tomu šantalovi, co mu pláčete do kapesníků.”

“Co si to dovolujete?”

“Nic ve zlém,” řekl jsem. “A teď mě spojte s paní Murdockovou. Musím s ní mluvit.”

“Tak dobře, zkusím to.” Tichý jasný hlásek se odmlčel a já si hez-ky dlouho počkal. Nejspíš ji museli zvednout z polštářů a vyrvat jí láhev s portským z té tvrdé šedivé pazoury a strčit jí telefon až skoro do krku. Znenadání si někdo odkašlal rovnou do mluvítka. Znělo to, jako když se nákladní vlak řítí tunelem.

“U telefonu Murdocková.”

“Mohla byste identifikovat ten předmět, o němž jsme dnes ráno mluvili, paní

Murdocková?

To jest, dovedla byste jej rozeznat mezi jinými, přesně takovými?”

“Inu – copak existují jiné, přesně takové?”

“Jistěže. Musí jich být desítky, možná stovky, jestli se nemýlím. Ale desítky jistě. Já ovšem nevím, kde jich je konec.”

Zakašlala. “Já se v tom opravdu moc nevyznám. Myslím, že bych ho identifikovat nemohla. Ale za daných okolností -“

“O to mi pravě jde, paní Murdocková. Zdá se, že by identifikace závisela na tom, zda by bylo možno dokázat, že ten předmět patřil vám. Tak, aby to vyznělo přesvědčivě.”

“Ano. Myslím, že máte pravdu. Ale proč? Víte, kde je?”

“Morningstar tvrdí, že jej viděl. Říká, že mu byl nabídnut ke kou-pi – přesně tak, jak jste se domnívala. Nechtěl jej koupit. Tvrdí však, že mu jej nepřišla nabídnout žena, ale muž. To ovšem nic neznamená, protože mi toho dotyčného popsal tak podrobně, že si to buď

musel vymyslet, anebo to byl popis někoho, koho dobře zná. Takže je možné, že ve skutečnosti to přece jen žena byla.”

“Aha. Ale teď už na tom nezáleží.”

“že na tom nezáleží?”

“Ne. Chcete mi ještě něco říct?”

“Jen ještě jednu otázku. Znáte plavovlasého mládence, který se jmenuje George Anson Phillips? Je dost hřmotný, nosí hnědý oblek a tmavý plochý slamák s pestrou stuhou. To měl na sobě dnes. Tvr-dí, že je soukromý detektiv.”

“Neznám. Proč bych ho měla znát?”

“To nevím. Ale je do toho nějak namočený. Myslím, že to byl on, kdo se pokoušel ten předmět prodat. Morningstar ho volal, jakmile jsem od něho odešel. Ale já jsem se vrtnul zpátky do jeho kanceláře a slyšel jsem ho “

“Cože jste se?”

“Vrtnul.”

“Prosím vás, nechtě si ty vtipy, pane Marlovve. Ještě něco?”

“Ano, řekl jsem Morningstarovi, že mu zaplatím tisíc dolarů za vrá-cení té – toho předmětu. Řekl, že by ho mohl dostat za osm stovek …”

“A smím se zeptat, kde jste na to hodlal vzít peníze?”

“No, já to řekl jen tak naoko Ten Morningstar je shánčlivý ptá-ček. A tohle je řeč, které

rozumí. Naproti tomu zase jsem si myslel, že byste možná docela ráda zaplatila. Nechtěl bych vás k tomu pře-mlouvat. Vždycky ještě máte možnost obrátit se na policii. Ale jestli z jakéhokoli důvodu nechcete jednat s policií, byl by tohle možná jediný způsob, jak tu věc dostat zpátky – prostě ji odkoupit.”

Pravděpodobně bych takhle mlel pantem ještě hezky dlouho, ne-věda ani, co vlastně chci říct, kdyby mě nezarazila zvukem, který zněl, jako když tuleň štěká.

“To všechno teď nemá význam, pane Marlowe. Rozhodla jsemse, že tu celou věc zarazím. Mince mi byla vrácena.”

“Počkejte chvilku u telefonu,” řekl jsem.

Položil jsem sluchátko na stolek a otevřel dveře kabiny, vystrčil hlavu ven a naplnil si plíce tím, co v tom dragstóru používali místo vzduchu. Nikdo si mě nevšímal. Vepředu se majitel v bleděmodrém plášti s někým bavil přes pult s tabákem. Příručí čistil u vodovodu sklenice. Dvě dívky v dlouhých kalhotách hrály tivoli. Dlouhý vyzáblý chlapík v černé košili a bledě žluté šále se přehraboval v časopisech na věšáku. Nevypadal jako pistolník. Zase jsem kabinu zavřel, zvedl sluchátko a řekl: “Nějaká krysa mě kousla do nohy Teď už

je to v pořádku. Říkáte, že jste ji dostala zpátky. Takže tím to hasne. Ale jak jste ji dostala?”

“Doufám, že nejste zklamán,” řekla tím svým zavilým barytonem. “Okolnosti jsou poněkud složité. Možná že vám to vysvětlím, možná že taky ne. Můžete přijít zítra ráno sem. Jelikož

si už nepřeji, aby se ve vyšetřování pokračovalo, ponecháte si zálohu jako honorář za svou práci.”

“Dovolte, abych si to ujasnil,” řekl jsem. “Vy jste skutečně tu min-ci dostala – nebyla vám jen přislíbena?”

“Ovšemže ne. A už mě to začíná unavovat. Tak jestli nemáte -“

“Okamžik, paní Murdocková. Tak jednoduché to zase nebude. Staly se různé věci.”

“Ráno mi o nich povíte,” řekla stroze a zavěsila.

Vypadl jsem z budky a zap álil si cigaretu tuhými nemotornými prsty. Šel jsem zpátky přes krám. Majitel byl teď sám. Malým noží-kem si nesmírně pečlivě ořezával tužku a vraštil při tom čelo.

“To máte ale pěknou ostrou tužtičku,” řekl jsem.

Překvapeně ke mně vzhlédl. Dívky u tivoli se na mne podívaly, taky překvapeně. Šel jsem blíž a podíval se na sebe do zrcadla za pultem. Vypadal jsem překvapeně

Sedl jsem si na stoličku a řekl: “Dvojitou skotskou bez sody.” Číšník se zatvářil překvapeně: “Promiňte, ale tady nejste v baru, pane. Můžete si koupit láhev v oddělení lihovin.”

“Už chápu,” řekl jsem. “Totiž vlastně nechápu. Víte, utrpěl jsem otřes. Jsem trochu

omámený. Dejte mi šálek hodně mizerné kávy a tenoučký šunkový sendvič z plesnivého chleba. Ale radši ne, snad bych ještě neměl nic jíst. Sbohem.” Slezl jsem ze stoličky a šel ke dveřím v tichu, které dělalo takový rámus, jako když se tuna uhlí sype skluzem do sklepa. Muž v černé košili a žluté šále se na mně pohrdlivě šklíbil nad časopisem New Republic.

“Tenhle revolverový plátek byste měl zahodit a vrhnout se pro změnu na solidní četbu, třeba na rodokaps,” poradil jsem mu přátelsky

Vyšel jsem ven. Za mými zády kdosi poznamenal: “Takovejch cvoků je plnej

Hollywood.” 14

Zvedl se vítr, byl suchý a štiplavý, otřásal korunami stromů a roz-houpal obloukové lampy nad postranní ulicí, až vrhaly stíny podobné plazící se lávě. Obrátil jsem vůz a zamířil zase na východ.

Zastavárna byla na bulváru Santa Monica poblíž avenue Wilcox, tichý staromódní krámek, jemně omývaný šplouchajícími vlnami času. Ve výkladní skříni bylo všechno, nač si jen člověk pomyslí, od sady mušek na pstruhy v ploché dřevěné krabici až po přenosné

harmoni-um, od skládacího dětského kočárku až po portrétní fotografickou kameru s čtyřcoulovou čočkou, od perleťového lorňonu ve vybledlé plyšové kazetě až po kolt ráže 44, typ Frontier, který se musí před každým výstřelem natáhnout a dodnes se vyrábí pro strážce pořádku na Západě, jimž už jejich dědečkové ukazovali, jak ubrousit spušťadlo a škrtat dlaní o kohoutek.

Vešel jsem do krámu a nad hlavou mi zacinkal zvonek a někde daleko v pozadí kdosi zašoupal nohama, vysmrkal se a kročeje se přiblížily. Starý žid ve vysoké černé čepičce se postavil za pult a usmál se na mne přes poloviční brýle. Vytáhl jsem paklík na tabák, vyndal z něho Brasherův dublon a položil jej na pult. Výkladní skříň byla z obyčejného skla a já si připadal jako nahý. Postrádal jsem dřevem obkládané kóje s ručně vyřezávanými plivátky a dveřmi, které se sa-močinně zamykají, když je za sebou zavřete. žid vzal minci do ruky a zvedl ji. “Je zlatá, že? Snad nehamstrujete zlato, co?” řekl a zamžoural na mne.

“Pětadvacet dolarů,” řekl jsem. “žena a děti hladoví.”

“Oj, to je hrůza. Podle váhy se zdá, že to je pravé zlato. Může to být jen zlato nebo snad platina.” Zvážil ji běžně na malých vážkách. “Je to zlato,” řekl. “Tak vy chcete deset dolarů?”

“Pětadvacet.”

“Co bych si s ní za pětadvacet dolarů počal? Copak ji za tolik prod ám? Je v ní za takových patnáct dolarů zlata. No dobrá. Patnáct dolarů.”

“Máte dobrou pokladnu?”

“Pane, v téhle branži se používá těch nejlepších pokladen, jaké vů-bec jsou k maní. žádný

strach. Tak to máme patnáct dolarů, platí?”

“Napište mi stvrzenku.”

Napsal ji perem a vydatně si při tom pomáhal jazykem. Udal jsem své skutečné jméno a adresu. Bristol Apartments, 1624 Bristol Ave-nue, Hollywood.

“Bydlíte v takové čtvrti a půjčujete si patnáct dolarů,” řekl žid smutně, odtrhl pro mne půlku stvrzenky a vyplatil peníze.

Zašel jsem na roh do trafiky, koupil jsem si ob álku a vypůjčil jsem si pero a poslal tu stvrzenku sám sobě.

Byl jsem hladový a uvnitř jakoby prázdný Šel jsem se k Vineovi naj íst a pak jsem se zase rozjel do města. Vítr stále zesiloval a byl sušší než předtím. Volant mě dřel do prstů a sliznici v nose jsem měl staženou a napjatou.

Ve vysokých budovách se tu a tam svítilo. Zelený a pochromovaný obchod s konfekcí na rohu Deváté a Horní ulice zářil světly. V Belfontově paláci bylo osvětleno několik oken, ale ne moc. Tentýž starý partyka seděl ve výtahu na tom kousku složené pytloviny a civěl přímo před

sebe prázdným pohledem, už téměř odvát dechem času.

Zeptal jsem se. “Nevíte náhodou, kde bych našel správce budovy?” Otočil pomalu hlavu a podíval se mi přes rameno. “že prej v New Yorku máj takový

výtahy, co jen frčej. Přelítnou třicet poschodí, jen to hvízdne. To je, pane, tempo. Jenže tady nejsme v New Yorku.”

,,Čert vem New York,” řekl jsem. “Mně se líbí tady.”

“Takový rychlíky ale musí řídit sakra šikovnej chlap.”

“Nemyslete si, dědo. Tamti frajeři nedělají nic, než že mačkají knoflíky a říkají ,Dobré jitro, pane Tenaíen’, a zhlížejí se v zrcátku na zdi, jak jim to sluší. Ale taková kraksna, jako je ta vaše – ta potřebuje, aby ji řídil stoprocentní muž. Stačí vám to?”

“Pracuju dvanáct hodin denně,” řekl “A sem rád, že to mám.”

“Jen ať vás neslyší nikdo z odborů.”

“Víte, co mi odbory můžou?” Zavrtěl jsem hlavou. Řekl mi to. Pak sklopil oči, až se na mne bezmála podíval. “Neviděl jsem vás už někde?”

“Povězte mi o tom správci domu,” připomněl jsem mu jemně.

“Před rokem si rozbil brejle,” řekl stařík. “Moh sem se potrhat smíchy. Div že sem se neuchechtal.”

“Jasně. A kde by mohl teď večer být?”

Otočil oči ještě víc ke mně.

“Jo, jako správec? No ten teď bude doma, ne?”

“Jistě. Pravděpodobně. Jestli nešel do kina. Ale kde je doma? A jak se jmenuje?”

“Vy byste mu něco chtěl?”

“Ano.” Zaťal jsem ruku v kapse a držel se, abych nezačal skučet. “Potřebuju adresu jednoho nájemníka. Ten nájemník, jehož adresu potřebuju, není v telefonním seznamu – není tam jeho číslo do bytu. Totiž tam, kde se zdržuje, když není v kanceláři. Rozumíte, byt.” Vytáhl jsem ruce z kapes a psal jimi do vzduchu pomalu a důkladně: b-y-t. Staroch řekl: “Vo kterýho nájemníka de?” Byla to tak přímá otáz-ka, že mnou až otřásla.

“O pana Morningstara.”

“Ten není doma. Je eště furt v kanceláři.”

“Víte to jistě?”

“No bodejť že to vim. Já si lidí moc nevšímám. Ale von je zrovna takovej starej děda jako já, a tak ho merčim. Von dneska eště nejel dolu.”

Vstoupil jsem do výtahu a řekl: “Sedmé.”

Dalo mu hodně práce, než zavřel dveře, a pak jsme se vrzavě rozjeli. Už se na mne nepodíval. Když se výtah zastavil a já vystoupil, staroch nepromluvil ani ke mně

nevzhlédl. Jen se tam hrbil na tom kusu pytloviny, složeném na dřevěném sedátku, a civěl do prázd-na. Když jsem zahýbal za roh chodby, ještě tam seděl. A zase měl v obličeji ten tupý výraz.

Na konci chodby byly osvětleny dvoje dveře. Byly to jediné osvět-lené dveře v dohledu. Zastavil jsem se před nimi, abych si zapálil cigaretu a zbystřil sluch, ale nikde se nic nepohnulo. Otevřel jsem dveře s nápisem Vchod a vstoupil do té úzké kanceláře s malým stahovacím psacím stolkem. Dřevěné dveře byly pořád ještě dokořán. Šel jsem k nim, zaklepal a řekl: “Pane Morningstare.”

žádná odpověď. Ticho. Nebylo slyšet ani dech. Vlasy vzadu na šíji se mi zježily. Obešel jsem dveře. Světlo stropního lustru se lesklo na skleněném poklopu klenotnických vah, na starém leštěném dřevě, které rámovalo koženou desku psacího stolu, na černé botě s gumou na nártu a hranatou špičkou a na bílé bavlněné ponožce nad ní. Ta bota měla podivnou polohu, ukazovala

špičkou do kouta stro-pu. Ostatek nohy byl schován za rohem veliké pokladny. Připadalo mi, že se brodím bahnem, když jsem do té

místnosti vcházel.

Ležel tam zhroucený na zádech. Docela sám, nadobro mrtvý.

Dveře poklady byly doko řán a v zámku vnitřní přihrádky visely klíče. Kovová zásuvka byla vytažena. Teď byla prázdná. Ale kdysi tam snad byly peníze.

Jinak se v pokoji nic nezměnilo.

Ten staroch měl kapsy obrácené naruby, ale já se ho ani nedotkl, jenom jsem se nad něho naklonil a položil mu hřbet ruky na zsinalý fialový obličej. Bylo to, jako kdybych sáhl na žabí břicho. Ze skráně, kam dopadla rána, vyteklo trochu krve. Ale tentokrát nebyl ve vzduchu pach střelného prachu a fialové zbarvení starcovy pleti nasvědčovalo, že zemřel na srdeční mrtvici, patrně následkem šoku a leknutí. Ale to ovšem neznamenalo, že by to nebyla vražda.

Nechal jsem rozsvíceno, utřel kliky na dveřích a sestoupil po po-žárních schodech do pátého poschodí. Když jsem šel chodbou, četl jsem si jména na dveřích, jen tak pro nic za nic. N. R. Teager, zubní laboratoře, L. Pridview, koncesovaný účetní, Dalton a Rees, opiso-vání na stroji, Dr. E. J. Blaskowitz a pod tímto jménem drobnými písmenky chiropraktik.

Výtah přikodrcal nahoru a stařík se na mne nepodíval. Jeho obličej byl zrovna tak prázdný

jako můj mozek.

Z budky na rohu jsem zavolal úrazovou nemocnici, ale své jméno jsem neudal. 15

Šachové figurky z červené a bílé kosti byly rozestaveny na šachovnici a vypadaly bystře, zdatně a složitě jako vždycky na začátku partie. Bylo deset hodin večer, seděl jsem doma ve svém bytě, lul-ku v ústech, sklenici u ruky a nic mě netížilo, až na dvě vraždy a tu záhadu, jak mohla paní Elisabeth Brightová-Murdocková dostat svůj Brasherův dublon zpátky ve chvíli, kdy jsem ho měl ve vlastní kapse.

Otevřel jsem brožurku turnajových partií vydanou v Lipsku, vy-bral jsem si oslnivý dámsky gambit a posunul bílého pěšáka na d4, a vtom zazvonil zvonek na dveřích. Obešel jsem stůl, sebral svůj kolt osrnatřicítku z odkládací desky dubového psacího stolu a šel jsem ke dveřím s koltem v ruce, svěše-né podél pravého boku.

“Kdo je?”

“Breeze.”

Než jsem otevřel, vrátil jsem se k psacímu stolu a tu bouchačku jsem tam zase položil. Breeze stál u dveří a vypadal stejně hřmotně a zanedbaně jako vždycky, ale o něco unaveněji Ten mladý červenolící fízl Spangler stál vedle něho.

Celkem nenápadně mě zatlačili zpátky do pokoje a Spangler za-vřel dveře. Jeho jasné

mladé oči blýskaly sem a tam, kdežto Breeze upřel svůj starší a tvrdší pohled na můj obličej a dlouho tak setrval, než přešel kolem mne k pohovce.

“Rozhlédněte se tady,” zahučel koutkem úst.

Spangler se odlepil ode dveří a přešel pokojem do alkovny, nahlé-dl tam, vrátil se a vstoupil do předsíně. Vrzly dveře koupelny, ozvuk kroků se vzdálil Breeze si sundal klobouk a utřel si olysalé temeno. Vzdálené dve-ře se otvíraly a zavíraly. To byly skříně. Spangler se vrátil.

“Není tu nikdo,” řekl.

Breeze přikývl a posadil se a svůj panamák položil vedle sebe

Spangler uviděl mou zbraň na psací m stole. Řekl: “Dovolíte, abych se na ni podíval?” Řekl jsem. “že vám není hanba, vy dva.”

Spangler šel a sebral můj kolt, přidržel si hlaveň k nosu a přičichl k ní. Otevřel zásobník, vyhodil nábojnici z komory, sebral ji a vsunul do zásobníku. Zásobník položil na psací stůl a

podržel pistoli tak, aby světlo proniklo do otevřeného závěru, a zamžoural do hlavně

“Trochu prachu,” řekl. “Ne moc.”

“Co jste myslel, že tam bude?” řekl jsem. “Rubíny?” Ani si mě nevšiml, a dívaje se stále na Breeze, dodal: “Řekl bych, že z téhle zbraně v posledních čtyřiadvaceti hodinách nebylo vystřeleno. Určitě ne.” Breeze přikývl, zakousl se do rtu a zpytavě si mě prohlížel. Spangler pistoli zase pečlivě

složil, položil ji na stůl a pak se posadil. Vzal si cigaretu, zapálil si a spokojeně vyfoukl kouř.

“To už jsme beztak věděli, že to nebyla dlouhá osmatřicítka,” řekl. “Takovýhle kanón prostřelí zeď. Vyloučená věc, že by náboj zůstal někomu trčet v hlavě.”

“O čem to, pánové, vlastně mluvíte?” zeptal jsem se.

Breeze řekl. “O té nejběžnější věci v našem povolání. O vraždě. Posaďte se. To chce klid. Měl jsem dojem, že tu slyším hlasy. Ale možná, že to bylo ve vedlejším bytě,”

“To asi,” řekl jsem.

“Ta bouchačka se vám vždycky povaluje na psacím stole?”

“Pokud ji nemám pod polštářem,” řekl jsem. “Nebo v podpaží. Nebo v zásuvce stolu. Nebo někde, kam jsem ji dal, a pak zapomněl, že jsem ji tam dal. Jsou to pro vás cenné

informace?”

“Nepřišli jsme vás skřípnout, Marlowe.”

“To jsem rád,” řekl jsem. “A to mi prolezete celý byt a bez dovolení se hrabete v mých věcech. Co teda děláte, když někoho chcete skřípnout – praštíte s ním o zem a zkopete ho do zubů?”

“No, no,” řekl a zazubil se. Zazubil jsem se taky. Zazubili jsme se vespolek. Pak Breeze řekl: “Můžu si zatelefonovat?”

Ukázal jsem na přístroj. Vytočil číslo a řekl někomu, kdo se jménoval Morrison: “Tady Breeze, na čísle -” podíval se na podstavec přístroje a přečetl odtamtud číslo – “teď pořád. Jméno, které k tomu číslu patří, je Marlowe. Ovšem. Za pět až deset minut to bude akorát.”

Zavěsil a šel zase k pohovce.

“Vsadím se, že neuhádnete, proč jsme tady.”

“Přátelé jsou mi vždy vítáni.”

“Vražda není žádná legrace, Marlowe.”

“Kdo říká, že je?”

“Copak se nechováte, jako kdyby byla?”

“To jsem si neuvědomil.”

Podíval se na Spanglera a pokrčil rameny. Pak se zahleděl do země. Potom pomalu zvedl oči, jako by mu byly příliš těžké, a znovu je upřel na mne. Seděl jsem teď u šachového stolku.

“Hrajete často šachy?” zeptal se a podíval se na figurky.

“Často ne. Sem tam si trochu pohraju s nějakou partií a promýš-lím postupy.”

“Copak není k šachové parti zapotřebí dvou hráčů?”

“Přehrávám si turnajové partie, které byly zaznamenány a publi-kovány. O šachu existuje celá literatura. Občas si řeším některé problémy. Přesně vzato to nejsou šachové

problémy. Nač se vlastně bavíme o šachu? Chcete se napít?”

“Teď ještě ne,” řekl Breeze. “Mluvil jsem o vás s Randallem. Moc dobře se na vás pamatuje v souvislosti s nějakým případem tam dole na pobřeží.” Zašoupal nohama po koberci, jako kdyby ho bolely. Jeho pevná stará tvář byla vrásčitá a zšedlá únavou. “Řekl, že prý byste nikoho nezavraždil. A že jste docela slušný chlapík, když se to tak vezme.”

,To bylo od něho hezké,” řekl jsem.

“Říká, že vaříte dobrou kávu a ráno dost pozdě vstáváte a popo-vídat si s vámi že je někdy úplný požitek, a máme prý vám klidně zbaštit všechno, co nám řeknete, pokud si to ovšem můžeme ověřit aspoň pěti nezávislými svědky.”

“že ho huba nebolí,” řekl jsem.

Breeze pokývl nachlup tak, jako kdybych řekl právě to, co si ode mne přál slyšet. Neusmíval se, ani se na mne nevytahoval, tvářil se zkrátka jako solidní chlap, který bere svou práci vážně. Spangler měl hlavu zvrácenou dozadu na opěradlo židle a přivřenýma očima pozoroval kouř ze své cigarety.

“Randal říkal, že si máme na vás dát majzla. že sice nejste tak fikaný, jak si sám o sobě

myslíte, ale že jste chlápek, okolo kterého se každou chvíli něco semele, a takový prý

dokáže nadělat o hodně víc malérů než koumes všemi mastmi mazaný. To říká on, chápete. Mně osobně připadáte jako dobrý chlap. Já mám rád všechno na rovinu. A proto vám to povídám.”

Řekl jsem, že to je od něho hezké.

Zazvonil telefon. Podíval jsem na Breeze, ale ten se ani nepohnul, a tak jsem s áhl po sluchátku a zvedl je Ozval se dívčí hlas. Měl jsem dojem, že mi je trochu povědomý, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem ho slyšel.

“Je tam pan Philip Marlowe?”

“Ano.”

“Pane Marlowe, stala se mi zlá věc, něco strašného. Musím vás nutně vidět. Kdy bych se s vámi mohla setkat?”

Řekl jsem: “To jako dnes v noci? S kým mám tu čest?”

“Jmenuju se Gladys Cranová. Bydlím v hotelu Normadie na Ave-nue Rampart. Kdy můžete -“

“To chcete, abych tam ještě dnes za vámi přišel?” zeptal jsem se a pořád mi vrtalo hlavou, kde jsem ten hlas už slyšel.

“Já -” V sluchátku cvaklo a linka zůstala hluchá Seděl jsem lam a držel sluchátko a zamračeně jsem se přes ně díval na Breeze. V jeho klidné tváři se nezračil ani nejmenší

zájem.

“Byla to nějaká dívka, že prý se jí stalo něco zlého,” řekl jsem. “Spojení se přerušilo.” Držel jsem vidlici stisknutou a čekal jsem, až telefon zase zazvoní. Oba poldové seděli úplně tiše a nehybně. Příliš tiše, příliš nehybně.

Telefon zazvonil znovu a já pustil vidlici a řekl: “Chcete mluvit s Breezem, že?”

“No jo.” Byl to mužský hlas a zněl trochu překvapeně.

“Jen tak dál, vy podrazníci,” řekl jsem, vstal ze židle a šel do kuchyně. Slyšel jsem Breeze docela krátce hovořit a pak cvaknutí, jak položil sluchátko do vidlice. Vytáhl jsem z kuchyňské kredence láhev whisky Čtyři růže a tři sklenice. Z ledničky jsem vyndal led a zázvorové pivo, namíchal tři drinky a odnesl je na podnose do pokoje a podnos jsem položil na koktajlový stolek před pohovkou, na níž seděl Breeze. Vzal jsem dvě sklenice, jednu jsem podal Spanglerovi a druhou jsem si odnesl ke své židli. Spangler vzal rozpačitě sklenici, začal si palcem a

ukazovákem oštipovat spodní ret a čekal, jestli se Breeze napije.

Breeze mě nespouštěl z očí. Pak si povzdechl. Potom zvedl sklenici, upil a znovu si povzdechl, pousmál se a zavrtěl hlavou jako člověk, který dostane napít to, co má rád, a zrovna když to moc nutně potřebuje, a první doušek mu připadá jako pohled do čistšího, slunějšího, jasnějšího jitra.

“Tak se mi zdá, že vám to dost rychle myslí, pane Marlowe,” řekl a úplně lážově se rozvalil na pohovce. “Tak se mi zdá, že teď spolu mužem začít nějaký kšeftík.”

“Ale takhle to nepůjde,” řekl jsem.

“Cože?” Pokrčil obočí. Spangler se naklonil kupředu a díval se bystře a pozorně.

“Ne tak, že budete navádět všelijaké holky, aby mě volaly a vyklá-daly mi různé pitomosti, abyste pak mohli tvrdit, že někde nebo někdy poznaly můj hlas.”

“To děvče se jmenuje Gladys Cranová,” řekl Breeze.

“To mi řekla. Jakživ jsem o ní neslyšel.”

“No dobrá,” řekl Breeze. “No tak dobrá.” Natáhl ke mně dlaň pihovaté ruky. “Nešijeme na vás žádnou nezákonnou boudu. Jenom doufáme, že vy taky ne.”

“Co že já taky ne?”

“že taky neděláte nic nezákonného. Jako například že nám nic nezamlčujete.”

“Proč bych vám nesměl něco zamlčet, jestli se mi chce?” Zeptal jsem se. “Vy mě přece neživíte.’

“Hele, Marlowe, nestavte se na zadní.”

“Já nic takového nedělám. Ani mi to nenapadne. V ím toho o po-licajtech akorát dost, abych si s nimi nic nezačínal. Spusťte a povězte mi, co máte na srdci, a takové habaďůry, jako byl ten telefonický hovor, si nechtě od cesty.”

“Vyšetřujeme vraždu,” řekl Breeze. “Musíme koukat, abychom to provedli, jak nejlíp umíme. Vy jste našel mrtvolu. Mluvil jste s tím chlápkern. Požádal vás, abyste přišel k němu do bytu. Dal vám svůj klíč. Říkal jste, že nevíte, proč s vámi chtěl hovořit. Napadlo nás, že jste se třeba rozpomenul teď, když jste měl dost času o tom podumat.”

“Jinými slovy, když jsem s vámi mluvil poprvé, tak jsem lhal,” řekl jsem. Breeze se unaveně usmál. “Vyznáte se dost dobře v tlačenici, abyste věděl, že když se vyšetřuje vražda, lže každý.”

“A nechcete mi prozradit, jak poznáte, kdy přestanu lhát?”

“Jakmile to, co nám povíte, začne dávat smysl, budeme spokojeni.” Pohlédl jsem na Spanglera. Nakláněl se tak daleko kupředu, že div nespadl ze židle. Vypadalo to, jako když se chystá ke skoku. Nešlo mi na rozum, proč by měl někam skákat, a tak jsem usoudil, že to dělá z rozčilení. Podíval jsem se zase na Breeze. Ten byl asi tak rozčilený jako díra ve zdi. Mezi tlustými prsty držel jeden z těch svých v celofánu zabalených doutníků a prořezával obal kapesním nožem. Díval jsem se, jak snímá

celofán, ořezává konec doutníku a nožík, který si napřed důkladně otřel o kalhoty, si zase strká do kapsy. Díval jsem se, jak škrtá dřevěnou sirkou a pečlivě si zapalu-je, jak otáčí

koncem doutníku v plameni, potom zápalku, ještě hořící, oddaluje od doutníku a potahuje tak dlouho, dokud doutník nehoří k jeho úplné spokojenosti. Konečně třepl zápalkou a zhasil ji a položil ji vedle zmačkaného celofánového obalu na skleněnou desku stolku. Pak se opřel do židle, popotáhl si jednu nohavici a začal klidně pokuřovat. Všechny jeho pohyby byly přesně stejné, jako když si zapaloval doutník v Henchově bytě, a budou stejné pokaž-dé, kdykoli si bude zapalovat. Breeze byl zkrátka takový typ, a právě proto byl nebezpečný. Ne tak nebezpečný jako nějaký mimořádně bystrý chlap, ale mnohem nebezpečnější než takový zbrklý poděs jako Spangler.

“Phillipse jsem viděl dneska poprvé,” řekl jsem. “To setkání před lety ve Ventuře, o kterém se zmínil, nepočítám, protože se na to nepamatuju. Seznámili jsme se přesně tak, jak jsem vám to popsal. Phillips mě sledoval tak dlouho, až jsem na něho uhodil. Řekl, že si se mnou chce promluvit, dal mi svůj klíč, já šel k němu do bytu, a když mi neotvíral, odemkl jsem si tím klíčem – jak mi sám poradil. Ležel tam mrtev. Dostavila se policie a řada událostí, s nimiž jsem neměl nic společného, vedla k nálezu zbraně pod Henchovým polštářem. Zbraně, z níž bylo vystřeleno. To jsem vám řekl a je to všechno pravda.” Breeze řekl: “Když jste ho našel, šel jste dolů k

správci, který se jmenuje Passmore, a přiměl jste ho, aby s vámi šel zase nahoru, ale neřekl jste mu, že někdo byl zabit. Dal jste Passmorovi falešnou vizitku a napovídal jste mu nějakou báchorku o klenotech.” Přikývl jsem. “S lidmi, jako je Passmore, a v domech, jako je tam-ten, se vyplatí dávat si trochu bacha. Zajímal jsem se o Phillipse. Myslel jsem, že Passmore by mi o něm mohl něco prozradit, nebude-li vědět, že je Phillips mrtev, ale že nejspíš bude držet jazyk za zuby, když mu bude jasné, že se co nevidět dostane policii do drápů. To je všechno, pokud jde o tuhle otázku.”

Breeze trochu upil ze skleničky, trochu zabafal z doutníku a řekl: “Já bych si potřeboval objasnit jednu věc. Všechno, co jste nám teď povídal, může být čistá pravda, a přece je možné, že nám pravdu neříkáte. Snad mi rozumíte.”

“Jak to?” zeptal jsem se, ale věděl jsem docela přesně, oč mu jde. Poklepával si na koleno a pozoroval mě klidným pohledem zpod obočí. Nijak nepřátelsky, dokonce ani podezíravě. Prostě jako tako-vý kliďas, který si dává záležet, aby odvedl čistou práci.

“No třeba takhle. Řeknete mi, že pracujete na nějakém případě. My nemáme ani ponětí, co to je. Phillips si hrál na soukromého detektiva. A taky pracoval na nějakém případě. Stopoval vás. Jakpak my teď můžeme vědět, dokud nám to vy sám nepovíte, že se ten jeho případ s vaším nezkřížil? A jestli tomu tak skutečně bylo, pak se o tom musíme dovědět. Jasné?”

“To je jen jeden způsob, jak se na tu věc dívat,” řekl jsem. “Ale není jediný a není to můj způsob.”

“Nezapomínejte, Marlowe, že vyšetřujeme vraždu.”

“Já na to nezapomínám. Ale vy zapomínáte, že v tomhle městě fachám už hezky dlouho, víc než patnáct let. Zažil jsem a přežil celou řadu vražd. Některé byly objasněny, jiné

nemohly být, a některé ne-byly objasněny, ačkoli mohly být. A jeden, dva nebo tři případy byly vyřešeny nesprávně. Někdo dostal zaplaceno, aby vzal vinu na sebe, a dá se předpokládat, že se o tom vědělo nebo že se to aspoň tušilo. A schvalovalo. Ale tohle nechme stranou. Stává se to, ale nijak čas-to. Vezměme radši něco takového, jako byl případ Cassidy. Na to se přece musíte pamatovat, jestli se nemýlím?” Breeze se podíval na hodiny. “Jsem unavený,” řekl. “Případ Cassidy nechme teď plavat. Držme se případu Phillips “

Zavrtěl jsem hlavou. “Chci vám něco vyložit a je to důležité. Po-dívejme se na ten Cassidyho případ. Cassidy byl veliký boháč, multimilionář. Měl dospělého syna. Jednou v noci zavolali do jeho domu policii a mladý Cassidy tam ležel naznak na podlaze s obličejem celým zakrváceným a s dírou po kulce ve spánku. Jeho sekretář ležel vedle v koupelně, taky naznak, s hlavou u druhých dveří koupelny, které vedly do haly, a mezi prsty levé ruky měl vyhaslou cigaretu, jenom takového krátkého špačka, který dohořel a popálil mu kůži mezi prsty. Vedle jeho pravé ruky ležela pistole. Byl střelen do hlavy, ale nebyla to rána z bezprostřední blízkosti Stalo se to po divoké pitce. Od úmrtí obou mužů

uplynuly čtyři hodiny a z toho tři hodiny byl přítomen rodinný lékař. No, a co jste s tímhle případem udělali?”

Breeze si povzdechl. “Byla to vražda a sebevražda spáchaná v opil-ství. Tomu tajemníkovi luplo v šišce a zastřelil mladého Cassidyho. Dočetl jsem se o tom v novinách nebo tak někde. Tohleto jste chtěl ode mne slyšet?”

“Tohle jste četl v novinách,” řekl jsem, “ale ve skutečnosti to tak nebylo, a prokurátor věděl, že to tak nebylo, a prokurátorovy vyšet-řující orgány byly z toho případu odvolány během několika hodin. žádné předběžné vyšetřování se nekonalo. Ale každý soudničkář

ve městě a každý polda z oddělení pro vraždy věděl, že ten, kdo střílel, byl Cassidy, že Cassidy se zpil, až mu z toho přeskočilo, a jeho tajemník se snažil ho uklidnit, ale marně, a nakonec už chtěl jen před ním utéct, ale nebyl dost rychlý. Cassidy měl ránu z bezprostřední

blízkosti, a nikoli tajemník. Tajemník byl levák, a když byl zastřelen, měl v levé ruce cigaretu. Ani ten, kdo je pravák, si nepřendá cigaretu do levé ruky, a nezastřelí

člověka, jen tak mimochodem, s cigaretou v ruce. To se snad d ělá v gangsterských filmech, ale tajemníci bohá-čů to nemají ve zvyku. A co vyváděla celá ta rodina a rodinný

lékař během těch čtyř hodin, než zavolali policii? Narafičili to tak, aby se provedlo jen povrchní vyšetřování. A proč nebyly ruce těch lidí vy-šetřeny, nejsou-li na nich stopy po dusičnanech? Protože jste nechtěli zjistit pravdu. Cassidy byl příliš mocný. A přece to byla taky vražda, nebo ne?”

“Ti chlapci byli oba mrtví,” řekl Breeze. “Co na tom sakra záleže-lo, kdo koho zastřelil?”

“Jestlipak vás někdy napadlo,” zeptal jsem se ho, “že Cassidyho tajemník možná měl matku nebo sestru nebo milenku – nebo všechny tři? že měly svou hrdost a svou víru a lásku k chlapci, ze kterého se udělal ožraly paranoik jenom proto, že tatínek jeho šéfa měl sto miliónů dolarů?”

Breeze pomalu zvedl sklenici, pomalu dopil, co v ní zbylo, poma-lu ji postavil a pak sklenicí

pomalu otáčel na skleněné desce stolku. Spangler seděl bez hnutí, oči mu svítily a rty měl pootevřené v jakémsi strnulém úsměvu.

Breeze řekl: “Tak vyklopte, oč vám vlastně jde.”

Řekl jsem: “Dokud vy chlapci nejste pány svých vlastních duší, nemůžete ovládat ani moji. Dokud nebude možné vám vždycky a všude, v každé době a za všech okolností

důvěřovat, že budete usilovně hledat pravdu a že ji najdete, prachy neprachy – do té doby, než se tohle uskuteční, mám právo řídit se vlastním svědomím a chránit svého klienta, jak nejlépe umím. Do té doby, dokud si nebudu docela jist, že mu neublížíte víc, než bude v zájmu pravdy nutné. Anebo dokud mě nepředhodíte někomu, kdo mě přinutí, abych mluvil.”

Breeze řekl: “Připadáte mi tak trošku jako chlápek, který se snaží umlčet své svědomí.”

“Hernajs, dejme si ještě jednoho panáka,” řekl jsem. “A pak si můžeme promluvit o té

dívce, se kterou jste mě sčuchli po tom telefonu.”

Zazubil se: “To je slečna, která bydlí vedle Phillipse. Slyšela jed-nou večer, jak s ním někdo u dveří mluví. Pracuje ve dne jako uvaděčka. Tak jsme si řekli, že by si snad mohla poslechnout váš hlas. Už na to nemyslete.”

“Jaký hlas to byl?”

“Prý nějaký dost protivný. Říkala, že se jí vůbec nelíbil.”

“Aha, tak proto jste si vzpomněli na mě,” řekl jsem.

Vzal jsem všechny tři sklenice a šel s nimi do kuchyně.

16

Než jsem tam došel, zapomněl jsem, čí je která sklenice, a tak jsem je všechny vypláchl a utřel a právě jsem je začal znovu nalévat, když se Spangler přišoural za mnou a postavil se mi za záda.

“žádný strach,” řekl jsem. “Zrovna dneska do toho náhodou žád-ný kyanid nepřidávám.”

“Heleďte, nechtějte se na našeho starýho moc vytahovat,” promluvil k mému zátylku. “Ten toho ví víc, než si myslíte.”

“Děkuju za výstrahu,” řekl jsem.

“Poslyšte, já bych si rád něco přečetl o tom případu Cassidy,” řekl. “Vypadá zajímavě. Muselo se to stát dřív, než jsem se dal k policii.”

“Je to už moc dávno,” řekl jsem. “A vůbec nikdy se to nestalo. Dělal jsem si jenom legraci.” Postavil jsem sklenky na podnos a od-nesl jsem je zase do pokoje a rozestavil je. Svou jsem si vzal s sebou k židli za šachovým stolkem.

“Další cvok,” řekl jsem. “Váš poskok se za mnou plíží do kuchyně, aby mě za vašimi zády varoval, jak opatrně si mám počínat, protože prý znáte věci, o kterých nemám ponětí, že je znáte. Má na to zrovna tu správnou vizáž. Dobráckou a otevřenou a červená se jako panenka.”

Spangler se posadil na kraj židle a začervenal se, Breeze na něho letmo pohlédl, docela bezvýrazně.

“Co jste zjistili o Phillipsovi?” zeptal jsem se.

“Jo tak Phillips,” řekl Breeze. “George Anson Phillips, to byl ta-kový dojemný případ. Myslel si, že je detektiv, ale zdá se, že nemohl přimět nikoho jiného, aby s ním tenhle názor sdílel. Mluvil jsem s venturským šerifem. Říkal, že George byl milý klouček, snad až

příliš milý, než aby se z něho mohl stát dobrý polda, i kdyby měl navíc taky trochu fíštrónu. George udělal vždycky všechno, co mu nařídili, a provedl to celkem dobře, hlavně když

mu nezapomněli říct, kterou nohou má vykročit a kolik kroků udělat tam a kolik zpátky, a vůbec takové tyhle drobnosti. Ale moc slibně se nevyvíjel, jestli chápete, jak to myslím. Byl to takový polda, co dokáže hladce klofnout zloděje kuřat za předpokladu, že mu ten chmaták šlohne to kuře rovnou před nosem a potom na útěku zakopne a praští se do hlavy o kandelábr nebo podobně a zůstane ležet jako kláda. Jinak by se ta celá věc mohla trochu zkomplikovat a George by se musel vrá-tit na strážnici pro instrukce. No, po čase to šerifa jaksi unavilo, a tak dal Georgovi padáka.”

Breeze zase upil ze sklenice a podrbal se na bradě nehtem zvíci lopaty.

“Potom George pracoval o obchodním domě v Simi pro jisté-ho pana Sutcliffa. Byl to podnik, kde se bralo na úvěr, a každý zákazník dostal takovou malou knížečku a tyhle knížky činily Georgovi potíže. Někdy tam zapomněl nějakou položku zanést nebo ji zanesl do nesprávné knížky a někteří zákazníci ho na to upozornili, ale jiní zase byli rádi, že na to zapomněl. Sutcliff nakonec dospěl k názoru, že by se George asi líp uplatnil v jiném oboru, a tak George odešel do Los Angeles. Podědil trochu pe-něz, ne moc, ale stačilo to na licenci a na záruku a na to, aby si najal kousek kanceláře. Byl jsem se tam podívat. Měl tak akorát místo na psací stůl v jednom kamrlíku společně s chlápkem, který tvrdí, že prodává vánoční pohlednice. Jmenuje se Marsh. Bylo domluveno, že když bude mít George nějakého zákazníka, Marsh se půjde projít. Marsh říká, že nevěděl, kde George bydlí, a že George neměl žádné zákazníky.
To znamená, že v té kanceláři nedostal George žádnou zakázku, o které by Marsh věděl. Ale George si dal inzerát do novin, a je možné, že sehnal nějakého klienta touhle cestou. Myslím, že to tak nějak bylo, protože asi před týdnem našel Marsh na svém psacím stole lístek od George, že odjíždí na několik dní

z města. Od té doby o něm neslyšel. A George zatím šel do Court Street, najal si tam byt pod jménem Anson a nechal se odprásknout. To je všechno, co prozatím o Georgovi víme. Je to vážně dojemný případ.”

Podíval se na mne zpříma a bez zvědavosti a pozvedl sklenici ke rtům.

“Jaký to byl inzerát?”

Breeze postavil sklenici a vydoloval z náprsní tašky kousek tenkého papíru a položil jej na stolek. Šel jsem k němu, zvedl papírek a přečetl si jej. Stálo tam: Pryč se starostmi! Zbavte se pochyb a nejistoty! Hlodá vás na duši podezření? Obraťte se na zkušeného, spolehlivého, důvěry-hodného, diskrétního odborníka George Ansona Phillipse, Glenview 9521.

Položil jsem papírek zpátky na skleněnou desku.

“Není to o nic horší než většina obchodních inzerátů,” řekl Breeze. “Nezdá se, že měl za lubern nějakou lumpárnu.”

Spangler řekl: “Sestavila mu to ta dívka, co přijímá inzeráty. Ří-kala, že se při tom div nerozchechtala, ale George prý usoudil, že to je prima. Bylo to ve sběrně inzerátů pro Chronicle na Hollywoodském bulváru.”

“To jste zjistili rychle,” řekl jsem.

“Nemívám potíže se získáváním informací,” řekl Breeze. “Leda snad od vás.”

“A co je s Henchem?”

“S Henchem není nic. Uspořádali si s tou dívkou mejdan. Trochu pili, trochu zpívali, trochu se prali a poslouchali rádio a občas si vyšli ven něco sníst, když dostali chuť. Mám dojem, že se to táhlo už několik dní. Bylo načase, že jsme to zarazili. To děvče má na obou očích monokl. V dalším kole by jí Hench možná zlomil vaz. Kam se člověk podívá, všude je plno grázlů, jako je Hench – a ta jeho dívka.”

“A co ta pistole, o níž Hench tvrdí, že mu nepatří?”

“Je to ta správná pistole. Kulku ještě nemáme, ale máme nábojnici. Byla pod Georgovou postelí a její ráže odpovídá té pistoli. Vystřelili jsme z ní ještě dvakrát a porovnali jsme rýhování na náboji a stopy od jehly úderníku.”

“Věříte, že tu pistoli někdo narafičil Henchovi pod polštář?”

“No samo. Proč by Hench Phil ipse střílel? Vždyť ho ani neznal.”

“Jak to víte?”

“Vím to a basta,” řekl Breeze a rozhodil paže. “Podívejte, jsou věci, které víte, protože je máte sepsány černé na bílém. A jsou věci, které víte, protože odpovídají zdravému rozumu a musejí být tako-vé, jaké jsou. Když někdo zastřelí člověka, nespustí hnedka randál, aby na sebe co nejvíc upozornil, zvlášť když má celou tu dobu v posteli pod polštářem bouchačku. Ta dívka byla celý den s Henchem. Kdyby Hench někoho zastřelil, něco by tušila. Ale neměla o ničem ani páru. Kdyby se jí něco nezdálo, určitě by to vyklopila. Čím je pro ni Hench? Chlápek, se kterým si sem tam trochu zašpásuje, nic víc. Koukejte, Henche pusťte z hlavy. Ten chlap, co přišel Phil ipse za-střelit, slyší řvát rádio a ví, že ten randál přehluší výstřel. Ale přesto Phil ipse nejdřív praští přes hlavu, zavleče ho do koupelny, a ještě než ho odpráskne, zavře dveře. Není opilý. Ví, co dělá, a dává si záležet. V
yjde ven, zavře dveře od koupelny, rádio přestane hrát. Hench a ta dívka se jdou najíst. Náhodou se to takhle zběhlo.”

“Jak víte, že rádio přestalo hrát?”

“Řekli mi to,” odpověděl Breeze klidně. “V tom pelechu bydlí ještě jiní lidé. Tak zkrátka, rádio přestalo řvát a ti dva vypadli. A nijak tiše. Vrah vyjde z bytu a vidí, že Henchovy dveře zůstaly otevřené. Tak to muselo být, protože jinak by si Henchova bytu vůbec nevšiml.”

“Lidé nenechávají v činžácích dveře bytů otevřené. Obzvlášť v takové čtvrti.”

“Opilci ano. Opilcům na ničem nesejde. Nemůžou se na nic sou-středit. A dovedou myslet vždycky jen na jednu věc Dveře byly otevřené – snad jen nepatrně, ale přece. Vrah vešel dovnitř, vstrčil bouchačku do postele a našel tam jinou. Vzal si ji jenom proto, aby Henchovi p řitížil.”

“Můžete pátrat po té bouchačce,” řekl jsem.

“Co patřila Henchovi? Budeme se sna žit, a Hench říká, že si pamatuje její číslo. Jestli ji najdeme, mohlo by to bodnout. Ale pochybuju. Budem hledět, abychom vypátrali majitele té pistole, co máme, ale víte, jak to v těchhle případech chodí. Dostanete se kousek kupředu a už si myslíte, že se to vyvrbí, a pak zničehonic stopa zmizí. A jste v háji. Chtěl byste se od nás dovědět ještě něco, co by se vám případ-ně mohlo hodit do krámu?”

“Jsem už trochu unavený,” řekl jsem. “Má představivost začíná váznout.”

“Před chvílí vám fungovala senzačně,” řekl Breeze. “Když jste mluvil o tom Cassidyho případu.”

Neřekl jsem nic. Nacpal jsem si znovu lulku, ale byla příliš horká, abych ji mohl zapálit. Položil jsem ji na okraj stolu, aby zchladla.

“Pámbu ví,” řekl Breeze pomalu, “že z vás nejsem moudrý. Nechce se mi věřit, že byste úmyslně kryl vraha. A na druhé straně mi nejde na rozum, že byste o té celé věci věděl tak málo,

jak tvrdíte.”

Zase jsem nic neodpověděl.

Breeze se naklonil k popelníku a otáčel v něm špačkem doutníku tak dlouho, až jej uhasil. Dopil, nasadil si klobouk a vstal.

“Co myslíte, jak dlouho vám ještě potrvá, než kápnete božskou?” zeptal se.

“To nevím.”

“Tak dovolte, abych vám pomohl. Dávám vám lhůtu do zítřejšího poledne, to je o něco víc než dvanáct hodin. Dřív stejně nedostanu hlášení o ohledání mrtvoly. Do té doby vám dávám lhůtu, abyste si o tom pohovořil se svým klientem a rozhodl se, že půjdete s barvou ven.”

“A potom?”

“No potom zajdu za kapitánem detektivního sboru a řeknu mu, že soukromý čmuchal Philip Marlowe odmítá podat informace, které potřebuju při vyšetřování vraždy, nebo že se aspoň domnívám, že mi něco tají. A co jako s tím mám dělat. Načež si vás vezme do parády kapitán a pak uvidíme, čí vlk kozu ponese.”

Řekl jsem: “Ale, ale. Prohlédl jste Phil ipsův psací stůl?”

“Aby ne. Byl to náramně pořádný mládenec. Neměl tam vůbec nic než takový malý

zápisníček. V tom nebylo taky nic, leda zápisky o tom, jak se byl koupat u moře nebo že šel s nějakou dívkou do kina, ale že se moc nerozehřála. Nebo jak vysedával v kanceláři, ale nepřišla tam ani noha. Jednou se trochu naštval na svou pradlenu a popsal o tom celou stránku. Jinak tam byly většinou poznámky na tři čtyři řádky. Jenom jediná věc na tom byla zvláštní. Bylo to všechno psáno tiskacími písmeny.” Opakoval jsem: “Tiskacími písmeny?”

“Jo, tiskacími písmeny psanými perem a inkoustem. Ne velikými verzálkami, jakými lidi píšou anonymní dopisy. Jen takovými pěkný-mi hbitými písmenky, jako kdyby ten chlápek uměl takhle psát zrovna tak snadno a rychle jako normálním rukopisem.”

“Ale na té navštívence, kterou mi dal, tak nepsal,” řekl jsem. Breeze o tom chvilku podumal. Pak pokývl. “Pravda. Ale možná, že je to takhle: v tom zápisníku nebylo na první stránce žádné jméno. Snad to tiskací písmo byla jen taková hra, kterou hrál sám se sebou.”

“Jako Pepysův těsnopis,” řekl jsem.

“Co to zas bylo?”

“To byl deník, který si jeden člověk psal svým vlastním těsnopisem, před mnoha lety.” Breeze se podíval na Spanglera, který stál před svou židlí a ždí-mal ze sklenice posledních pár kapek.

“Nejlíp, když vypadnem,” řekl Breeze. “Ten chlápek na nás chys-tá ještě jeden případ Cassidy.”

Spangler postavil sklenici a oba zamířili ke dveřím. Breeze šoupl nohou a úkosem na mne pohlédl, ruku na klice.

“Znáte nějaké vysoké blondýnky?”

“Musel bych si vzpomenout,” řekl jsem. “Ale doufám, že ano. Jak vysoké?”

“Prostě vysoké. Jak přesně, to nevím. Jenom že tamta připadala vysoká chlápkovi, který

je sám dost vyčouhlý. Je to Talián, který se jmenuje Palermo a patří mu ten dům v Court Street. Šli jsme si s ním promluvit do toho pohřebního ústavu. Ten mu patří taky. Říká, že viděl asi o půl čtvrté vycházet z toho baráku vysokou blondýnku. Správce Passmore říká, že žádná nájemnice z toho baráku není vy-soká blondýnka. Ten Talián tvrdí, že to byla náramná sekanda. Já na to, co on říká, dost dám, protože vás nám popsal bezvadně. Neviděl tu blondýnku vcházet, jenom vyjít ven. Měla dlouhé kalhoty a sportovní kabátek a šátek na hlavě. Ale pod tím šátkem měla světle plavé vlasy, a hodně bohaté.”

“Na žádnou takovou si nevzpomínám,” řekl jsem. “Ale zrovna jsem si vzpomněl na něco

jiného. Napsal jsem si poznávací značku Phil ipsova vozu na zadní stránku nějaké staré

obálky. Podle toho byste mohli pravděpodobně zjistit jeho dřívější adresu. Počkejte, najdu to.”

Zůstali tam stát a já ji šel vyndat z kapsy saka, které jsem měl v ložnici. Podal jsem tu obálku Breezovi, ten si přečetl, co na ní bylo napsáno, a zastrčil si ji do peněženky.

“A na to jste si vzpomněl až teprve teď, co?”

“Tak jest.”

“Inu, inu,” řekl. “Inu, inu.”

A oba zavrtěli hlavami a vydali se chodbou k výtahu.

Zavřel jsem dveře a vrátil se ke svému téměř nedotčenému druhé-mu drinku. Byl zvětralý. Odnesl jsem si sklenici do kuchyně a dolil do ní trochu whisky z láhve, abych to vylepšil, a pak jsem tam stál se sklenicí v ruce a civěl z okna na eukalypty, jak natřásají pružné koruny na pozadí modravě temného nebe. Zřejmě se opět zvedl vítr Opíral se do okna na severní straně a něco pomalu, těžce bouchalo do zdi budovy, jako kdyby nějaký kus tlustého drátu mlátil do fasády mezi izolátory.

Upil jsem ze sklenice a zalitoval jsem té čerstvé whisky, kterou jsem do ní přidal. Vylil jsem tu břečku do dřezu, vzal si jinou sklenici a napil se ledové vody. Dvanáct hodin na rozlousknutí situace, kterou jsem ještě ani ne-začal chápat. Buď to, anebo shodit svou klientku a vydat ji i s celou její rodinou všanc policii. Použijete služeb detektiva Marlowa, a než se nadějete, máte dům plný fizlů. Pryč se starostmi! Zbavte se po-chyb a nejistoty! Hlodá vás na duši podezření? Obraťte se na potrhlého, neschopného, paťatého, zlumpačelého odborníka Philipa Marlowa, Glenview 7537. Navštivte mě a seznámíte se s výkvětem pendrekářů našeho města. Nač zoufat? Pryč s osamělostí!

Zavolejte Marlowa a projeďte se v zeleném antonu!

Jenže tohle mi bylo taky houby platné. Šel jsem zpátky do obýva-cího pokoje a zapálil si lulku, která zatím vychladla na okraji šachového stolku. Pomalu jsem vdechoval kouř, ale pořád mi připadal jako smrad horkého kaučuku. Odložil jsem ji, postavil se doprostřed místnosti a odtahoval si spodní ret a zase ho pouštěl na zuby.

Zazvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko a zavrčel.

“Marlowe?”

Byl to drsný, tichý šepot. Byl to drsný, tichý šepot, který jsem už jednou slyšel.

“No dobrá,” řekl jsem. “Ven s tím, ať jste kdo jste. Do čí kapsy jsem hrábl teďka?”

“Jestli nejste na hlavu padlej,” řekl ten drsný šepot, Jistě si rád trochu namastíte kapsu.”

“A čímpak?”

“Řekněme takovými pěti stovkami.”

“To je slovo,” řekl jsem. “A co bych měl za to udělat?”

“Nic než nestrkat nos, kam nemáte,” řekl hlas. “Chtěl byste si o tom popovídat?”

“Kde, kdy a s kým?”

“Klub Blažného údolí Morny. Kdykoli.”

“Kdo jste?”

Po drátě ke mně doletělo nejasné zachechnutí. “Ptejte se u brány po Eddiem Prueovi.” V telefonu klaplo a nastalo ticho. Zavěsil jsem.

Bylo skoro půl dvanácté, když jsem vycouval vůz z garáže a roz-jel se směrem na Cahuenga Pass.

17

Asi dvacet mil na sever za průsmykem se široký bulvár s pruhy kvetoucího mechu uprostřed stočil k úpatí kopců. Táhl se ještě o pět bloků dál a skončil – po celé délce bez jediného domu. Od jeho kon-ce vybíhala do kopců klikatá asfaltová silnice. To bylo Blažené údolí.

Za úbočím prvního kopce stála vedle silnice nízká bílá budova se střechou z tašek. Měla zastřešenou verandu a na ní reflektorem osvět-lenou tabuli s nápisem: Hlídka Blaženého údolí. Křídla otevřených vrat se tyčila po obou stranách silnice a bílá značka ve tvaru čtverce postaveného na špičku byla upevněna ve středu vozovky a na ní ná-pis STOP z písmen sestavených z odrazových skel. Další reflektor ozařoval část vozovky před značkou.

Zastavil jsem. Uniformovaný muž z hvězdou a se zbraní v pouzdru ze spletených proužků kůže pohlédl na můj vůz a pak na tabuli při-pevněnou ke kandelábru. Přistoupil k vozu. “Dobrý večer. Nemám v seznamu váš vůz. To-hle je soukromá cesta. Jedete k někomu na návštěvu?”

“Jedu do klubu.”

“Do kterého?”

“Do klubu Blaženého údolí.”

“Osmdesát sedm – sedmdesát sedm. Tak mu říkáme my tady. Je to podnik pana Mornyho?”

“Správně.”

“Ale hádám, že nejste členem.”

“Ne.”

“Musím si ověřit, že vás mohu pustit dál. Buď u některého člena klubu, nebo u někoho, kdo v údolí bydlí. Víte, tady je všechno soukromý majetek.”

“Nezvaní jsou nevítaní, co?”

Usmál se. “Tak jest”

“Jmenuju se Philip Marlowe,” řekl jsem. “Přijel jsem k Eddiemu Prueovi.”

“Prueovi?”

“Je tajemníkem pana Mornyho. Nebo něčím podobným.”

“Okamžik, prosím.”

Zašel ke dveřím budovy a promluvil s někým. Jiný uniformovaný strážce zašmátral v kolíčcích telefonní centrály. Nějaké auto zastavilo za mnou a zahoukalo. Z otevřených dveří strážnice bylo slyšet ťukot psacího stroje. Muž, který předtím se mnou hovořil, pohlédl na rámusící vůz a pokynul mu, aby jel dál. Auto proklouzlo kolem mne a odfrčelo do tmy, zelený otevřený sedan, na jehož předním sedadle seděly tři oslňující slečny, cigarety v rukou, vykroužená obočí, na rtech opovržlivé úsměvy. Vůz se mihl zatáčkou a zmizel.

Muž v uniformě se vrátil a položil ruku na dvířka mého vozu. “Je to v pořádku, pane Marlowe. Hlaste se u strážného v klubu. Je to asi míli dál po pravé straně. Je tam osvětlené parkoviště s číslem na zdi. Nic než to číslo: osmdesát sedm sedmdesát sedm. Hlaste se prosím u strážného.”

Řekl jsem: “Proč bych to dělal?”

Byl velmi klidný, velmi zdvořilý a velmi neústupný. “Musíme mít přesně zjištěno, kam jedete. V Blaženém údolí je toho hodně, nad čím je třeba bdít.”

“A co když se u něho neohlásím?”

“Děláte si legraci?” Hlas zdrsn ěl.

“Ne. Jen jsem to chtěl vědět.”

“Dva hlídkovací vozy by se okamžitě vydaly vás hledat.”

“Kolikpak vás tu hlídkuje?”

“Už mě omluvte,” řekl. “O míli dál po pravé straně, pane Marlowe.” Pohlédl jsem na zbraň, kterou měl zavěšenou na řemeni u boku, na zvláštní odznak připíchnutý na jeho košili. “A tomuhle se říká demokracie,” řekl jsem. Ohlédl se přes rameno a pak si odplivl na zem a položil ruku na okénko ve dvířkách vozu.

“Nejste sám,” řekl. “Já znal jednoho chláp-ka, co byl členem Klubu Johna Reeda. Bylo to v Boyle Heights.”

“Aha, továryš,” řekl jsem.

“S revolucema je ten malér, že se vždycky dostanou do rukou nepratřičnejm lidem,” řekl.

“To je hotovka,” řekl jsem.

“Naproti tomu,” řekl, “může být někdo horší než ta banda zazobanejch mamlasů, co bydlí v téhle končině?”

“Možná že tady budete jednou bydlet i vy,” řekl jsem. Zase si odplivl. “Nebydlel bych tady, ani kdyby mi platili padesát tisíc ročně a nechali mě spát v sifonovým pyžamu se šňůrou růžo-vých perel kolem krku.”

“Nerad bych vám něco takového nabízel,” řekl jsem.

“Můžete mi to nabídnout, kdy se vám zachce,” řekl. “V každou dobu denní i noční. Klíďo mi to nabídněte a uvidíte, jak s váma vyběhnu.”

“No, tak já už pojedu a ohlásím se u strážného v klubu,” řekl jsem.

“Vyřiďte mu, aby si plivnul do levý nohavice,” řekl. “Vyřiďte mu, že mu to vzkazuju.”

“Vyřídím,” řekl jsem.

Zezadu přijel vůz a zahoukal. Rozjel jsem se. O půl domovního bloku dál mě tmavá limuzína sfoukla houkačkou ze silnice a před-jela mě tak tichounce, jako když padá suché listí.

Vítr se ztišil a měsíční svit nad údolím byl tak ostrý, že černé stíny vypadaly jako vyřezané rydlem.

Když jsem projel zatáčkou, otevřelo se přede mnou celé údolí. Tisíc bílých domů postavených na úbočích pahorků, deset tisíc osvět-lených oken, nad nimiž se uctivě skláněly hvězdy a držely se v přiměřené vzdálenosti, aby je hlídka nenačapala. Zeď klubovní budovy, obrácená k silnici, byla bílá a prázdná, bez vchodu, bez oken v přízemí. Číslo bylo malé, ale zářilo fialovým ne-onem. 8777. Nic víc. Po straně, pod šňůrami shora zastíněných, dolů namířených světel, stály rovné řady vozů rozestavených na hladkém černém asfaltu v obdélnících vyznačených bílými čarami. Ve světle těch lamp pobíhali hlídači v naškrobených čistých uniformách.

Silnice se zatáčela dozadu. Tam byla široká cementová veranda s přečnívající střechou ze skla a chrómu, ale hodně tlumeně osvětle-ná. Vystoupil jsem z vozu, dostal jsem stvrzenku s poznávacím číslem a donesl ji k malému psacímu stolku, kde seděl uniformovaný zříze-nec, a hodil jsem ji před něho.

“Philip Marlowe,” řekl jsem. “Návštěvník.”

“Děkuju vám, pane Marlowe.” Zapsal si jm éno a číslo, vrátil mi stvrzenku a zvedl telefon. Černoch v bílé plátěné dvouřadové gardové uniformě se zlatými epoletami a v čapce se širokou zlatou stuhou mi otevřel dveře.

Ve vestibulu to vyhlíželo jako ve velkolepém muzikálu. Spousta světel a třpytu, náramná výprava, spousta kostýmů, spousta rámusu, prvořadé obsazení a zápletka tak originální a strhující jako ulomený nehet. Pod tím krásným hebkým nepřímým osvětlením se zdálo, jako by se stěna v pozadí vzpínala donekonečna a ztrácela se mezi něžný-mi, necudnými hvězdami, které doopravdicky mrkaly. Po koberci se člověk jen stěží brodil bez gumových holínek. Vzadu bylo vznosné, bílé a chromové schodiště, které se pnulo do výše širokými a nízký-mi stupni pokrytými běhounem. U vchodu do jídelny postával zavalitý vrchní s pěticentimetrovými saténovými lampasy na kalhotách, v podpaží hromadu jídelních lístků svázaných v zlatých deskách. Měl obličej, který dokáže přejít od zdvořilého uculování v chladnokrevnou zuřivost, téměř aniž se v něm pohnul jediný sval. Do baru se vcházelo po levé straně. Bylo tam še
ro a ticho a bar-man poletoval jako mol na pozadí narovnaných sklenic. Vysoká hezká blondýnka v šatech, které vypadaly jako mořská voda posypaná zla-tým prachem, vyšla z dámské toalety, ještě si domalovala rty, a bzučíc si nějakou písničku, zamířila ke klenutému vchodu.

Obloukem sem doléhaly zvuky rumby a dívka si s úsměvem po-kyvovala zlatou hlavou do taktu. Malý tlusťoch s brunátnou tváří a lesklýma očima na ni čekal s bílým přehozem přes ruku. Zabořil jí tlusté prsty do nahé paže a zašilhal k ní vzhůru. Mladá šatnářka v broskvově růžovém čínském pyžamu ke mně přistoupila, aby mi odebrala klobouk, a vrhla zdrcující pohled na můj oblek. Měla oči jako neznámé hříchy Prodavačka cigaret sestupovala po schodišti. Ve vlasech měla chochol z volavčího peří a na sobě tolik šatstva, co by se přikrylo párátkem na zuby, jednu dlouhou krásnou nohu natřenou stříbrně a druhou zlatě. Měla neskonale pohrdlivý výraz dámy, která si sjed-nává schůzky výhradně meziměstským telefonem.

Zašel jsem do baru a zabo řil se do kožené barové sedačky, vycpa-né prachovým peřím. Sklenice jemně cinkaly, světla měkce zářila, tiché hlasy si šeptaly o lásce nebo o deseti procentech, zkrátka o tom, o čem se v takových lokálech šeptá.

Vysoký, ztepilý muž v šedém obleku, který mu šil nejspíš nějaký anděl, pojednou vstal od stolku u zdi, přistoupil k baru a začal nadá-vat jednomu z barmanů. Nadával mu hezky dlouho hlasitým jasným hlasem a vyslovil při tom asi devět slov, která urostlí, elegantní muži v dobře ušitých šedých šatech obvykle neužívají. Všichni přestali mluvit a tiše se na něho dívali. Jeho hlas se zařezával do tlumeného rumbového rytmu jako lopata do sněhu. Barman stál úplně bez hnutí a díval se na něho. Barman měl kuče-ravé vlasy a čistou svěží pleť a pozorné, daleko od sebe vsazené oči. Nepohnul se, ani nepromluvil. Ten urostlý chlapík konečně zmlkl a vyšel z baru. Všichni ho sledovali očima, pouze barman ne.

Barman pomalu popošel podél barového pultu až na ten konec, kde jsem seděl já, nepohlédl na mne a v obličeji neměl nic než zsinalou bledost. Pak se otočil ke mně a zeptal se “Prosím, pane?”

“Rád bych mluvil s člověkem, který se jmenuje Eddie Prue.”

“Tak?”

“Pracuje tady,” řekl jsem.

“A jako co tady pracuje?” Jeho hlas byl úplně klidný a tak suchý jako suchý písek.

“Pokud vím, je to ten chlápek, který chodí šéfovi u nohy. Rozumíte.”

“A tak, Eddie Prue.” Pomalu si třel jeden ret o druhý a dělal na pultu utěrkou malé sevřené kroužky “Vaše jméno?”

“Mariowe.”

“Marlowe. Vypijete si něco, než přijde?”

“Třeba suchý martini.”

“Martini. Suchý. Suchý jako drn “

“Přesně tak.”

“Chcete ho jíst lžící, nebo nožem a vidličkou?”

“Nakrájejte mi ho na nudle,” řekl jsem. “Budu ho jen tak uždibovat.”

“Až půjdete do školy,” řekl. “A neměl bych vám tu olivu zabalit do sáčku?”

“Můžete mě s ní třeba praštit přes nos,” řekl jsem. “Jestli se vám tím uleví.”

“Děkuji vám, pane,” řekl. “Jeden suchý martini.” Poodešel tři kroky ode mne a pak se vrátil, naklonil se přes pult a řekl: “Namíchal jsem nesprávně jeden drink. Ten pán mě na to upozornil.”

“Slyšel jsem ho.”

“Upozornil mě na to způsobem, jímž se o těchto věcech hovoří mezi džentlmeny. Prostě tak, jak jsou tihle slavní režiséři zvyklí vytý-kat lidem jejich drobné chybičky. Však jste ho slyšel.”

“Baže,” řekl jsem a v duchu jsem uvažoval, jak dlouho bude ještě pokračovat.

“Dal se slyšet jaksepatří – jen co je pravda. A já se pak přiženu k vám a začnu vás urážet.”

“Já to pochopil,” řekl jsem.

Zvedl prst a zamyšleně na něj zíral.

“Dočista zničehonic,” řekl. “Vás, úplně cizího člověka.”

“To dělají ty mé veliké hnědé oči,” řekl jsem. “Mají takový něžný výraz.”

“Děkuju, bráško,” řekl a tiše se vzdálil.

Viděl jsem, jak mluví do telefonu na konci barového pultu. Pak jsem ho viděl, jak pracuje se šejkrem. Když mi donesl můj drink, byl už zase ve své kůži.

18

Odnesl jsem si sklenici na malý stolek u zdi, sedl jsem si tam a zapálil si cigaretu. Uplynulo pět minut. Hudba, která sem zaléhala skrze mřížoví, změnila rytmus, aniž jsem si toho povšiml. Nějaká dívka zpívala. Měla bohatý kontraalt, hluboký až po kotníky a dobře se poslouchal. Zpívala “Oči černé,” a orchestr za jejími zády jakoby podřimoval. Když skončila, ozval se hlučný potlesk a sem tam nějaké zahvízd-nutí. Muž u vedlejšího stolu řekl své dívce. “Tak Linda Belinda se jim zase vrátila do orchestru. Slyšel jsem, že se provdala za nějakého pracháče v Pasadeně, ale nějak se to nevyvedlo.”

Dívka řekla: “Má pěkný hlas. Zvlášť když si člověk potrpí na žen-ské basisty.” Začal jsem se zvedat ze židle, ale vtom padl na můj stolek stín a nějaký muž ke mně

přistoupil.

Byl dlouhý jak šibenice a krhavé, nehybné pravé oko se sraženou duhovkou mu zíralo ze ztrhaného obličeje mrtvým pohledem slepo-ty. Byl tak vysoký, že se musel sehnout, aby se mohl opřít rukou o opěradlo židle na protější straně mého stolku. Stál tam a beze slo-va si mě měřil a já seděl a dopíjel svou sklenici a poslouchal ten kontraaltový hlas, který teď

zpíval zase jinou píseň. Zdejší zákazníci si zřejmě potrpěli na staromódní muziku. Nejspíš

byli tak otrávení tím, že museli při své práci ustavičně kráčet s duchem doby.

“Já jsem Prue,” řekl ten muž svým chraplavým šepotem.

“To jsem si už domyslel. Vy chcete mluvit se mnou a já chci mlu-vit s vámi a taky s tou dívkou, která právě dozpívala.”

“Tak pojďme.”

Vzadu na konci baru byly zamčené dveře. Prue je odemkl a přidr-žel mi je, a když jsem jimi prošli, dali jsme se doleva a vystoupili po čalouněném schodišti. Dlouhá rovná chodba s několika zavřenými dveřmi. Na jejím konci zářila hvězda, zadrátovaná pletivem sítě proti hmyzu. Prue zaklepal na dveře vedle té sítě, otevřel je a postavil se tak, abych kolem něho mohl projít.

Vstoupili jsme do pohodlně zařízené kanceláře, nepříliš velké. Do rohu vedle

balkónových dveří bylo vestavěno vypolštářované sedát-ko a muž v bílém smokingu tam stál zády do pokoje a díval se ven. Měl šedivé vlasy. Dále tam byla veliká černá a chromovaná pokladna, několik kartoték, veliký glóbus se stojanem, mal ý vestavěný bar a obligátní široký a těžký ředitelský psací stůl a za ním obligátní ča-louněná židle s vysokým opěradlem. Podíval jsem se na soupravu na psacím stole. Všechno samé běž-né věci a všechno z mědi. Měděná

lampa, psací souprava i podnos na tužky, popelník z mědi a ze skla s měděným slonem na okraji, mědě-ný nůž na otvírání dopisů, měděná termoska na měděném podnosu, pouzdro na piják s měděnými okraji. V měděné váze hrst téměř

měděně zbarvených hrachorů.

Připadalo mi té mědi víc než dost.

Muž u okna se obrátil a ukázal mi, že mu moc neschází do pade-sátky a že má spoustu jemných, popelavě šedých vlasů a drsně hezký obličej, na němž nebylo nic zvláštního kromě krátké zvrásněné jizvy na levé tváři, která vypadala skoro jako hluboký důlek. Na ten důlek jsem si vzpomněl. Osobnost toho muže by mi v paměti neutkvěla. Ale teď jsem se upamatoval, že jsem ho kdysi dávno, nejméně před deseti lety, vídal ve filmech. Nepamatoval jsem si ty filmy, ani o čem byly, ani koho v nich hrál, ale zapamatoval jsem si jeho snědou, drs-ně hezkou tvář a tu zvrásněnou jizvu. Tehdy měl ještě tmavé vlasy Přistoupil k psacímu stolu, sedl si a sebral nůž na dopisy a začal se špičkou píchat do polštářku na palci druhé ruky. Pohlédl na mne docela bezvýrazně a zeptal se: “Vy jste Marlowe?”

Přikývl jsem.

“Posaďte se.” Posadil jsem se. Eddie Prue si sedl na židli u zdi a zhoupl se dozadu.

“Já nemám čmuchaly rád,” řekl Morny.

Pokrčil jsem rameny.

“Nemám je rád z mnoha důvodů,” řekl. “Nemám je rád nikdy a za žádných okolností. Nemám je rád, když otravují mé přátele. Nemám rád, když obtěžují mou ženu ” Neříkal jsem nic.

“Nemám je rád, když vyzvídají na mém šoférovi, ani když jsou hrubí k mým hostům.” Neříkal jsem nic.

“Zkrátka a dobře,” řekl, “nemůžu je vystát.”

“Začínám pomalu chápat, oč vám jde,” řekl jsem.

Zarděl se a v očích mu zajiskřilo. “Nicméně právě teď bych vás mohl potřebovat,” řekl.

“Mohlo by se vám vyplatit, kdybyste mi šel na ruku. Snad uznáte, že to je dobrý nápad Mohlo by se vám vyplatit, kdybyste nestrkal nos do věcí, po kterých vám nic není.”

“Jak moc by se mi to mohlo vyplatit?” zeptal jsem se.

“Mohlo by vám to prospět na zdraví.”

“Tak se mi zdá, že jsem tuhle písničku už někdy slyšel,” řekl jsem. “Jenom si nemůžu honem vzpomenout, jak se jí říká.”

Položil nůž na dopisy na stůl a otevřel v psacím stole dvířka a vytáhl z nich broušenou karafu. Nalil si z ní do sklenice, napil se, zastrčil zase do karafy zátku a karafu do stolu.

“V mé branži je ostrých hochů za groš tucet. A rádoby sekáčů je veletucet za krejcar. Starejte se o své a já se budu taky starat o své a vyhneme se všem malérům.” Zapálil si cigaretu. Ruka se mu trochu třásla.

Pohlédl jsem přes místnost na toho čahouna, který seděl opřen o zeď jako povaleč ve venkovském krámku. Seděl bez hnutí, dlouhé ruce svěšené, zbrázděná sedává tvář plná

prázdnoty.

“Někdo říkal něco o nějakých penězích,” řekl jsem Mornymu. “K čemu to všechno je? Proč

jste teď na mne spustil tu bandurskou, je mi celkem jasné. Chcete sám sebe přesvědčit, že mi můžete nahnat strach.”

“Jen si na mě otvírejte zobák,” řekl Morny, “a než se nadějete, budete nosit olověné

knoflíky na vestě.”

“Hrůzné pomyšlení,” řekl jsem. “že by Marlowe, ten chuděra sta-rý, měl vláčet na vestě

olověné knoflíky!”

Eddie Prue si suše odchrchlal, což se dalo vyložit i jako zachichtnutí.

“A pokud jde o to, abych se staral o své věci a ne o vaše,” řekl jsem, “ono je docela možné, že moje věci a vaše věci se někde trochu pomíchaly. A ne mojí vinou.”

“To snad ne,” řekl Morny. “Jakpak to?” Rychle zvedl oči a pak je zase sklopil.

“Tak například že si mě tenhle váš kolohnát zavolal po telefonu a chtěl mě k smrti vylekat. A později večer mě zavolal znovu a vy-kládal něco o pěti kilech a o tom, jak by se mi vyplatilo, kdybych sem přijel a popovídal si s vámi. A že například tentýž kolohnát nebo někdo, kdo vypadá přesně jako on – což je trochu nepravděpodobné – sledoval jednoho mého kolegu, který byl dneska odpoledne v Court Street na Bunker Hillu zastřelen.” Morny odtrhl cigaretu od rtů, přimhouřil oči a pohlédl na náustek. Každý pohyb, každé

gesto přesně podle katalogu.

“Kdo byl zastřelen?”

“Chlápek, který se jmenoval Phil ips, takový blonďatý kluk. Vám by se nelíbil. Byl to čmuchal.” Popsal jsem mu, jak Phillips vypadal.

“Jakživ jsem o něm neslyšel,” řekl Morny

“A dále se například stalo, že někdo viděl vysokou blondýnu, kte-rá v tom domě nebydlí, vycházet ven zrovna po tom, co byl ten mladík zabit,” řekl jsem.

“Jakou vysokou blondýnu?” Jeho hlas se trochu změnil. Teď zněl drobátko stísněně.

“To nevím. Byla tam a muž, který ji viděl, by ji mohl identifikovat, kdyby ji uviděl znovu. Ale ta žena samozřejmě nemusela mít nic spo-lečného s Phillipsem.”

“Ten Phil ips byl fízl?”

Přikývl jsem. “Už jsem vám to říkal dvakrát.”

“Jak byl zabit a proč?”

“Byl omráčen a zastřelen ve svém bytě. Proč byl zabit, to neví-me. Kdybychom to věděli, věděli bychom pravděpodobně, i kdo ho zabil. Všechno aspoň nasvědčuje, že to je zádrhel právě tohohle druhu.”

“Kdo je to my?”

“Policie a já. Našel jsem jeho mrtvolu. A tak jsem se z toho nemo-hl vyvléknout.” Prue spustil docela tiše přední nohy židle na koberec a podíval se na mne. Jeho zdravé

oko mělo ospalý výraz, který se mi nelíbil.

Morny se zeptal: “A policajtům jste řekl – co?”

Odpověděl jsem: “Docela maličko. Z toho, co jste mi tady zpo-čátku naznačil, soudím, že víte, že hledám Lindu Belindu. Čili paní Murdockovou. Našel jsem ji. Zpívá tady u vás. Nechápu, proč se z toho dělalo takové tajemství. Řekl bych, že mi to vaše paní nebo pan Vannier mohli klidně prozradit. Ale neudělali to.”

“Co moje žena prozradí fízlovi,” řekl Morny, “to by se hladce vešlo komárovi do oka.”

“Nepochybuju, že k tomu má pádné důvody,” řekl jsem. “Ale to teď není už moc důležité. Vlastně už není ani moc důležité, abych mluvil s Miss Belindou. Ale přesto bych si s ní rád trochu popovídal. Jestli nemáte nic proti tomu.”

“A co když mám?” řekl Morny.

“Myslím, že bych si s ní promluvil tak jako tak,” řekl jsem. Vytáhl jsem cigaretu, promnul ji v prstech a přitom obdivoval Mornyho husté a dosud černé obočí. Mělo pěkný tvar, elegantní křivku.

Prue se uchechtl. Morny se na něho podíval a zamračil se a pak, ještě pořád zamračeně, pohlédl na mne.

“Ptal jsem se vás, co jste řekl policii,” opakoval.

“Řekl jsem jim co možná nejmíň. Tenhle Phillips mě požádal, abych k němu přišel.

Naznačil mi, že se příliš zapletl do nějaké fušky, která mu nevoní, a že potřebuje pomoc. Když jsem přišel, byl mrtev. To jsem policii řekl. Nevěřili, že je to všechno, co vím. Možná

že hádají správně. Mám lhůtu do zítřejšího poledne, abych to doplnil. A tak dělám, co můžu.”

“že jste přišel sem, je zbytečná ztráta času,” řekl Morny.

“Měl jsem dojem, že jsem byl vyzván, abych přišel.”

“Můžete jít ke všem čertům, kdykoli se vám zachce,” řekl Morny. “Anebo můžete vykonat jistou práci pro mne – za pět set dolarů. Ale buď jak buď, vynechte Eddieho i mě ze všech rozhovorů, které ještě budete mít s policií.”

“A jaká fuška by to byla?”

“Byl jste dnes ráno v mém domě. Takže byste měl mít ponětí, oč jde.”

“Do rozvodů nedělám,” řekl jsem.

Úplně zbělel v obličeji. “Miluju svou ženu,” řekl. “Jsme svoji teprve osm měsíců. Nechci se dát rozvést. Je to skvělé děvče a většinou si dovede vypočítat, kolik uhodilo. Ale tentokrát mám dojem, že sází na špatnou kartu.”

“V jakém smyslu špatnou?”

“To nevím. A rád bych si to zjistil.”

“Tak povězme si to rovně a jasně,” řekl jsem. “Nabízíte mi práci -nebo mě chcete jen odvést od té práce, kterou teď dělám?”

Prue se ve svém koutě opět zachechtal.

Morny si nalil ještě trochu koňaku a rychle jej obrátil do sebe. Barva se mu zase vrátila do tváří. Neodpověděl mi.

“A ujasněme si ještě jednu věc,” řekl jsem. “Vy nemáte nic proti tomu, když vám žena zahýbá, ale nezamlouvá se vám, že vám zahýbá s někým, kdo se jmenuje Vannier. Je to tak?”

“Řekněme to takhle, důvěřuju jejímu srdci,” řekl pomalu. “Ale nedůvěřuju jejímu úsudku.”

“A chcete, abych vyšťoural něco na toho Vanniera?”

“Chci, abyste zjistil, co má za lubem.”

“Aha. A má něco za lubem?”

“Myslím, že má. Ale nevím, co to je.”

“Myslíte, že má – nebo si chcete myslet, že má?”

Chvíli se mi díval přímo do očí, pak vytáhl prostřední zásuvku psacího stolu, sáhl dovnitř a šoupl mi přes stůl kus složeného pa-píru. Vzal jsem jej a rozložil. Byl to průklep účtu s šedivě vytištěným záhlavím: Kalifornská západní společnost, potřeby pro dentisty, a adresa. Účet zněl na 30 liber Kerrova krystobolitu za 15,75 dolaru a na 25 liber bílého albastonu za 7,75 dolaru plus daň. Byl vystaven pro H. R. Teagera, k vlastním rukám, a orazít-kován Placeno pryžovým razítkem. V koutě byl podpis L. G. Vannier. Položil jsem účet na stůl.

“Tohle mu vypadlo z kapsy jednou večer, když byl tady,” řekl Morny. “Asi před deseti dny. Eddie na to šlápl tou svou ohromnou tlapou a Vannier si nevšiml, že to upustil.” Podíval jsem se na Prua, pak na Mornyho, pak na svůj palec. “A vy si myslíte, že mi to něco říká?”

“Domníval jsem se, že jste mazaný detektiv Počítal jsem, že z toho něco vykoumáte.” Znovu jsem se zadíval na ten papír, složil jsem ho a strčil do kap-sy “Předpokládám, že byste mi to nedával, kdyby to nemělo nějaký smysl,” řekl jsem. Morny přistoupil k té černé chromované pokladně u zdi a otevřel ji. Vrátil se s pěti novými bankovkami rozloženými v ruce jako po keřový list. Složil je pěkně jednu na druhou, třepl jimi a hodil je pře-de mne na psací stůl.

“Tady je vašich pět stovek,” řekl. “Postarejte se, aby Vannier ne-chal mou ženu na pokoji, a dostanete ještě jednou tolik. Je mi úplně jedno, co uděláte, a nechci slyšet nic o tom, jak to

uděláte. Ale mrsk-něte sebou.”

Lačně jsem hrábl po těch nových bankovkách Pak jsem je zase odstr čil. “Zaplatíte mi, až – a jestli vůbec – tu práci odvedu,” řekl jsem. “Dnes si sv ůj honorář vyberu ve formě krátkého interviewu s Miss Belindou.”

Morny se peněz ani nedotkl. Zvedl tu hranatou láhev a nalil si dalšího panáka. Tentokrát nalil jednoho i pro mne a přisunul mi ho po psacím stole.

“A ještě k té Phillipsově vraždě,” řekl jsem, “tuhle Eddie ho tro-chu sledoval. Nechcete mi říct, proč to dělal?”

“Ne.”

“Záludnost případu, jako je tenhle, spočívá v tom, že taková informace může přijít i od někoho jiného Jakmile se o vraždě začne psát v novinách, nikdo neví, co se z toho vyklube. A až se něco vyklube, budete dávat vinu mně.”

Upřeně se na mne podíval a řekl: “To sotva. Když jste přišel, byl jsem na vás trochu příkrý, ale vy jste se docela pěkně vybarvil. Risk-nu to s vámi.”

“Díky,” řekl jsem. “Nechtěl byste mi říct, proč jste nařídil, aby mě Eddie zavolal a vyjukal mě?”

Sklopil oči a poklepal na psací stůl. “Linda je má stará přítelkyně. Ten mladík Murdock se tu dnes odpoledne byl na ni podívat. Řekl jí, že pracujete pro starou paní Murdockovou. A Linda to zase řekla mně. Neměl jsem ponětí, co vlastně děláte. Vy tvrdíte, že na rozvodech nepracujete, takže nepřipadá v úvahu, že by vás ta stará paní najala proto, abyste Lindu při něčem načapal.” Při posledních slo-vech zvedl oči a upřel je na mne. Díval jsem se na něho a čekal.

“Zkrátka a dobře, já patřím k lidem, kteří mají rádi své přátele,” řekl. “A nechtějí, aby je otravovali fízlové.”

“Murdock vám dluží nějaké peníze, že?”

Zamračil se. “O takových věcech nemluvím.”

Dopil, pokývl a vstal. “Pošlu vám sem Lindu, aby si s vámi promluvila. Vemte si ty peníze.”

Zamířil ke dveřím a vyšel ven. Eddie Prue rozmotal své dlouhé tělo, vstal a obdařil mě

neurčitým bezbarvým úsměvem, který neznamenal pranic, a odklusal za Mornym. Zapálil jsemsi další cigaretu a znovu jsem si prohlédl ten účet dodavatelů dentálního materiálu. Něco mi docela nejasně zacukalo mozkem. Šel jsem k oknu a zahleděl se do údolí. Nějaký vůz se špl-hal serpentinou do kopce k velikému domu s věží, zbudovanou částečně ze skleněných cihel a osvětlenou zevnitř. Reflektory vozu se mihly přes budovu a stočily se ke garáži. Pak světla zhasla a v celém údolí jako by se setmělo. Všude teď bylo téměř úplné ticho a skoro chladno. Zdálo se mi, že hudba hraje někde hluboko pod mýma nohama. Zněla tichounce a melodie nebyla k rozeznání. Linda Belinda vešla otevřenými dveřmi za mými zády a zůstala stát, hledíc na mne studeně zářícíma očima.

19

Vypadala jako na té fotografii, a přece ne tak docela. Měla táž širo-ká, pohrdlivá ústa, krátký nos, veliké chladné oči, tmavé vlasy rozdělené uprostřed širokou bílou pěšinkou. Přes šaty měla bílý plášť s vyhrnutým límcem. Ruce měla v kapsách pláště a v ústech cigaretu.

Vypadala starší, její oči byly tvrdší a rty jako kdyby se už neuměly usmívat. Usmívaly se asi, když zpívala, takovým tím umělým jevišt-ním úsměvem. Ale v klidu byly tenké, pevně sevřené a zlobné.

Popošla k psacímu stolu a zůstala tam stát se sklopenýma očima, jako by počítala ty měděné trety Uviděla broušenou karafu, vytáhla zátku, nalila si hlt a hbitým pohybem zápěstí ho hodila do sebe.

“Vy jste ten člověk, co se jmenuje Marlowe?” zeptala se a podíva-la se na mne. Opřela se boky o roh psacího stolu a zkřížila kotníky Přiznal jsem, že jsem ten člověk, co se jmenuje Marlowe.

“Celkem vzato,” řekla, “cítím ve všech kostech, že mi budete nej-milejší, až vám uvidím paty. Tak vyklopte, co mi chcete říct, a koukejte mazat.”

“Jedna věc se mi na tomhle podniku zamlouvá,” řekl jsem, “totiž že tu je všechno přesně jako v knize. Polda u vrat, černá huba u vchodu, šatnářky a prodavačky cigaret, tlustý, olezlý, smyslný žid s vysokou, urostlou znuděnou sboristkou, dobře oblečený, zkárovaný a strašně sprostý bafuňář, který nadává číšníkovi, mlčenlivý chlapík s bouchač-kou, majitel podniku s hebkými šedivými vlasy a manýrami z kýčařských filmů a teď vy – vysoká tmavovlasá zpěvačka s přezíravým úsměškem na límci, chraplavým hlasem a jadrnou mluvou.”

Řekla: “Vážně?”, sevřela cigaretu mezi rty a pomalu vdechla kouř. “A co ten fórista čmuchal, který hýří loňskými frky a poťouchlými úsměvy?”

“A čím to, že jste se vůbec uvolila se mnou mluvit?” zeptal jsem se.

“To bych taky ráda věděla. Čím to?”

“Chce ho zpátky. A zčerstva. Musí to být hned, anebo bude oheň na střeše.”

“Já myslela -” začala a pak se zarazila. Pozoroval jsem, jak se sklonila nad svou cigaretu a začala si s ní hrát, aby zakryla náhlý zákmit zájmu, který se jí objevil v obličeji. “Cože chce zpátky, pane Marlowe?”

“Brasherův dublon.”

Vzhlédla ke mně a přikývla, jako kdyby si právě vzpomněla – dala si záležet, abych viděl, jak jí ta vzpomínka blikla v hlavě.

“Aha, Brasherův dublon!”

“Vsadil bych se, že jste na něj dočista zapomněla,” řekl jsem “No to zas ne. Viděla jsem ho mnohokrát,” řekla “Povídal jste, že ho chce zpátky. Chcete tím říct, že podle jejího domnění jsem jí ho vzala?”

“No baže. Právě to.”

“Je to prolhaná stará bréca,” řekla Linda Belinda.

“Domněnka z nikoho nedělá ještě lháře,” řekl jsem. “Ale může vést k omylu. Je to omyl?”

“Proč bych jí brala tu pitomou starou minci?”

“No víte, ta mince má velikou cenu A ona si myslí, že potřebujete peníze. Hádám, že zrovna nevynikala štědrostí.”

Zasmála se a byl to trpký, opovržlivý smích. “Ne,” řekla. “Paní Elisabeth BrightováMurdocková rozhodně štědrostí nevynikala.”

“Možná že jste to vzala jenom jí na vztek,” zadoufal jsem “Možná že bych vám měla dát pár facek.” Zamáčkla cigaretu v tom Mornyho měděném bazénu, roztržitě napíchla rozmačkaný nedopalek špičkou nože na otvírání dopisů a hodila ho do koše na papír.

“Přejděme k otázkám, které jsou snad důležitější,” řekl jsem. “Po-volíte mu rozvod?”

“Za pětadvacet táců,” řekla, nedívajíc se na mne, “mi bude potěšením “

“Vy toho chlápka nemilujete, co?”

“Pozor, ať mi nezlomíte srdce, Marlowe.”

“Ale on vás miluje,” řekl jsem. “Koneckonců jste se za něho přece provdala.” Unyle na mne pohlédla “Pane, nemyslete si, že jsem si tu chybu neodpykala.” Zapálila si další cigaretu. “Ale děvče jako já musí taky žít. A vždycky to není tak snadné, jak to vypadá. Někdy se stává, že takové děvče udělá chybu, provdá se za toho nepravého a do nepravé rodiny, protože hledá to, co tam prostě není. Třeba bezpečí nebo tak něco.”

“Ale žádnou lásku na to stejně nevyplýtvá,” řekl jsem.

“Nechci být přespříliš cynická, Marlowe. Ale divil byste se, kolik děvčat se vdává, jen aby měly nějaký domov, obzvlášť když už mají všechny svaly namožené, jak se musí ohánět, aby si udržely od těla různé optimistické hosty z těchhle hogo fogo lokálů.”

“Vy jste domov našla a opustila jste ho.”

“Přišlo mě to příliš draho. Ta stará, v portském naložená hauzírnice se postarala, aby se mi to nevyplatilo, Jak se vám zamlouvá coby klientka?”

“Už jsem měl horší.”

Setřela si ze rtu kousek tabáku. “Všiml jste si, co provádí tomu děvčeti?”

“Merle? Všiml jsem si, že ji soustavně sekýruje.”

“Nejen to. Dohání ji k šílenství. Ta žába zažila nějaký zlý otřes a ta stará bestie využívá jeho následků k tomu, aby si to děvče nadobro osedlala. Před lidmi na ni huláká, ale v soukromí ji hladí po vlasech a šeptá jí do ouška. A to děcko se z toho div nezjeví.”

“Tohle všechno mi nedošlo,” řekl jsem.

“Ta žába je zamilovaná do Leslieho, ale sama o tom neví. Po cito-vé stránce je asi tak deset let stará. V té famíli se jednoho krásného dne něco moc divného semele. A já jsem ráda, že nebudu při tom.”

Řekl jsem: “Lindo, vy jste šikovné děvče. A jste tvrdá a rozumná. Když jste si ho brala, jistě jste počítala, že si přijdete na hezké prachy.”

Zkřivila rty. “Doufala jsem, že si aspoň dopřeju prázdniny Ale nevyšlo mi ani to. Ta stará je mazaná a bezcitná ženská, Marlowe. Ať po vás chce cokoli, ve skutečnosti jí jde o něco docela jiného. Určitě šije nějakou boudu. Dejte si pozor, kam šlapete “

“Myslíte, že by dovedla zabít dva lidi?”

Zasmála se.

“Bez legrace,” řekl jsem. “Dva muži přišli o život a přinejmenším jeden z nich má co dělat se vzácnými mincemi.”

“Nerozumím vám,” pohlédla na mne zpříma. “Má to znamenat, že byli zavražděni?” Přikývl jsem.

“Řekl jste tohle všechno Mornymu?”

“O jednom z nich.”

“A poldům jste to řekl?”

“Taky jen o jednom. O témž.”

Pohlédla mi do tváře. Civěli jsme jeden na druhého. Zdála se tro-chu přepadlá, nebo snad jen unavená. Připadala mi maličko bledší než dřív.

“To jste si vymyslel,” procedila mezi zuby.

Ušklíbl jsem se a přikývl. Zřejmě se jí ulevilo.

“Co se týče toho Brasherova dublonu,” řekl jsem, “vy jste ho nevzala. Dobrá. A pokud jde o rozvod?”

“Do toho vám nic není.”

“Máte pravdu. No tak vám děkuj u, že jste se mnou hovořila. Zná-te chlápka, který se jmenuje Vannier?”

“Ano.” Teď jí tvář docela ztuhla “Ne zvlášť dobře. Je to přítel Lois.”

“Až moc dobrý přítel.”

“A jednoho krásného dne to nejspíš skončí takovým menším ti-chým funusem.”

“Podobné narážky jsem zaslechl už dřív,” řekl jsem. “Na tom chláp-kovi něco je. Jakmile se vysloví jeho jméno, každý ztuhne “

Upřeně se na mne dívala a neříkala nic. Viděl jsem jí na očích, že jí nějaká myšlenka vrtá v hlavě, ale nevyslovila ji. Řekla jen klidně:

“Jestli nepřestane lézt za Lois, Morny ho tutově oddělá.”

“Ale jděte. Lois je přece k mání na potkání. To je každému jasné.”

“Možná že Alex je ten jediný, komu to jasné není.”

“No, Vannier do mého vyšetřování stejně nezapadá. Nemá s Murdockovými nic společného.”

Ušklíbla se na mne koutkem rtů a řekla: “že ne? Já vám teda něco povím. Sice nevím, proč to dělám, ale já už zkrátka jsem taková dušinka upřímná, otevřená. Vannier zná Elisabeth Brightovou-Murdockovou, a dobře. Dokud jsem tam byla, přišel do domu jenom jednou, ale často telefonoval. Několikrát jsem brala telefon. Vždycky chtěl mluvit s Merle.”

“Ale – to je divné,” řekl jsem. “S Merle, vážně?” Sklonila se, aby zamáčkla cigaretu, a nedopalek i tentokrát napíchla na nůž a odhodila do koše.

“Jsem strašně unavená,” řekla pojednou. “Prosím vás Jděte pryč.” Stál jsem ještě chvilku, díval jsem se na ni a nevěděl, co si mám myslet. Pak jsem řekl: “Dobrou noc a díky. Hodně štěstí.”

Vyšel jsem z kanceláře a nechal jsem ji tam stát s rukama v kapsách bílého pláště, hlavu skloněnou a oči upřené na podlahu.

Byly dvě hodiny, když jsem dojel zpátky do Hol ywoodu, dal vůz do garáže a vystoupil nahoru do svého bytu. Vítr se úplně utišil, ale vzduch byl ještě pořád suchý a lehký jako v poušti. V bytě bylo dus-no a čvaňhák, který tam zbyl z Breezova cigára, způsobil, že to dusno bylo ještě dusnější. Otevřel jsem okna a celý byt jsem pořádně vyvětral, a mezitím jsem se svlékl a vyndal si věci z kapes obleku.

Mezi jinými jsem vytáhl i ten účet od dodavatelů dentálního mate-riálu. Ještě pořád jsem v něm neviděl nic jiného než účet na 30 liber krystobolitu a 25 liber albastonu pro nějakého H. R. Teagera.

Vytáhl jsem telefonní seznam na psací stůl v obývacím pokoji a vyhledal si toho Teagera. A vtom se mi ten zmatek v hlavě vyjasnil. Jeho adresa byla 422 Ninth Street. Adresa Belfontova paláce je 422 West Ninth Street.

H. R. Teager, zubní laboratoř, to byl jeden z nápisů, které jsem si přečetl na dveřích v šestém poschodí Belfontova paláce, když jsem se plížil po zadním schodišti z kanceláře Elishy Morningstara.

Avšak i Pinkertonové musí někdy spát, a Marlowe se potřeboval mnohem, mnohem nutněji vyspat, než kterýkoli Pinkerton. Šel jsem do postele.

20

V Pasadeně bylo zrovna tak horko jako včera, ten veliký tmavý dům z červených cihel vypadal stejně chladivě a omalovaný černou-šek u kruhu na přivazování otěží stejně

smutně jako včera. Týž motýl se snesl na týž keř hortenzie – aspoň mně připadalo, že je to týž – táž těžká vůně léta prolínala jitrem a na mé zazvonění otevřela táž letitá vyzuna se zálesácký hlasem.

Zavedla mě týmiž chodbami na tu zasklenou verandu, kam nepro-niklo slunce. Paní

Elisabeth Brightová-Murdocková tam seděla v téže červené lenošce, a právě když jsem vcházel dovnitř, nalévala si další hlt portského z láhve, která vypadala táž jako včera, ale mnohem spíš to byla té včerejší flašky vnučka.

Služebná zavřela dveře, já jsem si sedl a položil si klobouk na podlahu přesně tak jako

včera a paní Murdocková se na mne stejně tvrdě a zpříma podívala a řekla:

“Tak co?”

“Vypadá to na draka,” řekl jsem. “Poldové jsou mi v patách.” Neprojevila o nic větší rozčilení než šrůtka hovězího. “To se po-dívejme. Myslela jsem, že jste šikovnější.”

Odbyl jsem to mávnutím ruky. “Když jsem odtud včera dopoledne odcházel, sledoval mě

nějaký muž ve svém voze. Nevím, co tu dělal ani jak se sem dostal. Předpokládám, že mě

sledoval i sem, ale nejsem si tím jist. Zbavil jsem se ho, ale objevil se znovu v chodbě před mou kanceláří. Zase mě sledoval, a tak jsem na něho uhodil, proč to dělá, a on řekl, že ví, kdo jsem, a že potřebuje pomoc, a požádal mě, abych přišel do jeho bytu na Bunker Hillu, že si tam spolu promluvíme. Po návštěvě u pana Morningstara jsem tam zašel a nalezl jsem toho člověka ležet zastřeleného na podlaze v koupelně.” Paní Murdocková usrkla trochu portského. Dost možná že se jí maličko třásla ruka, ale v té místnosti bylo tak šero, že jsem nic po-řádně neviděl. Odkašlala si:

“Pokračujte.”

“Jmenoval se George Anson Phil ips. Byl to mladý blonďák, tro-chu přihlouplý. Tvrdil, že je soukromý detektiv.”

“Jakživa jsem o něm neslyšela,” řekla paní Murdocková chladně. “Pokud se pamatuju, nikdy jsem ho neviděla a nic o něm nevím. Myslel jste, že jsem ho najala, aby vás sledoval?”

“Nevěděl jsem, co si mám myslet Říkal něco, jako že bychom mohli dát své informace do kopy, a vzbudil ve mně dojem, že pracuje pro některého člena vaší rodiny. Ale výslovně

nic takového neřekl “

“To není pravda. Tím si můžete být naprosto jist.” Její baryton byl pevný jako skála.

“Mám dojem, paní Murdocková, že nejste o všem, co se ve vaší rodině děje, tak přesně

informována, jak se domníváte “

“Vím, že jste se vyptával mého syna – přes to, že jsem vám to zakázala,” řekla mrazivě.

“Nevyptával jsem se ho. On se vypt ával mne. Nebo se o to aspoň pokoušel.”

“O tom si promluvíme později,” řekla drsně. “Jak to bylo s tím mužem, kterého jste našel zastřeleného? Vzala si vás kvůli tomu policie na paškál?”

“Samozřejmě. Chtějí vědět, proč mě sledoval, na jakém případě pracuji, proč se mnou mluvil, proč mě pozval k sobě do bytu a proč jsem tam šel. Ale to je jen půlka celé

historie.”

Dopila sklenici a nalila si další.

“Není vaše astma už lepší?” zeptal jsem se

“Horší,” řekla. “Vypravujte dál.”

“Navštívil jsem Morningstara. Říkal jsem vám to už po telefonu. Tvrdil, že ten Brasherův dublon nemá, ale přiznal, že mu byl nabíd-nut ke koupi a že by ho mohl obstarat. Což

jsem vám už hlásil. A pak jste mi řekla, že vám ta mince byla vrácena a tím to zhaslo.” Odmlčel jsem se v domnění, že mi poví něco o tom, jak tu minci dostala, ale ona na mne jen zarputile civěla přes vinnou sklenici.

“No, a jelikož jsem s panem Morningstarem uzavřel jakousi do-hodu, že mu zaplatím za tu minci tisíc dolarů -“

“K tomu jste neměl žádné oprávnění,” vyštěkla

Přikývl jsem, že souhlasím.

“Možná že jsem na něho ušil takovou menší boudu,” řekl jsem. “Ale teď vím, že jsem ušil boudu sám na sebe. Buď jak buď, po tom, co jste mi řekla v telefonu, jsem se s ním chtěl setkat a říct mu, že z toho kšeftu sešlo. V telefonním seznamu není jeho číslo do bytu, pouze do kanceláře. Šel jsem tedy k němu do kanceláře. Bylo už dost pozdě. Od zřízence ve výtahu jsem se

dověděl, že ještě neodešel domů. Když jsem přišel nahoru, pan Morningstar ležel naznak na podlaze a byl mrtev. Zabila ho rána do hlavy a pravděpodobně i šok. Staří lidé snadno umírají. Je možné, že ten, kdo ho uhodil, ani neměl v úmyslu ho zabít. Zavolal jsem úrazovou nemocnici, ale neudal jsem jim své

jméno.”

“To bylo od vás moudré,” řekla.

“že bylo? Bylo to uvážlivé, ale neřekl bych, že to bylo moudré. Chci k vám být ohleduplný, paní Murdocková. Doufám, že to svým drsným způsobem chápete. Ale uvažte, že během několika hodin se staly dvě vraždy a obě mrtvoly jsem našel já. A obě oběti měly – tak či onak – něco společného s Brasherovým dublonem.”

“Já vám nerozumím. Ten druhý, mladší muž také?”

“Ano. Cožpak jsem vám to neříkal do telefonu? Myslel jsem, že jsem vám to řekl.” Svraštil jsem obočí a usilovně jsem přemýšlel. Vzpomněl jsem si jasně, že jsem jí to říkal. Řekla klidně: “Možné to je. Nedávala jsem moc pozor, co poví-dáte. Vždyť jsem ten dublon už dostala zpátky, jak víte. A měla jsem dojem, že jste trochu podroušený.”

“Nebyl jsem opilý. Snad jsem byl pod vlivem menšího otřesu, ale opilý jsem nebyl. Vy to všechno berete ohromně klidně.”

“A co myslíte, že bych měla dělat?”

Zhluboka jsem se nadechl. “Do jedné z těch vražd jsem se už zapletl, protože jsem našel mrtvolu a ohlásil to. Co nejdřív se může zjistit, že mám co dělat i s tou druhou, protože jsem našel mrtvolu a nehlásil to. A to by pro mne mohlo mít mnohem vážnější následky. A prozatím mám lhůtu do dnešního poledne, abych oznámil jméno svého klienta.”

“To by bylo porušení důvěry,” řekla, pořád ještě příliš klidně pro můj vkus. “Něco takového jistě neuděláte.”

“Byl bych vám vděčen, kdybyste na chvíli nechala toho zatraceného portského a pokusila se pochopit situaci,” obořil jsem se na ni.

Zatvářila se poněkud překvapeně a odstrčila sklenici – asi tak o deset centimetrů.

“Ten chlápek Phil ips měl licenci soukromého detektiva,” řekl jsem. “Jak to, že zrovna já

jsem našel jeho mrtvolu? Protože mě sledoval a hovořil se mnou a pozval mě k sobě do bytu A když jsem tam přišel, byl mrtev. Policie tohle všechno ví. Snad tomu dokonce i věří. Ale nevěří, že souvislost mezi Phillipsem a mnou je tak docela ná-hodná. Domnívají se, že mezi Phil ipsem a mnou existuje hlubší vztah, a trvají na tom, abych jim řekl, co dělám, pro koho pracuju. Je to jasné?”

“Však vy se už z toho nějak vykroutíte,” řekla. “Samozřejmě po-čítám s tím, že mě to přijde o něco dráž.”

Cítil jsem, jak se mi napíná kůže kolem nosu. V ústech mi vy-schlo. Zatoužil jsem po čerstvém vzduchu. Znovu jsem zhluboka vdechl a znovu jsem zaútočil na tu bečku loje, která seděla proti mně v červené lenošce a tvářila se tak bohorovně jako bankovní ředitel, když vám odmítá půjčku.

“Já pro vás pracuju,” řekl jsem, “teď, tento týden, dnes. Příští týden budu pracovat pro někoho jiného, aspoň doufám. A následu-jící týden zase pro někoho jiného. Abych tu práci mohl dělat, musím aspoň jakžtakž vycházet s policií, Nemusejí mě zrovna milovat, ale chce to, aby měli jistotu, že je nepodvádím. Řekněme, že Phillips nevěděl nic o Brasherově dublonu. Řekněme, že o něm třeba i vě-děl, ale že jeho smrt s tím neměla nic společného. Přesto je mou povinností povědět poldům všechno, co o něm vím. A jejich povinností je vyslechnout každého, koho potřebují vyslechnout. Copak to nech ápete?”

“A nedává vám zákon právo chránit klienta?” odsekla. “Jestli ne, jak ý smysl by mělo

najímat si detektiva?”

Vstal jsem a obešel svou židli a zase jsem se na ni posadil. Naklonil jsem se kupředu, chytil se oběma rukama za kolena a stiskl je tak silně, až mi klouby zbělely.

“Zákon, ať už je jakýkoli, se zakládána vzájemné spolupráci, paní Murdocková. Zrovna tak jako většina jiných věcí. I kdybych měl podle zákona právo zatloukat – neříci ani slovo – a i kdyby mi to pro jednou prošlo, byl by s mým povoláním stejně konec. Stal by se ze mne poznamenaný člověk. Dostali by se mi tak či onak na kobylku. Vážím si toho, že jste mě

zaměstnala, paní Murdocková, ale zase ne tolik, abych si kvůli vám podřízl krk a vykrvácel vám do klína.”

Sáhla po sklenici a dopila ji.

“Mám dojem, že jste z té věci udělal pěknou paseku,” řekla. “Ne-našel jste mou snachu ani můj dublon. Zato jste nasel dvě mrtvoly, se kterými nemám nic společného, a všechno jste zaonačil tak mistrně, že mně teď nezbude než vykládat policii o všech svých soukromých a čistě osobních záležitostech, jen abych vás uchránila před následky vaší vlastní

neschopnosti. Aspoň tak já to vidím. Jestli se mýlím, pro-sím, opravte mě.” Nalila si ještě trochu vína a zhltla je tak rychle, že se křečovitě rozkašlala. Sklenice jí

vyklouzla z roztřesené ruky na stůl a víno se rozlilo. Přepadla tělem kupředu a zfialověla v obličeji.

Vyskočil jsem, vrhl se k ní a přišil jí na ta prorostlá záda takovou herdu, že by otřásla radniční věží.

Dlouze, chraptivě zaúpěla, s mučivým úsilím popadla dech a pře-stala kašlat. Stiskl jsem jednu páčku toho jejího diktafonu, a když se mi v ocelovém kotouči ozval čísi hlas, kovově

zvučný a hlasitý, řekl jsem. “Přineste paní Murdockové sklenici vody, ale rychle!” a pak jsem zase páčku pustil.

Sedl jsem si a pozoroval ji, jak se pomalu zotavuje. Když opět dýchala stejnoměrně a bez námahy, řekl jsem: “Vy nejste moc tvrdá nátura, jenom si to namlouváte: Příliš dlouho jste žila mezi lidmi, kteří se vás bojí. Jen počkejte, až vás dostane zákon do drápů. Ti hoši jsou profesionálové. Vy jste jen mizerná amatérka.”

Dveře se otevřely a služebná vešla se džbánem ledové vody a sklenicí. Postavila je na stůl a odešla.

Nalil jsem paní Murdockové sklenici vody a vtiskl jsem jí ji do ruky.

“Upíjejte ji pomalu, ne všechnu najednou. Nebude vám chutnat, ale neublíží vám.” Usrkla trochu, pak vypila půl sklenice, postavila ji na stůl a otřela si rty.

“Když si pomyslím,” řekla rezavě, “že ze všech těch námezdních čmuchalů, co jsem si mohla vybrat, jsem kápla zrovna na takového, který mě uráží v mém vlastním domě!”

“Tohle vám taky nepomůže,” řekl jsem. “Nemáme času nazbyt. Co hodláte říct policii?”

“Policie pro mě nic neznamená. Absolutně nic. A jestli jim prozradíte mé jméno, budu to pokládat za naprosto bezectné porušení důvěry.”

A tak jsme zase byli tam, kde jsme začali.

“Vražda všechno mění, paní Murdocková. Při vyšetřování vraždy se nedá nic zamlčet. Budeme jim muset říct, proč jste mě zaměstnala a co jsem měl za úkol. Spolehněte se, že to nedají do novin. Totiž jestli tomu budou věřit. Rozhodně nebudou věřit, že jste mě

najala, abych opatřil informace o Elishovi Momingstarovi jenom proto, že vám zavolal a chtěl koupit ten dublon. Snad nepřijdou na to, že jste nesměla tu minci prodat, ani kdybyste chtěla, protože jim třeba tahle možnost ani nenapadne. Ale neuvěří vám, že jste si najala soukromého detektiva pouze kvůli prověření případného kupce. Proč byste to dělala?”

“To je snad má věc, nemyslíte?”

“Ne. Tak snadno poldy neoblafnete. Musíte je přesvědčit, že mlu-víte upřímně a otevřeně

a že nemáte co skrývat. Dokud budou mít podezření, že jim něco tajíte, nepřestanou vás otravovat. Vyklopte jim rozumné a pravděpodobné vysvětlení, a dají vám svatý pokoj. A ze všeho nejrozumnější a nejpravděpodobnější je vždycky pravda. Co vám brání, abyste jim ji pověděla?”

“Všechno,” řekla. “Ale na tom zřejmě moc nezáleží. Musíte jim říct, že jsem z té krádeže podezírala svou snachu a že jsem se mýlila?”

“Bylo by to lepší.”

“A že jsem tu minci dostala zpátky a jakým způsobem?”

“Bylo by to lepší.”

“To bude pro mě veliké ponížení.”

Pokrčil jsem rameny.

“Jste bezcitný krobián,” řekla. “Máte krev studenou jako ryba. Nemám vás ráda. Nesmírně

lituju, že jsem vás vůbec poznala.”

“Nápodobně.”

Stiskla tlustým prstem tlačítko a štěkla do přístroje: “Merle, řek-něte mému synovi, aby sem ihned přišel. A myslím, že by neškodilo, kdybyste přišla s ním:” Pustila tlačítko, sepjala tlusté prsty a pak těžce spustila ruce k bokům. Oči obrátila unyle ke stropu.

Pak řekla tichým a smutným hlasem “Tu minci vzal můj syn, pane Marlowe. Můj syn. Můj vlastní syn.”

Neřekl jsem nic. Seděli jsme tam a nevraživě civěli jeden na dru-hého. Za pár minut vešli ti dva a paní Murdocková na ně štěkla, aby si sedli.

21

Leslie Murdock měl na sobě zelenavý domácí oblek a jeho vlasy vypadaly vlhké, jako by právě vylezl zpod sprchy Seděl shrbeně a díval se na bílé kozinkové střevíce, které měl na nohou, a otáčel si prste-nem na prstě, I ten jeho knírek vyhlížel trochu schlíplejší než včera v mé kanceláři

Merle Davisová vypadala stejně jako posledně. Nejspíš vypadala vždycky stejně. Měděně

plavé vlasy měla stejně pevně utažené, brýle s želvovou obroučkou stejně velké a prázdné

a oči za nimi stejně nevýrazné. Měla dokonce i tytéž rovné plátěné šaty s krátkými ruká-vy a žádné šperky, dokonce ani náušnice.

Zmocnil se mě podivný pocti, že podruhé prožívám něco, co se stalo už dřív Paní Murdocková usrkla portského a řekla tiše:

“No tak, synu, pověz panu Marlowovi o tom dublonu. Je mi líto, ale musíme mu to říct.” Murdock ke mně klidně vzhlédl a pak zase sklopil oči. Ústa mu zacukala. Když promluvil, zněl jeho hlas tak hluše, vyšeptale a unaveně jako hlas člověka, který se rozhodl učinit doznání po vyčerpávající bitvě se svým svědomím.

“Jak jsem vám už řekl včera ve vaší kanceláři, dlužím Mornymu spoustu peněz. Dvanáct tisíc dolarů. Popřel jsem to později, ale je to pravda. Dlužím mu je. Nechtěl jsem, aby se to matka dozvěděla. Morny mě tlačil ke zdi a tvrdě ty peníze vymáhal Myslím, že mi bylo jasné, že ji to koneckonců budu muset říct, ale jsem takový slaboch, že jsem to pořád odkládal. Jednou odpoledne, když Merle nebyla doma a matka spala, vypůjčil jsem si její

klíče a vzal jsem ten dublon. Dal jsem ho Mornymu a on se uvolil, že si ho nechá jako zástavu, protože jsem mu vyložil, že za něj nemůže dostat ani zlomek z dvanácti tisíc dolarů, pokud nebude mít doklady o jeho původu a nebude moct dokázat, že ho získal legálně.”

Odmlčel se a pohlédl na mne, aby se přesvědčil, jak mu to baštím. Paní Murdocková

nespouštěla oči z mého obličeje, jako kdyby je tam měla přibité. Ta dívenka se dívala na Murdocka s rozevřenými rty a s trpitelským výrazem ve tváři. Murdock pokračoval: “Morny mi dal stvrzenku, že přijal minci jako zástavu a že ji neprodá, aniž mě předem upozornil a vyžádal si mé svolení. Asi v tom smyslu. Netvrdím, že je mi jasné, nakolik je takové potvrzení legální. Když ten Morningstar volal a ptal se na tu minci, hned jsem začal podezírat Mornyho, že buď už chtěl dublon prodat, anebo že to aspoň má

v úmyslu a chce si ho dát ocenit ně-kým, kdo se vyzná ve vzácných mincích. Dostal jsem hrozný strach.”

Zvedl hlavu a udělal na mne takový divný obličej. Možná, že to byl obličej člověka, který

dostal hrozný strach. Vytáhl kapesník, otřel si čelo a pak tam seděl s kapesníkem v ruce.

“Když mi Merle řekla, že si matka najala detektiva – Merle mi to neměla říkat, ale matka mi slíbila, že ji pro to nebude hubovat.” Pohlédl na matku. Ta stará semetrika zaťala zuby a zatvářila se zuřivě. Dívenka nespouštěla oči z Leslieho a nedělala dojem, že se toho hubování bojí. Leslie pokračoval “Pochopil jsem, že si všimla ztráty dublonu a že si vás proto zavolala. Nikdy jsem nevěřil, že vás najala proto, abyste našel Lindu. Věděl jsem po celý

ten čas, kde Linda je. Šel jsem za vámi do kanceláře, abych se pokusil něco z vás vytáhnout. Ale moc jsem toho nezjistil. Včera odpoledne jsem zašel k Mornymu a pověděl jsem mu, co a jak. Nejdřív se mi vysmál do obličeje, ale když jsem mu řekl, že ani má matka sama nesmí tu minci prodat, jelikož poslední vůle Jaspera Murdocka to nedovoluje, a že na něho určitě poštve policii, jakmile jí povím, kde mince je, ihned obrátil. Vstal a otevřel pokladnu, vyndal z ní tu minci a beze slova mi ji podal. Vrátil jsem mu stvrzenku a on ji roztrhal. Já jsem odnesl minci domů a všechno jsem řekl matce.” Domluvil a zase si otřel obličej. Dívčiny oči se pohybovaly nahoru a dolů zároveň s jeho rukou.

V tichu, které následovalo, jsem se zeptal: “Vyhrožoval vám Morny?” Zavrtěl hlavou. “Řekl jen, že ty peníze chce a že je potřebuje a abych sebou hodil a koukal je někde sehnat. Ale nevyhrožoval mi. Vlastně se choval moc slušně. Když se uváží

všechny okolnosti.”

“Kde se to všechno odehrálo?”

“V Klubu Blaženého údolí, v jeho soukromé kanceláři.”

“Byl při tom Eddie Prue?”

Dívenka odtrhla oči od jeho obličeje a podívala se na mne Paní Murdocková řekla chraplavě: “Kdo je Eddie Prue?”

“Mornyho tělesná stráž,” odpověděl jsem. “Nepromarnil jsem včera všechen svůj čas, paní

Murdocková.” Podíval jsem se na jejího syna a čekal jsem, co odpoví. Řekl: “Ne, neviděl jsem ho. Znám ho ovšem od vidění. Toho stačí vidět jednou, aby si ho člověk zapamatoval Ale včera tam nebyl “

Zeptal jsem se: “Je to všechno?”

Pohlédl na matku. Řekla drsně: “Nestačí to?”

“Možná,” řekl jsem. “Kde je ta mince teď?”

“Kde myslíte, že by mohla být?” utrhla se na mne

Bezmála jsem jí to řekl, jen proto, abych viděl, jak vyskočí. Ale udržel jsem jazyk za zuby. Řekl jsem “Tak to by tedy bylo.”

Paní Murdocková pravila chmurně. “Polib mne, synu, a jdi si po svých.” Poslušně vstal, šel k ní a políbil ji na čelo Pohladila mu ruku. Vyšel z pokoje se skloněnou hlavou a tiše zavřel dveře. Řekl jsem Merle: “Myslím, že byste ho měla požádat, aby vám to nadiktoval přesně tak, jako to teď vyprávěl, udělal z toho průklep a dát ho od něho podepsat.”

Dívala se na mne zaraženě. Stařena se rozkřikla:

“Nic takového ji ani nenapadne. Jdi si po své práci, Merle. Chtěla jsem, abys tohle slyšela. Ale víš, co se stane, jestli se ještě jednou dozvím, žes zradila mou důvěru.” Dívenka vstala, usmála se a pohlédla na ni rozzářenýma očima. “Ale ovšem, paní

Murdocková. Už to víckrát neudělám. Už nikdy. Můžete se na mě spolehnout.”

“To doufám,” zařvala ta stará dračice. “A už ať jsi venku.” Merle tiše vyšla z pokoje.

Z očí paní Murdockové vytryskly dvě veliké slzy a kanuly pomalu po sloní kůži jejích tváří, obepluly mohutný nos a sklouzly jí po rtu. Zašmátrala po kapesníku, setřela je a pak si utřela oči. Schovala kapesník, sáhla po sklenici s vínem a řekla mírně:

“Mám velmi ráda svého syna, pane Marlowe. Nesm írně ráda. Ta-hle věc mě hluboce zarmoutila. Myslíte, že to všechno bude muset vykládat policii?”

“Doufám, že ne,” řekl jsem. “Dalo by mu pernou fušku, než by mu to uvěřili.” Otevřela ústa a její zuby na mne v tom kalném světle zasvítily. Sevřela rty a pevně je stiskla a zle se na mne zamračila zpod skloně-ného čela.

“Co tím myslíte?” houkla na mne.

“Jen to, co jsem řekl. Ta historka nezní pravdivě. Působí jako smyšlenka, přespříliš

zjednodušeně. Vymyslel si to sám, nebo jste to vykoumala vy a naučila ho to nazpaměť?”

“Pane Marlowe,” řekla vražedným hlasem, “odvažujete se na nebezpečně tenký led.” Mávl jsem rukou. “Cožpak to neděláme všichni? No dobrá, řek-něme, že ta historka je pravdivá. Morny to popře a budeme zas tam, kde jsem byli. A Morny to bude muset popřít, protože jinak by to znamenalo, že má prsty ve dvou vraždách.”

“A co když zrovna tohleto se ve skutečnosti stalo?” zavřeštěla.

“Myslíte, že by se Morny, člověk, který má určité postavení, sty-ky a vliv, zaplétal do dvou bezvýznamných vražd jenom pro to, aby vybřednul z takové lapálie, jako je prodej zástavy? Mně to nedává žádný smysl.”

Civěla na mne a neříkala nic. Zazubil jsem se na ni, protože jsem se poprvé chystal vyrukovat s něčím, co se jí bude zamlouvat.

“Našel jsem vaši snachu, paní Murdocková. Připadá mi trochu divné, že vám váš syn, který zřejmě dělá, co vám na očích vidí, neřekl, kde je.”

“Neptala jsem se ho,” řekla hlasem, který zněl až kupodivu klidně.

“Je zase tam, odkud vyšla, zpívá s orchestrem v Klubu Blaženého údolí. Mluvil jsem s ní. Je to svým způsobem děvče jako řemen. A nemá vás moc v lásce. Nepokládám za nemožné, že přece jen tu minci vzala, částečně aby se vám pomstila. A nepřipadá mi o nic nemožnější, že Leslie o tom věděl nebo na to nějak přišel a vymyslel si tu povídačku proto, aby ji chránil.”

Usmála se. Nebyl to krásný úsměv, jelikož se vyskytoval na poně-kud nevhodném typu obličeje, ale úsměv to byl.

“Ano,” řekla mírně. “Ano. Chudák Leslie. To by mu bylo podob-né. A v tom případě -” odmlčela se a její úsměv se prohluboval téměř až k extázi – “a v tom případě by byla má

drahá snacha zapletená do vraždy.”

Asi čtvrt minuty jsem ji pozoroval, jak se kochá tou myšlenkou. “A to by bylo něco pro vás,” řekl jsem.

Přikývla, ještě s úsměvem, uchvácená tou představou, a teprve pak si uvědomila, jak urážlivě zněl můj hlas. Celá ztuhla v obličeji a pevně stiskla rty. Strnulými ústy a zaťatými zuby zasykla:

“Váš tón se mi nelíbí. Váš tón se mi vůbec nelíbí.”

“Nemám vám to za zlé,” řekl jsem. “Mně samotnému se taky ne-líbí. Vlastně se mi tady nelíbí dočista nic. Nelíbí se mi tenhle dům, ani vy, ani to tyranské ovzduší v téhle domácnosti,

nelíbí se mi ušlápnutý výraz té dívenky ani váš nemastný neslaný syn, ani celý tenhle pří-pad, nelíbí se mi pravda, kterou mi nikdo neřekne, ani lži, které mi všichni vykládají, ani -“

A v tom spustila křik, začala soptit vztekem, obličej pokrytý skvrnami, oči vypoulené

zlobou, sršící nenávistí:

“Ven! Zmizte okamžitě z mého domu! Už ať jste pryč! Ven!” Vstal jsem, zvedl klobouk z koberce a řekl:

“S největší radostí.”

Ještě jednou jsem na ni unaveně zamžoural, zamířil ke dveřím, otevřel je a vyšel ven. Zavřel jsem za sebou docela tiše a jednou rukou jsem pevně přidržel knoflík, až západka jemně vklouzla na své místo.

Dočista pro nic za nic.

22

Za mými zády zacupitaly kroky a kdosi zavolal mé jméno a nepře-stával volat, dokud jsem nedošel až doprostřed obývacího pokoje. Tam jsem se zastavil, otočil jsem se a počkal, až

mě dožene, celá udýchaná, oči navrch hlavy, div že jí z brýlí nevyskočily, a lesklé měděné

plavé vlasy plné legračních maličkých světýlek, která na ně dopadala z vysokých oken.

“Pane Marlowe, prosím vás! Prosím vás, neodcházejte. Ona vás potřebuje. Vážně!”

“No to jsem blázen! Dneska máte na rtech dívčí červeň, a jak vám to sluší!” Popadla mne za rukáv. “Prosím vás!”

“Ať jde do Paďous,” řekl jsem. “Řekněte jí, ať skočí do rybníka. Marlowe se taky umí

naštvat. Řekněte jí, ať skočí do dvou rybníků, jestli jí na jeden bude moc.” Tohle sice nebylo moc vtipné, ale zato pohotové.

Pohlédl jsem na ruku, která mi svírala rukáv, a popleskal jsem ji. Dívka rychle ucukla a polekaně ke mně vzhlédla.

“Prosím vás, pane Marlowe, vždyť ona má takové soužení. Potřebuje vás.”

“Já mám taky soužení,” zaburácel jsem. “Topím se v malérech až po uši. Proč vlastně

pláčete?”

“Vždyť já ji mám doopravdy ráda. Já vím, že je drsná a nevrlá, ale srdce má ze zlata.”

“Může mi být ukradená a i s tím srdcem,” řekl jsem “Nepočítám, že se s ní někdy natolik sblížím, abych z toho zlata něco měl. Je to lhářka, prolhaná, otlemená. Mám jí po krk. Věřím, že v tom lítá jaksepatří, ale já nejsem žádný exkavátor, abych z ní každé slovo dobýval, já potřebuju, aby mi lidi řekli co a jak.”

“Ale já vím jistě, že kdybyste měl ještě trochu strpení -” Položil jsem jí ruku kolem ramen, docela bezděky. Vyskočila asi metr vysoko a v očích se jí blýsklo hrůzou.

Stáli jsme tam, oba celí vyjevení, a hlasitě jsme dýchali, já s otev-řenou pusou, jak se mi až příliš často stává, ona s pevně zaťatými rty a chvějícím se bledým chřípím. Ve tváři byla tak sinalá, jak jen to její nešikovné nalíčení dovolovalo.

“Povězte mi,” řekl jsem pomalu, “nestalo se vám něco, když jste byla malá?” Rychle přikývla.

“Nějaký muž vás vystrašil nebo tak něco?”

Znovu přikývla. Drobnými bílými zoubky si skousla spodní ret.

“A od té doby to s vámi pořád takhle vypadá?”

Stála tam, celá bledá.

“Heleďte,” řekl jsem. “Já neudělám nikdy nic, co by vás mohlo polekat. Jakživ ne.” Oči se jí zalily slzami.

“Když jsem se vás dotkl, tak to bylo zrovna tak, jako kdybych sáhl na židli nebo na dveře. Vůbec nic to neznamenalo Je vám to jasné?”

“Ano.” Konečně ze sebe vyrazila aspoň to jedno slovo. V hloubi jejích očí, za clonou slz, se dosud tetelila hrůza. “Ano “

“Takže se mnou buďte bez starosti,” řekl jsem. “Já jsem úplně neškodný. Kvůli mně si už

nikdy hlavu nelamte. A teď se podívejme, jak to vypadá s Lesliem. Ten má plno jiných problémů. Přece sama víte, že je to dobrý chlap – v tom smyslu, o jaký nám teď jde. Je to tak?”

“No ovšem,” řekla, “samozřejmě.” Leslie byl chlapec jako malina v jejích očích. Mně připadal spíš jako kupka vrabčího trusu.

“A teď vemte tu starou vinnou bečku,” řekl jsem. “Je to sice megera a šlejfírnice a myslí si, že může hryzat zdi a vyplivovat cihly, a otvírá si na vás hubu, ale v podstatě s vámi jedná slušně, ne?”

“Ale to víte, že ano, pane Marlowe. Chtěla jsem vám právě říct -“

“Já vím. Tak jak to, že to nemůžete překonat? Je ještě pořád tady ten, kdo vám ublížil?”

Zvedla ruku k ústům a začala se kousat do masitého polštářku pod palcem, hledíc na mne přes dlaň, jako kdyby koukala z balkónu.

“Je mrtev,” řekla. “Vypadl – vypadl z okna.” Vztáhl jsem pravou ruku, abych ji umlčel. “Tak tenhle chlápek to byl. Slyšel jsem o něm. Nemohla byste na to zapomenout?”

“Ne,” řekla, vrtíc hlavou za zdviženou dlaní. “Nemohla. Nemůžu na to zapomenout za žádnou cenu. Paní Murdocková mi pořád radí, abych na to zapomněla. Celé hodiny mi domlouvá, abych na to zapomněla. Ale já prostě nemůžu.”

“Udělala by setsakra líp,” zavrčel jsem, “kdyby tu svou tlustou klapačku držela celé hodiny zavřenou. Jenom to rozjitřuje.”

Zatvářila se překvapeně a trochu uraženě. “Ale to přece není jen tak,” řekla. “Já byla jeho sekretářkou. Ona byla jeho žena. Byl to její první muž. Ona na to samozřejmě taky nemůže zapomenout. Jak by mohla?”

Poškrábal jsem se za uchem. Tím jsem jaksi naznačil, že neříkám tak ani tak. Teď se tvářila docela normálně, až na to, že mi připadala, jako když si neuvědomuje mou přítomnost. Byl jsem pouze hlas, který k ní odkudsi doléhá, ale je docela neosobní. Téměř

jako kdyby mluvil přímo v její hlavě.

Pak mi bleskl hlavou jeden z těch mých bláznivých a často nespo-lehlivých nápadů.

“Poslouchejte,” řekl jsem, “nesetkáváte se s někým, kdo na vás takhle působí? S někým, koho se bojíte víc než druhých?”

Rozhlédla se po celém pokoji. Rozhlížel jsem se s ní. Nikdo se neschovával pod židlí ani na nás nejukal ze dveří nebo z okna.

“Proč bych vám to měla povídat?” vydechla.

“Nemusíte mi říkat nic. To záleží na vás.”

“Slíbíte mi, že to nikomu nepovíte – nikomu na světě, ani paní Murdockové?”

“Té nejmíň ze všech,” řekl jsem. “Slibuji.” Otevřela ústa a vyloudila na tváři trochu směšně důvěřivý úsměv, ale náhle se to jaksi zvrtlo. Slova jí zamrzla v hrdle. Vydala ze sebe jen jakési zaskřehotání. Zuby jí doslova jektaly.

Byl bych s ní rád pořádně zatřepal, ale bál jsem se jí dotknout. Atak jsme tam jenom stáli. Nic se nedělo. Ještě pořád jsme jen tak stáli. Byl jsem jí asi tolik platný jako přebytečné

kolibri vajíčko.

Náhle se otočila a dala se do běhu. Slyšel jsem její kroky v chodbě. Slyšel jsem zabouchnout dveře.

Šel jsem chodbou a došel k jejím dveřím. Vzlykala za nimi. Stál jsem tam a poslouchal ty vzlyky.

Nemohl jsem nic dělat. Byl bych rád věděl, zda by s tím vůbec někdo dokázal něco

udělat. Šel jsem zpátky k té zasklené verandě, zaklepal na dveře, otevřel je a vstrčil hlavu dovnitř. Paní Murdocková tam seděla přesně tak, jako když jsem odcházel. Měl jsem dojem, že se od té doby ani nepohnula.

“Kdo si dovoluje takhle strašit tu holčičku?” zeptal jsem se jí.

“Odejděte z mého domu,” zamumlala tlustými rty.

Nepohnul jsem se. Pak se chraplavě zasmála.

“Myslíte si, že jste chytrý, pane Marlowe?”

“No, nijak se tím neholedbám,” řekl jsem.

“Tak co kdybyste si to vykoumal sám?”

“Na vaše útraty?”

Pokrčila mohutnými rameny. “Dost možná. To se ještě uvidí. Kdo ví?”

“Nemyslete si, že jste si mě koupila,” řekl jsem. “Budu si přece jen muset promluvit s policií.”

“Nic jsem si nekoupila,” řekla, “a za nic jsem nezaplatila. Leda za vrácení té mince. Pokládám to za dostatečnou úhradu za ty peníze, které jsem vám dala. A teď jděte pryč. Nudíte mě – nevýslovně.”

Zavřel jsem dveře a šel zase zpátky. Za dívčinými dveřmi už neby-lo slyšet žádný pláč. Bylo tam naprosté ticho. Šel jsem dál.

Vyšel jsem z domu. Zůstal jsem stát a poslouchal, jak slunce spa-luje trávu. Za domem nastartoval vůz a šedý mercury se blížil po příjezdové cestě k domu. Řídil jej pan Leslie Murdock. Když mě uviděl, zastavil.

Vylezl z vozu a rychle kráčel ke mně. Byl pěkně oblečen, celý v smetanově žlutém gabardénu, všechno nové, kalhoty i černobílé střevíce s lesklými černými špičkami, sportovní sako drobně černo-bíle kostičkované, černobílý kapesník, nažloutlá košile bez kravaty. Na nose měl zelené sluneční brýle.

Postavil se ke mně a řekl tichým bojácným hlasem: “Jistě si o mně myslíte, že jsem hrozný

padouch.”

“Kvůli té historce o tom dublonu, kterou jste mi vykládal?”

“Ano.”

“To můj názor na vás nijak neovlivnilo,” řekl jsem.

“No tak -“

“Co vlastně chcete, abych vám řekl?”

Omluvně pokrčil bezvadně padnoucími rameny. Ten jeho pitomý nazrzlý knírek se zaleskl v slunci.

“Mám už takovou povahu, že mi záleží na tom, aby o mně lidi měli dobré mínění,” řekl.

“Odpusťte, pane Murdocku. Mně se na vás líbí, že jste tolik od-dán své ženě. Jestli se ovšem ve vás nemýlím.”

“Aha. Cožpak jste nevěřil, že mluvím pravdu? Vy jste si myslel, že to všechno říkám jen proto, abych ji chránil?”

“Možné to bylo.”

“Tak vida.” Zastrčil cigaretu do dlouhé černé špičky, kterou měl v kapse saka za tím parádním kapesníkem. “Inu – z toho můžu há-dám usoudit, že si mě moc nevážíte ” Jeho oči za zeleným skly nejistě zatékaly, jako když se mihnou ryby v hlubokém rybníce.

“Tohle je hloupá řeč,” řekl jsem. “A úplně zbytečná. Pro vás jako pro mne.” Přidržel zápalku u cigarety a vdechl kouř. “Chápu,” řekl tiše. “Pro-miňte mi, že jsem byl tak neomalený a zmínil se o tom.”

Otočil se na podpatku, vrátil se ke svému vozu a vlezl dovnitř. Zůstal jsem stát díval se, jak odjíždí. Pak jsem popošel k omalovanému černouškovi, a dřív než jsem odešel, párkrát jsem ho pohladil po hlavě.

“Synku,” povídám, “ty jsi v celém tomhle domě jediný, komu ne-straší v myslivně.” 23

Policejní amplión na stěně zachrchlal a ozval se hlas “Tři – dva -jedna. Zkouška.” Pak klapnutí a ticho.

Detektiv poručík Jesse Breeze se protáhl s rukama nad hlavou, zívl a řekl. “Opozdil jste se o dvě hodiny, co?”

Řekl jsem: “Ano. Ale vzkázal jsem vám, že přijdu později Musel jsem k zubaři.”

“Posaďte se.”

Měl malý zaneřáděný psací stolek postavený přes roh kanceláře. Seděl v koutě za ním, po levici dlouhé holé okno a po pravé straně stěnu, na níž ve výši očí visel veliký kalendář. Dny, jež zmizely v nenávratnu, byly pečlivě přeškrtány měkkou černou tužkou, takže letmý

pohled na kalendář Breezovi vždycky pověděl, kolikátého je.

Spangler seděl stranou u ještě menšího a mnohem uspořádanější-ho psacího stolu. Měl na něm zelený piják a onyxovou psací soupravu, malý mosazný kalendář a abalonskou mušli plnou popela, zápalek a špačků z cigaret. Spangler si opřel o zeď plstí podšitou podušku ze židle a strefoval se do ní hrstkou psacích per, jako když mexický vrhač hází

nože do terče. Ale Spanglerovi se moc nedařilo. Pera se nechtěla zapíchnout. V kanceláři byl ten nepostižitelný, krutý, ne docela špinavý, ne docela čistý a ne docela lidský pach, jaký v takových místnostech vždycky bývá. Dejte policejnímu revíru zbrusu novou budovu a do tří měsíců v ní budou všechny místnosti takhle páchnout. V tom musí

být nějaký symbolický význam.

Jeden newyorský kriminální reportér kdysi napsal, že kdo vkročí za zelené lampy policejního revíru, zmizí nadobro z tohoto světa a octne se mimo všechny přírodní zákony. Posadil jsem se. Breeze vytáhl doutník v celofánovém obalu a obřad zapalování vypukl Bedlivě jsem sledoval každý jeho pohyb, neměnný, přesný. Konečně vtáhl kouř, třepí

zápalkou, pozorně ji odložil do černého skleněného popelníku a řekl: “Hele, Spanglere!” Spangler otočil hlavu a Breeze otočil hlavu. Zazubili se na sebe. Breeze na mne ukázal cigárem.

“Hele, jak se potí.”

Spangler nelenil posunout nohy, aby se mohl otočit dost daleko dozadu a podívat se, jak se potím. Jestli jsem se potil, nevěděl jsem o tom.

“Vy hoši jste vykutálení jak pár ztracených golfových míčků,” řekl jsem. “Jak jen to, propánajána, dokážete?”

“Ty šplechty si odpusťte,” řekl Breeze, Jakpak jste si dnes ráno provětral faldy?”

“Dost slušně,” řekl jsem.

Ještě se nepřestal zubit. Ani Spangler se ještě nepřestal zubit. Ať už měl Breeze na jazyku cokoli, dalo mu moc přemáhání, než to spolkl.

Konečně si odchrchlal, uhladil tu svou velikou pihovatou vizáž, otočil hlavu tak, aby na mne přímo necivěl a přece na mne viděl, a řekl takovým bezvýrazným prázdným hlasem:

“Hench se přiznal.”

Spangler se otočil kolem dokola a zadíval se na mne. Naklonil se kupředu, sedě na samém krajíčku židle, a rozchlípil rty v jakémsi uchváceném pousmání, jež bylo téměř

neslušné.

Řekl jsem: “Čím jste to z něho vypáčili – krumpáčem?”

“Co vás vede.”

Oba mlčeli a zírali na mne.

“Taliánem,” řekl pak Breeze.

“Čímže?”

“Tak co, chlapečku, medíte si?” zeptal se Breeze.

“Hele, povíte mi to, nebo se tu hodláte jen takhle rozvalovat ko-lem svého pupku a čučet na mě, jak si medím?”

“My rádi vidíme, jak si někdo medí,” řekl Breeze. “Málokdy máme k tomu příležitost.” Strčil jsem do úst cigaretu a klimbal jí nahoru a dolů.

“Vytasili jsme na něho Taliána,” řekl Breeze. “Taliána, co se jmenuje Palermo.”

“Aha. A víte co?”

“Copak?” zeptal se Breeze.

“Zrovna mi napadlo, proč je s každým poldou taková těžká řeč. Protože si myslí, že ať řekne co řekne, je to vždycky k popukání.”

“A že ať klofne koho klofne, je to vždycky trefa,” řekl Breeze klidně. “Tak chcete to slyšet – anebo si rači budete jen cintat pentli?”

“Chci to slyšet.”

“No, bylo to takhle. Hench byl ožralý. Ožralý až docela do hloub-ky, znáte to, ne jen tak na povrchu. Zhulákaný do zblbnutí. Chlastal celé týdny. Skoro vůbec nejedl ani nespal. Jen tankoval. Dospěl tak daleko, že ho alkohol už neopíjel, ale naopak udržoval v střízlivém stavu. Chlast byl jeho poslední pouto se skutečným světem. Když to nějaký chlapík dopracuje až tak daleko a někdo mu to pitivo vezme a nedá mu nic, co by ho drželo při zemi, je s ním ámen.”

Neříkal jsem nic. Ze Spanglerova mladého obličeje pořád ještě nezmizel ten erotický

škleb. Breeze oklepal doutník, ale žádný popel nespadl, a tak si jej zase vstrčil do úst a pokračoval.

“On je zralý pro cvokárnu, ale my nechcem, aby se řeklo, že jsme lízli někoho, kdo nemá

všech pět pohromadě. To musí být každému jasné. Můžem potřebovat jen takového chlápka, co nikdy o cvokárnu nezavadil.”

“Já myslel, že jste přesvědčen o Henchově nevině.”

Breeze neurčitě přikývl. “To bylo včera večer, a možná že jsem to ani nemyslel vážně. No ale buď jak buď, na dnešek v noci, bác ho, Henchovi lupne v bedně. Tak šup s ním do špitálu a tam mu napíchaj morfia, co se do něj vejde. Teda vězeňský doktor mu to napíchá. To vám říkám jenom mezi námi. V protokolu o tom není ani slovo. Jasné?”

“Až příliš jasné,” řekl jsem.

“No bodejť,” Zatvářil se na mou poznámku trochu podezíravě, ale byl příliš nadržený, nic ho nemohlo zabrzdit. “Jo, tak dnes ráno je Hench zase chlapík. Morfium ještě působí, pacient je trochu přepad-lý, ale chová se klidně. Jdem si ho omrknout. Tak jakpak se máme, kamaráde? Nepotřebujete něco? Třebas ňákou maličkost? Rádi vám to obstaráme. Chovaj se k vám tady slušně? No, však víte, jak se to válí.”

“Vím,” řekl jsem. “Vím, jak se to válí.”

Spangler si chlípně olízl rty.

“No, a on teda za chvilku otev ře zobák, ale neřekne nic než ,Palermo’. Palermo se jmenuje ten Talián, co mu patří pohřební ústav na druhé straně ulice a tamten barák a tak vůbec. Vzpomínáte si? No, vzpomínáte. To proto, že vykládal něco o vysoké blondýnce Samé

kecy Těmhle Taliánům strašej vysoký blondýnky na mozku A hned po tuctech. Jenže tenhle Palermo je velký zvíře. Poptal jsem se po něm. Je to tamější poslanec. Takového hlaváče moc zmáčknout nemůžem. No, já ani nemám v úmyslu ho zmáčknout. Povídám Henchovi: ,Je ten Palermo váš přítel?’ A on povídá:, Přiveďte Palerma. ‘ No, a tak my se teda vrátíme sem do baráku a zavoláme Palerma a Palermo říká, že tady bude cobydup. No dobrá Přihrne se a

opravdu natotata. No a rozhovor se rozvíjí následovně: Hench s vámi chce mluvit, pane Palermo Ale není mi známo proč. On takový chudák, říká Palermo. A slušný člověk. Já myslím, že s ním všechno O.K. Vy říkáte, že se mnou chce mluvit, no beze všeho. Já promluvím s ním. Ale mezi čtyřma očima. Aby u toho nebyli žádná policajti. Já na to, dobrá, pane Palermo, a pak jdem spolu do špitálu a Palermo mluví s Henchern a nikdo je neposlouchá. Za chvilku Palermo vyleze ven a povídá: ,O.K., pane policajt, Hench se přizná a možná že já pak platím advokáta. Mám toho smolaře rád. No a tím to zvadlo Pak se sebral a šel pryč.”

Neříkal jsem nic. I Breeze se odmlčel. Amplión na zdi vysílal bul-letin a Breeze s hlavou skloněnou na stranu si vyposlechl asi deset nebo dvanáct slov a pak si ho přestal všímat.

“No, my si tam teda zajdem se stenografem a Hench nám to vy-klopí. Phil ips prý se pokusil obtěžovat Henchovo děvče. To bylo předevčírem, venku na chodbě. Hench byl v pokoji a uviděl to, ale Phillips se vrátil do svého bytu a zavřel za sebou dřív, než se Hench vyhrabal ven. Jenže Hench měl vzteká. Praštil tu holku do oka. Ale to mu nestačilo. Začal se užírat, jak už to takoví ochmelkové dovedou. Ten chlap nesmí na mou holku ani rnáknout. Pazoury pryč, nebo mu ukážu, zač je toho loket. A tak si dává na Phillipse majzla. Včera odpoledne vidí Phillipse, jak vchází do svého bytu. Hench řekne dív-ce, aby šla na procházku. Ona na procházku nechce, a tak ji bací do druhého oka. Ona pak na tu procházku jde. Hench zaklepá na Phillipsovy dveře a Phil ips otevře. Henche to trochu překvapí, ale já mu vysvětlil, že Phillips čekal vás. Zkrátka a dobře, dveře se otevřou, Hench vpadne dovnitř a vytmaví Phil ipsovi, co si o něm mysl
í a jak s ním chce zatočit, a Phillips se vyjuká a vytáhne bouchačku. Hench ho praští obuškem. Phillips se skácí, ale Henchovi se to pořád ještě nelíbí. Majznete chlápka přes kokos, on jde k zemi, a co z toho máte? Jednomu se ani neuleví, ani si nezgustne. Hench sebere tu bouchačku z podlahy a stojí tam, zpálkovaný pod obraz a naštvaný k tomu, a vtom ho Phillips chytne za kotník. Hench dnes už nemá ponětí, proč udělal to, co potom udělal. Měl to v hlavě všechno pomotané. Zkrátka vtáh Phillipse do koupelny a zhasnul ho jeho vlastní bou-chačkou. Jak se vám to zamlouvá?”

“Úžasně,” řekl jsem. “A tentokrát si Hench už zgustnul?”

“No, však víte, jak to s takovým ožralou chodí. Jo, tak on ho teda odprásk. Ta bouchačka, to se ví, nepatří Henchovi, ale jako sebevraždu to narafičit nemůže. To by si zase nezgustnul. A tak milou stříkačku vezme a strčí si ji pod polštář a tu svou někam ztopí. Nechce nám říct kam. Nejspíš mu ji schoval některý ostrý chlápek ze sousedství. Pak se Hench vydá za tou svou dívkou a jdou se spolu najíst.”

“To byl ohromný fígl,” řekl jsem. “že si totiž strčil tu bouchačku pod polštář. Něco takového by mě do nejdelší smrti nenapadlo.”

Breeze se opřel dozadu a zahleděl se na strop. Teď, když hlavní část programu skončila, Spangler se zas otočil na židli, sebral pár per a jedno vrhl na tu podušku.

“Podívejte se na to takhle,” řekl Breeze. “Jaký účel měl tenhle trik? Uvažte, jak to Hench provedl. Byl namol, ale měl za ušima. Našel tu bouchačku a ukázal nám ji, ještě než byla nalezena Phillipsova mrtvola. Napřed se dozvíme, že pod Henchovým polštářem je schovaná pistole, kterou byl někdo zabit – nebo ze které bylo aspoň vystřeleno -, a pak teprve najdem mrtvolu. Uvěřili jsme tomu, co nám Hench napovídal. Vypadalo to rozumně. Copak nás mohlo napadnout, že někdo může být takový blb, aby udělal to, co Hench?

Nedává to žádný smysl. Proto jsme uvěřili, že někdo položil tu bouchačku pod Henchův polštář a Henchovu zbraň vzal a schoval. A i kdyby Hench ztopil tu smrtící zbraň místo své, byl by na tom líp? Za daných okolností jsme ho museli stejně podezírat. A takovým způsobem by nám byl nevnutil žádnou určitou představu o sobě. Ale že to udělal právě

takhle, přesvědčil nás, že je neškodný ochlasta, který odešel a nechal dveře otevřené, a někdo mu tam tu stříkačku narafičil.”

Čekal na mou odpověď, ústa trochu pootevřená, doutník sevřený v silné pihovaté ruce před obličejem, v bledě modrých očích nejasné uspokojení.

“Teda když se stejně chtěl přiznat, tak na tom ani moc nezáleže-lo,” řekl jsem. “Přizná

svou vinu před soudem?”

“Určitě. Aspoň, myslím Řekl bych, že Palermo by se mohl postarat aby mu to prošlo jako zabití. Ale to se ví, jistě to říct nemůžu.”

“Proč by se Palermo namáhal, aby mu to vůbec nějak prošlo?”

“Má Hencha zřejmě rád. A Palermo je chlápek, na kterého si moc dovolovat nemůžeme.” Řekl jsem: “Chápu.” Vstal jsem. Spangler na mne úkosem pohlé-dl lesklýma očima. “A co je s tou dívkou?”

“Nechce říct ani slovo. Ta je fikaná. Nemůžem jí nic udělat. Je to všechno dohromady pěkně sfouknuté. Ale nebudete se stavět na zadní, že ne? A co se týče té vaší fušky, ať už

je to cokoli, nikdo se vám do toho plést nebude. Je to jasné?”

“A ta dívka je vysoká blondýnka,” řekl jsem. “Není sice zrovna k nakousnutí, ale vysoká

blondýnka to je. Ačkoli pouze jedna. Ale to snad Palermovi nevadí “

“Sakra, na to jsem vůbec nepomyslel,” řekl Breeze. Pak na to pomyslel a zavrhl to. “Jste vedle, Marlowe. Ta nemá tu pravou třídu.”

“Co můžete vědět, dokud jste ji neviděl umytou a střízlivou,” řekl jsem. “Třída je vlastnost velice rychle rozpustná v alkoholu. Je to všechno, co jste ode mne chtěli?”

“Celkem ano.” Skousl cigáro, až mi mířilo přímo do ucha. “Ne že by mě nezajímalo vyslechnout si vaši historku. Ale jak se věci mají, nemyslím, že mám plné právo ji na vás vymáhat.”

“To je od vás moc slušné, Breeze,” řekl jsem. “A od vás taky, Spanglere. Přeju vám oběma všechno nejlepší.”

Dívali se, jak odcházím, oba s trochu pootevřenými ústy.

Sjel jsem dolů do prostorného, mramorem obloženého vestibulu, vyšel ven a vycouval vozem z ústředního parkoviště.

24

Pan Pietro Palermo seděl v místnosti, která až na stahovací psací stůl, triptych svatých obrazů v pozlacených rámech a veliký krucifix z ebenového dřeva a slonoviny vypadala přesně jako viktoriánský sa-lón. Byl tam vysoký ušák a židle s vyřezávanými mahagonovými kostrami a dečky z jemné krajky. Na krbové římse z šedozeleného mramoru stály zlacené hodiny, stojací hodiny tikaly líně v koutě a na stole s mramorovou deskou a elegantně zakřivenýma nohama bylo několik umělých květin z vosku pod skleněným příklopem. Koberec byl tlustý a posety jemně zbarvenými květy Byl tam dokonce i skleník na ozdobné drobnůstky a v něm spousta parádních cetek jako šálečky z jemného porcelánu, skleněné a porcelánové figurky, drobnosti ze slonoviny a tmavého vonného dřeva, malované talířky, starodávná souprava amerických labutích slánek a jiné podobné tretky.

Na oknech visely dlouhé krajkové záclony, ale pokoj byl obrácen k jihu a bylo v něm spousta světla. Přes ulici jsem viděl okna bytu, v němž byl zabit George Anson Phillips. Ulice mezi těmi okny byla prosluněná a tichá.

Vyčouhlý Talián s temnou pletí a pěknou hlavou pokrytou ocelo-vě šedými vlasy si přečetl mou navštívenku a řekl: “Za dvanáct minut já mám obchodní návštěvu. Co vy chcete, pán Marlowe?”

“Já jsem ten, co včera našel toho zabitého člověka v domě přes ulici. Byl to můj přítel.” Chladné oči si mě tiše prohlédly. “Ale to vy nežekl Luke.”

“Kdo je Luke?”

“On mi správcuje ten dům.”

“S lidmi, které neznám, moc nemluvím, pane Palermo.”

“To je dobrá. Ale vy mluvíte se mnou, ne?”

“Vy jste významný činitel, máte důležité postavení. S vámi můžu mluvit. Včera jste mě viděl. Popsal jste mě policii, a velmi přesně, jak oni tvrdí.”

“Si. Já vidím moc,” řekl naprosto klidně.

“Včera jste viděl odtamtud vycházet vysokou plavovlasou ženu.” Zkoumavě se na mne podíval. “Ne včera. To bylo dva tři dny džív. Já žekl policajtům včera.” Luskl dlouhými snědými prsty. “Copak poldové, cha!”

“Včera jste nikoho cizího neviděl, pane Palermo?”

“Vzadu oni chodí sem a tam,” řekl. “Jsou tam schody z druhé patro taky.” Pohlédl na náramkové hodinky.

“Z toho nám tedy nic nekyne,” řekl jsem. “A dnes dopoledne jste mluvil s Henchem.” Zvedl oči a líně jimi přejel po mém obličeji.

“Poldové to žekli vám, co?”

“Řekli mi, že jste přiměl Hencha, aby se přiznal. Říkali, že je váš přítel. Jak dobrý přítel, to ovšem nevěděli.”

“Tak Hench se přiznal, co?” Usmál se, neočekávaně a zářivě.

“Jenže Hench nikoho nezabil,” řekl jsem.

“Ne?”

“Ne.”

“To je velice zajímavo. Jen mluvte dál, pán Marlowe.”

“To přiznání je vyložená bouda. Vy jste ho k tomu přemluvil z důvodů, které znáte jenom vy.”

Vstal, šel ke dveřím a zavolal ven: “Tony!”

Zase se posadil. Do pokoje vešel podsaditý, nebezpečně vyhlíže-jící Talián, podíval se na mne a sedl si ke zdi na židli s rovným opěradlem, “Tony, tady ten pán je pán Marlowe. Podívej tady na jeho vizitka.” Tony si přišel pro mou navštívenku a zase se s ní posadil. “Ty podívej na toho pána moc dobže, Tony. Nezapomeň ho, ne?”

Tony řekl: “Nechte to na mně, pane Palermo.”

Palermo řekl: “On vás pčítel, co? Dobrá pčítel, co?”

“Ano.”

“To je moc zlé. Jo, jo. To moc zlé. Já vám něco povím. Pčítel je pčítel. Proto já vám něco povím. Ale vy nežíkáte nikomu dál. Ne zatraceným poldům, co?”

“Ne.”

“To je slib, pán Marlowe. To je něco k nezapomenutí. Vy neza-pomenete?”

“Nezapomenu.”

“Tony, on tebe nezapomene. Jasné?”

“Dal jsem vám své slovo. Co mi povíte, zůstane mezi námi.”

“To je prima. Dobrá. Já z velmi veliká rodiny. Mám moc a moc bratry a sestry. Jeden bratr moc zlý. Skoro tak zlý jako Tony.”

Tony se zazubil.

“O.K., tak ten bratr, on žije docela potichu. V domě naproti. Musí stěhovat. Jo ale poldové vyplní celá barák. To není dobrá. Oni se ptají moc věcí. To není dobrá pro obchod, není dobrá pro ten zlý bratr. Jasné?”

“Ano,” řekl jsem. “To je mi jasné,”

“No a ten Hench, on ne moc dobrý, ale chudák, pije, práce žádná. Neplatí činže, ale já mám fůra peníze. A tak já povídám, poslouchej, Henchi, ty uděláš doznání. Ty nemocný člověk. Dva tři týdny nemocný. Ty jdeš k soud. Já mám pro tebe advokát. Ty žekneš čert vzal doznání. Já opitý. A zatracení poldové v loji. A soudce, on tě udělá svobodný a ty půjdeš ke mně a já se o tebe starám. Platí? Tak Hench on povídá platí a udělá doznání. To je všechno.”

Řekl jsem: “A za dva tři týdny bude zlý bratr za horama a stopa zatím vychladne a poldové nejspíš odepíšou Phil ipsovu vraždu jako nevyřešený případ. Je to tak?”

“Si.” Zase se usmál. Úsměv zářivý a hřejivý jako polibek smrti.

“Tím by bylo postaráno o Hencha, pane Palermo,” řekl jsem. “Ale pokud jde o m ého přítele, tomu to moc nepomůže.”

Potřásl hlavou a znovu pohlédl na hodinky Vstal jsem. Tony vstal. K ničemu se nechystal, ale ono je vždycky lepší stát. Vstoje je člověk hbitější.

“Malér s vámi, holoubci, je v tom,” řekl jsem, “že děláte záhadu z ničeho. Dřív, než kousnete do chleba, musíte říct heslo. Kdybych šel teď na policii a pověděl těm hochům něco z toho, co jste teď řekl mně, vysmáli by se mi do obličeje a já bych se smál s nimi.”

“Tony se moc nesměje,” řekl Palermo.

“Země je plná lidí, kteří se moc nesmějí, pane Palermo,” řekl jsem. “To byste měl vědět. Vy přece jich tolik ukládáte tam, kde teď jsou.”

“To můj byznys,” řekl a mohutně pokrčil rameny.

“Dodržím slib,” řekl jsem. “Ale kdybyste o tom náhodou zapo-chyboval, nesnažte se vytřískat nějaký byznys ze mne. Protože já se dovedu ve svém okolí náramně dobře otáčet, a kdyby to dopadlo tak, že byste musel ten kšeft místo se mnou udělat s Tonym, nic bys-te nevydělal. To by šlo na účet podniku.”

Palermo se zasmál. “To se povedlo,” řekl. “Tony, jeden pohřeb -na účet podniku. O.K.” Vstal a napřáhl ke mně ruku, pěknou, silnou, teplou ruku.

25

Ve vestibulu Belfontova paláce, v tom jediném výtahu, ve kterém svítilo světlo, seděl na kusu složené pytloviny zase ten krhavý pří-zrak minulosti a předváděl svou imitaci vyděděnce. Vlezl jsem k němu dovnitř a řekl: “Páté.”

Výtah se rozkodrcal a řachtal si to vzhůru. V pátém patře zastavil, já vylezl a stařík se vyklonil z kabiny, aby si odplivl, a řekl hluchým hlasem:

“Kam si to kálej, vašnosti?”

Otočil jsem se kolem dokola jako panák na otáčecím pódiu. Vy-třeštil jsem na něho oči. Řekl: “Dneska máte na sobě šedivěj vobleček.”

“To mám,” řekl jsem. “Ano.”

“Je pěknej,” řekl. “Ale ten modrej, co sté měl včera, se mi taky moc líbil.”

“Tak dál,” řekl jsem. “Ven s tím.”

“Vyjel ste do sedmýho,” řekl “Dvakrát. Podruhy to už bylo hod-ně pozdě navečír. Zpátky ste nased v pátým. Za chvilku nato se přihnali hoši v modrým jako velká voda.”

“Jsou tam nějací ještě teď?”

Zavrtěl hlavou. Jeho obličej byl jako prázdná parcela. “Já jim neřek ani popel,” řekl. “A tejkon je na to už pozdě. Ukousli by mi zadek.”

Zeptal jsem se: “Proč?”

“Proč jsem jim to neřek? Ať jdou do prkenný vohrady. Vy ste se mnou ztratil slušný slovo. To udělá zatraceně málokdo. A já přece vim na beton, že v tej vraždě prsty nemáte.”

“Moc jsem se ve vás přepočítal,” řekl jsem. “Byl jsem úplně ved-le.” Vytáhl jsem navštívenku a podal jsem mu ji. Vylovil z kapsy brýle s kovovou obroučkou, nasadil si je na nos a přidržel si mou navštívenku na půl metru od očí. Pomalu ji přeslabikoval, pohybuje rty, podíval se na mne přes brýle a zase mi navštívenku vrátil.

“Rači si to nechte,” řekl. “Co když se zapomenu a někde ji vytrousím. Musíte mít náramně

zajímavej život, teda podle mýho.”

“Ano i ne. Jak že se jmenujete?”

“Grandy. Ale můžete mi říkat jenom dědo. Kdo ho zabil?”

“To nevím. Všiml jste si někoho, kdo šel nahoru nebo dolů – ně-koho, kdo sem do téhle boudy nezapadal nebo vám připadal nějak divný?”

“Já si ničeho nevšímám,” řekl. “Vás sem si vším jenom náhodou.”

“Neviděl jste například takovou vysokou blondýnu nebo třeba vysokého štíhlého muže s licousy, asi pětatřicetiletého?”

“Depak.”

“Každý, kdo by šel tou dobou nahoru nebo dolů, by přece musel jet s vámi ve výtahu.” Přikývl omšelou hlavou “Ledaže by slez po požárních schodech. Ty vedou dozadu od uličky, a tam sou dveře na závoru. Každej musí vejít tudyhle, ale vzadu za vejtahem sou schody do prvního patra. Votamtaď se můžete dostat k požárním schodům. Tak to vidíte.” Přikývl jsem. “Pane Grandy, nepřišla by vám vhod pětidolarová bankovka – rozhodně ne jako úplatek, pouze jako projev úcty od upřímného přítele?”

“Synáčku, já bych doved s pětidolarovkou zatočit takovým fof-rem, že by se z toho Abe Lincolnovi až fousy zpěnily.”

Dal jsem mu ji. Než jsem mu ji podal, prohlédl jsem si ji. Byla na ní Lincolnova podobizna, jen co je pravda.

Několikrát ji přeložil a uložil si ji hluboko do kapsy. “To je vod vás náramný,” řekl. “Jenom abyste si kruci nemyslel, že jsem vás chtěl vo ty prachy pumpnout.” Zavrtěl jsem hlavou a pustil jsem se dolů chodbou a četl si znovu ta jména na dveřích. Dr. E. Y. Blaskowitz, chiropraktik, Dalton a Ress, opisování na stroji. L Pridview, koncesovaný

účetní. Čtyři holé dve-ře. Mossovo zasílatelství. Dvoje holé dveře. H. R. Teager, zubní

laboratoř. Na témž místě jako Morningstarova kancelář o dvě poschodí výše, jenže místnosti měly jiný tvar. Do Teagerovy laboratoře vedl pouze jeden vchod a mezi jeho dveřmi a následujícími byl delší kus zdi.

Knoflík na dveřích se neotáčel Zaklepal jsem. Nikdo neodpově-děl. Zaklepal jsem hlasitěji, ale výsledek zase žádný. Vrátil jsem se k výtahu. Stál pořád ještě v pátém patře. Děda Grandy na mne vejral, jako kdyby mě jakživ neviděl.

“Víte něco o H. R. Teagerovi?” zeptal jsem se ho.

Zadumal se. “Takovej ou řezek, připostarší vošuntělý šaty, nehty špinavý jako já. Zrovna mi napadá, že jsem ho sem dneska nevez.”

“Myslíte, že by mě správce pustil do jeho kanceláře, abych si to tam prohlédl?”

“Náš správec je náramně všetečnej. To bych vám neradil.” Pomaličku otočil hlavu a podíval se na stěnu výtahu. Nad hlavou mu visel na velikém kovovém kruhu klíč. Vlastně paklíč Děda Gran-dy zase otočil hlavu do normální polohy, vstal ze stoličky a řekl. “Já si zrovna teďka musim vodskočit na záchod.” A šel. Když se za ním zavřely dveře, sňal jsem klíč ze stěny výta-hu, zašel zpátky ke kanceláři H. R. Teagera, odemkl jsem a vešel.

Uvnitř byla malá čekárna bez oken, na jejímž zařízení někdo ušet-řil spoustu peněz. Dvě

židle, kuřácký stolek z výprodeje, stojací lampa z nějakého suterénního kvelbu,

jednoduchý stolek z mořeného dře-va a na něm pár starých obrázkových časopisů

Dveře se za mnou samočinně zavřely a v místnosti se setmělo, až na tu trochu světla, která prosakovala matovanou skleněnou výplní ve dveřích. Zatáhl jsem za řetízkový

vypínač lampy a šel ke dveřím ve zdi, která přetínala místnost. Nápis na nich hlásal: H. R. Teager. Soukromá kancelář. Nebylo zamčeno.

Vešel jsem do čtvercové kanceláře se dvěma okny bez záclon, obrácenými na východ a nemírně zaprášenými. Byla tam jedna otáčecí židle a dvě židle s rovnými opěradly, obě z obyčejného tvrdého mořeného dřeva, a hranatý plochý psací stůl. Na desce psacího stolu nebylo nic než starý piják, laciná psací souprava a kulatý skleněný popelník, plný

doutníkového popela. V zásuvkách stolu, vyložených zaprášeným papírem, bylo několik drátěných svorek a gumiček, kous-ky tužek, pár per a zrezavělých hrotů per, použitých pijáků, čtyři nové dvoucentové známky a několik dopisních papírů s tištěným zá-hlavím, nějaké obálky a účtenky.

Drátěný koš na papír byl plný smetí. Téměř jsem promarnil deset minut pečlivým přehrabováním těch krámů. Když jsem skončil, vě-děl jsem jistě to, co už jsem předvídal: totiž že H. R. Teager měl jen takový menší podniček a jako zubní technik prováděl laboratorní práce pro celou řadu zubařů z chudších čtvrtí města, pro zubaře, kteří mají

ošumělé ordinace nad krámy v patrech domů bez výtahu, a k tomu, aby si mohli dělat techniku sami, jim jak chybí zručnost, tak i nezbytné technické vybavení, a raději dávají

práci stejným chu-dákům, jako jsou sami, než velkým, výkonným firmám, kde neznají

bratra a neposkytli by jim žádný úvěr.

Zjistil jsem ale jednu věc Na stvrzence účtu za plyn jsem našel Teagerovu soukromou adresu: 1354 B Toberman Street.

Napřímil jsem se, naházel to svinstvo zpátky do koše a přistoupil k dřevěným dveřím s nápisem Laboratoř. Měly nový patentní zámek a do toho se paklíč nehodil. Nedalo se nic dělat Zhasil jsem lampu v čekárně a vyšel ven.

Výtah byl už zase dole. Zazvonil jsem na něj, a když vyjel nahoru, protáhl jsem se kolern dědy Grandyho a paklíč schovaný v ruce jsem pověsil zase nad jeho hlavu. Kruh cinkl o stěnu kabiny. Děda se zakřenil.

“Je v prachu,” řekl jsem. “Musel zmizet včera v noci a musel si odnést spoustu krámů. Jeho psací stůl je čistý jak slovo boží.”

Děda Grandy přikývl. “Nes dva kufry. Skoro sem si toho ani nevšim. Von pořád tahá ňákej kufr. Nejspíš si v ňom nosí práci a zase ji vodvádí.”

“Jakou práci?” zeptal jsem se, zatímco výtah hrkal dolů. Jen tak, aby řeč nestála.

“No všelijaký falešný chrupy, co nepasujou,” řekl děda Grandy. “Pro takový starý škubaný, jako jsem já.”

“A vy jste si ho ani nevšiml,” řekl jsem, když se dveře výtahu skřípavě otevřely dole ve vestibulu. “Vy byste si určitě nevšiml, ja-kou barvu má oko kolibříka ze vzdálenosti padesáti metrů. Toho byste si možná nevšiml.”

Zakřenil se. “Co proved?”

“Jdu za ním do bytu a zjistím to,” řekl jsem. “Myslím, že se nejspíš vydal na cestu do neznáma.”

“Hnedka bych si to s nim prohodil,” řekl děda Grandy. “I kdyby se dostal jen do Friska a tam dyby ho lízli, tak bych si to s nim eště rád prohodil.” 26

Toberman Street. Široká prašná ulice za Picem. Číslo 1354 B byl byt v prvním poschodí

bílého a žlutého dřevěného domu, obrácené-ho na jih. Vchod byl z verandy a hned vedle něho byly ještě jedny dveře s číslem 1352 B. Kolmo na ně, v obou postranních stěnách široké

verandy, byly dveře k bytům v přízemí. Nepřestával jsem zvo-nit, ani když už mi bylo jasné, že mi nikdo nepřijde otevřít. V těhle barácích se vždycky najde soused, jehož

hlavním zaměstnáním je čumět z okna.

A taky že ano, dveře bytu číslo 1354 A se otevřely a z nich vy-hlédla drobná žena s bystrýma očima. Tmavé vlasy měla čerstvě umyté a natočené, takže se jí hlava ježila vlásenkarni

“Hledáte paní Teagerovou?” vřískla na mne

“Pána nebo paní.”

“Ty vodjeli včera v noci na dovolenou. Nah ázeli kufry do auta a vodjeli pozd ě v noci. Řekli mi, abych za ně vodhlásila mlíko a no-viny. Měli náramně nakvalt. Vzali to ňák moc hopem

“Díky. Jaký mají vůz?”

Z rádia v pokoji za jejími zády se ozval srdcervoucí dialog z nějakého zamilovaného seriálu a praštil mě přes nos jako mokrý ručník

Bystrooká žena se zeptala: “Vy jste jejich přítel?” Z jejího hlasu vyhřezlo podezření tak mocně jako ten doják z rádia.

“Na tom nesejde,” řekl jsem co možná neurvale. “Nechcem nic než svý peníze. Zjistit si, jaký máj auto, je úplná hračka.”

žena naklonila hlavu na stranu a zaposlouchala se: “To je Beula May,” vysvětlila mi s teskným úsměvem “Slyšíte, vona že ne a nepude s doktorem Myersem na bál. A já to tušila!”

“Umučená hodino!” řekl jsem, odklusal ke svému vozu a rozjel se domů do Hollywoodu. Čekárna byla prázdná. Odemkl jsem dveře do kanceláře, otevřel okna a posadil se. Zas jeden den se ke konci chýlí, vzduch je těžký a vyčerpaný, vozy na bulváru s rachotem uhánějí k domovům a Marlowe sedí v kanceláři, usrkuje ze sklenice a nimrá se v denní

poště. Čtyři reklamy, dva účty, hezká barevná pohlednice z hotelu v Santa Rose, kde jsem loni strávil čtyři dny řešením jednoho případu; dlouhý, chatrně naklepaný dopis ze Sausalita od chlápka jménem Peabody, který mě poněkud mlhavými výrazy přesvědčoval zhruba o tom, že rozbor rukopisu podezřelé oso-by provedený Peabodyho vynikající

metodou, odhalí vnitřní emocionální vlastnosti dotyčného jedince, klasifikované podle Freudova i Jungova systému.

Uvnitř byla frankovaná obálka se zpáteční adresou. Když jsem známku strhával a odhazoval dopis i obálku do koše, vytanul mi před očima dojemný obrázek starého děduly v černém plstěném klobouku na dlouhých vlasech a s černým motýlkem pod bradou, jak sedí v houpací židli na vetché verandě pod oknem pomalovaným reklam-ními hesly a ze dveří po jeho boku se line pach uzených kolínek a zelí.

Vzdychl jsem si, vyštrachal zase tu obálku z koše, opsal jméno a adresu na novou, složil dolarovou bankovku do kousku papíru a napsal na něj: “Toto je neodvolatelně můj poslední příspěvek.” Podepsal jsem se, zalepil obálku, nalepil na ni známku a nalil si dalšího panáka.

Nacpal jsem si lulku a seděl a pokuřoval. Nikdo nepřicházel, ni-kdo mě nevolal, nic se nedělo, nikoho nezajímalo, jestli jsem náhodou neumřel nebo neodjel do El Pasa. Hřmot povozů poznenáhlu utichal. Obloha ztratila svůj třpyt. Na druhé straně, na západě, jsou jistě červánky. Jedno nedočkavé neó-nové světlo se rozsvítilo o ulici dál, šikmo nad střechami. Ventilátor jednotvárně bzučel ve zdi kavárny dole v uličce. Nákladní auto natankovalo benzín, zacouvalo a odfrčelo na bulvár. Konečně zazvonil telefon. Ohlásil jsem se a nějaký hlas řekl: “Pan Marlowe? Tady je Shaw. Z Bristolu.”

“Aha, pan Shaw. Jak se vede?”

“Výborně, děkuji, pane Marlowe. Doufám, že vám taktéž. Je zde nějaká mladá dáma a

chce, abych ji vpustil do vašeho bytu. Já nevím proč.”

“Já taky ne, pane Shawe. Nic takov ého jsem si nedomluvil Řekla, jak se jmenuje?”

“Ale ovšem. Samosebou. Jmenuje se Davisov á. Slečna Merle Davisová. Ona je – jakpak bych vám to řekl – téměř v hysterickém sta-vu.”

“Pusťte ji dovnitř.” řekl jsem rychle. “Budu tam za deset minut. Je to sekretářka mé klientky Jde o čistě obchodní záležitost.”

“Ovšem. Samozřejmě. Mám – ehm – mám zůstat u ní?”

“Dělejte, co myslíte,” řekl jsem a zavěsil.

Když jsem šel kolem otevřených dveří koupelny, zahlédl jsem v zrcadle strnulou, vyděšenou tvář.

27

Sotva jsem otočil klíčem ve dveřích a otevřel je, Shaw už vyskočil z lenošky. Byl to obrýlený dloubán s holou a tak mohutně klenutou hlavou, že jeho uši vypadaly, jako kdyby mu sklouzly po lebce dolů. Na obličeji mu pohrával utkvělý úsměv zdvořilého blbství.

“Á tak tady máme pana Marlowa,” zašvitořil Shaw. “Ovšem. Samosebou. My jsme si se slečnou Davisovou tak pěkně popovídali. Vyprávěl jsem jí, že pocházím původně z Anglie. Ona mi – ehm -o sobě nepověděla, odkud pochází.” Tohle povídal už na půl cesty ke dveřím.

“Jste velmi laskav, pane Shawe,” řekl jsem.

“Rádo se stalo,” švitořil, “rádo se stalo. Tak já už poběžím. Má večeře, když dovolíte -“

“Bylo to od vás moc milé,” řekl jsem. “Jsem vám velmi zavázán.” Přikývl a zmizel. Jeho nepřirozeně zářivý úsměv jako by zůstal viset ve vzduchu i potom, když se dveře za ním zavřely, jako škleb kočky Šklíby.

Řekl jsem: “Tak vás zdravím!”

Odpověděla: “Ahoj.” Její hlas byl docela klidný a docela vážný. Měla hnědavý plátěný

kabátek a sukni, nízký slamák se širokou stře-chou a hnědou sametovou stuhou, která se přesně hodila k barvě střevíců a hnědého lemování, jímž byla ozdobena její plochá

plátěná kabelka. Ten klobouk měla nasazený na stranu až kupodivu odváž-ně. Brýle neměla.

Vypadala celkem dobře, až na ten obličej. Za prvé měla dočista šílený výraz v očích. Třeštila je pořád najedno místo a bělmo jí bylo vidět kolem dokola celých zřítelnic. Když

těma očima pohnula, dalo jí to takovou práci, že člověk skoro slyšel, jak jí to v hlavě vrže. Ústa měla pevně sevřená v koutcích, ale uprostřed se jí horní ret neustále zvedal nad zuby nahoru a kupředu, jako kdyby měla k jeho okraji připevněny tenké nitky, které jí za něj tahaly Když se vysunul až tak daleko nahoru, že se to ani nezdálo možné, proběhla celou spodní částí jejího obličeje křeč a ta jí sevřela rty pevně dohromady, ale sotva křeč

pominula, začal ten celý cirkus zas pomalu od začátku. A ke všemu se jí dělo něco divného s krkem, protože se jí hlava po-řád otáčela doleva, až asi o pětačtyřicet stupňů. Tam se to zarazilo, hrdlem jí zacukalo a hlavasklouzla zase zpátky na své místo. Kombinace těchto dvou pohybů zároveň s naprostou nehybností jejího těla a rukou sevřených křečovitě v klíně a utkvělým pohledem v očích úplně stačila, aby člověku vytekly nervy.

Mezi její židlí a mezi psacím stolem, na němž jsem měl pikslu s tabákem, stál šachový

stolek s figurkami uloženými v krabici. Vy-táhl jsem lulku a šel jsem si ji k nádobce s tabákem nacpat. Tak jsem se dostal na druhou stranu šachového stolku, naproti ní. Její

kabelka ležela před ní na kraji stolu, kousek doleva. Když jsem tam zamířil, dívka sebou trochu trhla, ale potom byla zase taková jako předtím. Dokonce se pokusila usmát. Nacpal jsem si dýmku, škrtl jsem papírovou zápalkou, zapálil si a zůstal tam stát se zhašenou zápalkou v ruce.

“Dneska nemáte brýle,” řekl jsem.

Promluvila. Hlas měla tichý, klidný. “Já je nosím jenom v domě a na čtení. Mám je v kabelce.”

“Teď jste taky v domě,” řekl jsem. “Měla byste si je nasadit.” Sáhl jsem nenápadně po její kabelce. Dívka se nepohnula. Nedí-vala se mi na ruce. Její

oči lpěly na mém obličeji. Pootočil jsem se a otevřel kabelku. Vylovil jsem z ní pouzdro s brýlemi a šoupl je k ní přes stůl.

“Nasaďte si je,” řekl jsem.

“Tak dobře, vezmu si je,” řekla. “Ale budu si asi muset sundat klobouk …”

“Ano, sundejte si klobouk,” řekl jsem.

Sundala si klobouk a položila si ho na kolena. Pak si vzpomněla na brýle a zapomněla na klobouk. Když sahala pro brýle, klobouk spadl na zem. Nasadila si je. Vypadá s nimi o hodně líp, pomyslel jsem si.

Zatímco se zabývala brýlemi, vytáhl jsem jí z kabelky pistoli a vstrčil jsem si ji do kapsy u kalhot. Myslím, že mě neviděla. Byla to zřejmě táž automatická pistole, kolt ráže 32 se střenkou z ořechového dřeva, kte-rou jsem včera viděl v pravé horní zásuvce jejího psacího stolu.

Šel jsem zpátky k lenošce, sedl jsem si a řekl: “Tak to bychom měli. Co budeme dělat teď?

Máte hlad?”

“Byla jsem u pana Vanniera,” řekla.

“A hele.”

“Bydlí v Sherman Oaks. Na konci Escamillo Drive. Až úplně na konci.”

“Aha, docela na konci,” řekl jsem bezmyšlenkovitě a zkusil vy-fouknout kroužek z kouře, ale nepovedl se mi. Nerv v tváři mi div nedrnčel jako struna. To se mi nelíbilo.

“Ano,” říkala tím svým pokojným hlasem, přičemž jí horní ret pořád ještě vyskakoval a poletoval nahoru a dolů a brada se jí stále otáčela kolem čepu a zase se vracela zpátky

“Je to moc klidná končina. Pan Vannier tam teď už bydlí tři roky. Předtím bydlel v hollywoodských kopcích v Diamond Street. Tam s ním bydlel jeden muž, ale pan Vannier říkal, že spolu moc dobře nevycházeli.”

“Mám dojem, že tohle dovedu docela dob ře pochopit,” řekl jsem. “Jak dlouho už znáte pana Vanniera?”

“Už ho znám osm let. Ale ne moc dob ře. Tu a tam jsem mu muse-la donést balíček. Byl rád, když jsem mu je nosila osobně.”

Pokusil jsem se ještě jednou udělat kroužek. Marně.

“Ale já ho samozřejmě nikdy moc ráda neměla,” řekla. “Bála jsem se, že – bála jsem se, aby -“

“Ale on to neudělal,” řekl jsem.

Poprvé se jí na tváři objevil přirozený lidský výraz – překvapení.

“Ne,” řekla. “Neudělal. Tedy neudělal to doopravdy Ale měl na sobě pyžamo.”

“Ten se má,” řekl jsem. “Válí se celé odpoledne doma v pyžamu. Panečku, někdo se halt dovede narodit.”

“No, ono je zapotřebí, aby člověk něco věděl,” řekla vážně. “Něco, zač vám lidé platí. Paní

Murdocková se ke mně vždycky chovala báječně, to uznáte, ne?”

“Ovšemže,” řekl jsem. “Kolik jste mu nesla dneska?”

“Jenom pět set dolarů. Paní Murdocková řekla, že víc si dovolit nemůže, a vlastně si nemohla dovolit ani tolik. Říkala, že to musí přestat. že takhle to už dál jít nemůže. Pan Vannier vždycky sliboval, že už s tím přestane, ale nikdy slib nedodržel.”

“To už je takový jejich zvyk,” řekl jsem.

“Takže se dala dělat jenom jedna věc Mně to bylo jasné už celá léta, vážně. Bylo to všechno moje vina a paní Murdocková se ke mně vždycky chovala tak báječně. A horší, než jsem, mě to už stejně udě-lat nemohlo, viďte?”

Zvedl jsem ruku a zuřivě jsem se podrbal na tváři, abych utišil nerv. Dívka si

neuvědomila, že jsem jí neodpověděl, a pokračovala.

“A tak jsem to udělala,” řekla. “On tam ležel v pyžamu, se sklenicí u ruky. Šklebil se na mne. Ani nevstal, aby mě pustil dovnitř. A v hlavních dveřích byl klíč. Někdo tam ten klíč

nechal. Byl to – byl to -” hlas se jí vzpříčil v hrdle.

“Byl to klíč ve dveřích,” řekl jsem. “A tak jste se dostala dovnitř.”

“Ano.” Přikývla a skoro se usmála. “Vůbec nic na tom nebylo, vážně. Ani se nepamatuji!, že jsem slyšela výstřel. Ale samozřejmě že to muselo bouchnout. A hodně hlasitě.”

“To bych taky řek,” podotkl jsem.

“Šla jsem až docela k němu, abych ho nemohla minout,” řekla.

“A co udělal pan Vannier?”

“Vlastně neudělal vůbec nic Jen se tak jakoby šklebil. No a to je všechno. Nechtělo se mi vracet k paní Murdockové a působit jí zase další nesnáze. Ani jí, ani Lesliemu ” Její hlas se při vyslovení toho jména ztišil a zadrhl a po těle jí přeběhlo lehké zachvění. “A tak jsem přišla sem,” řekla. “A když jsem zazvonila a vy jste neotvíral, našla jsem si kancelář

správce a požádala jsem ho, aby mě vpustil dovnitř a dovolil mi na vás počkat. Věděla jsem, že mi poradíte, co dělat.”

“A čeho jste se v tom domě dotkla, když jste tam byla?” zeptal jsem se. “Vzpomínáte si vůbec na to? Sáhla jste na něco kromě hlavních dveří? Vešla jste jenom dovnitř a pak zase ven, aniž jste se něčeho v domě dotkla?”

Zamyslela se a její obličej se přestal pitvořit. “No, na jednu věc se pamatuju,” řekla.

“Zhasila jsem světlo. Než jsem odešla. Byla to sto-jací lampa. Taková s velikými žárovkami, co vrhá světlo vzhůru. Tu jsem zhasla.”

Pokývl jsem a usmál se na ni. No tak, Marlowe, jeden pěkný bod-rý úsměv.

“Kolik bylo hodin – jak je to dlouho?”

“Zrovna než jsem přijela sem. Jela jsem autem. Vozem paní Murdockové. Tím, na který

jste se včera ptal Zapomněla jsem vám říct, že si ho nevzala s sebou, když od nás odcházela. Nebo jsem vám to přece řekla? Ano, teď si vzpomínám, že jsem vám to povídala.”

“Tak si to spočítáme,” řekl jsem. “Půl hodiny každopádně trvá cesta sem. Teď jste tady skoro hodinu. To by znamenalo, že jste od pana Vanniera odešla zhruba o půl šesté. A zhasila jste světlo.”

“No právě.” Zase přikývla, docela tiše. Těšilo ji, že si na to vzpomněla. “Zhasila jsem světlo.”

“Nechtěla byste se něčeho napít?” zeptal jsem se jí.

“Ne, ne.” Energicky zavrtěla hlavou. “Nikdy nic nepiju.”

“Vadilo by vám, kdybych se já napil?”

“Ovšemže ne Proč by mi to mělo vadit?”

Vstal jsem a pozorně si ji prohlédl. Ret jí stále ještě poskakoval a hlava se otáčela, ale myslím, že už trochu míň. Bylo to jako rytmus, který pomalu utichá. Nedovedl jsem posoudit, jak dlouho mám v tomhle pokračovat. Možná že čím víc o tom hovoří, tím líp. Nikdo přesně neví, jak dlou-ho trvá, než takový šok odezní. Zeptal jsem se: “Kde je váš domov?”

“No já přece bydlím u paní Murdockové. V Pasadeně.”

“Já myslel váš skutečný domov. Kde žije vaše rodina.”

“Mí rodiče bydlí ve Wichitě,” řekla. “Ale já tam nejezdím – nikdy. Jednou za čas jim píšu, ale neviděla jsem je už celá léta.”

“Co dělá váš otec?”

“Má sanatorium pro kočky a psy. Je zvěrolékař. Doufám, že se to nedozvědí. Tenkrát, když se stala ta první věc, tak se o tom nedozvě-děli. Paní Murdocková to nikomu nepověděla.”

“Snad se to nebudou muset dov ědět,” řekl jsem. “Já si teď půjdu kopnout toho panáka.” Obešel jsem židli a vešel do kuchyně a kopnul si panáka jaksepatří. Hodil jsem ho do sebe jedním hltem a pak jsem vytáhl z kapsy tu pistolku a zkontroloval pojistku. Čichl jsem k hlavni a otevřel zásobník V komoře byla patrona, ale ta pistolka patřila k těm, které

nevystřelí, když je zásobník venku. Natočil jsem ji tak, abych viděl do závěru. Ten náboj uvnitř měl nesprávnou ráži a vzpříčil se o zasouvač. Vypadal na dvaatřicítku. Náboje v zásobníku měly správnou ráži, totiž pětadvacet. Zase jsem pistolku složil a vrátil se do obýva-cího pokoje.

Nezaslechl jsem vůbec nic. Dívka prostě sklouzla ze židle a sesy-pala se na hromádku na ten svůj hezký klobouk Byla studená jako psí čumák.

Narovnal jsem ji trochu, sundal jsem jí brýle a ujistil se, že si ne-spolkla jazyk. Nacpal jsem jí do koutku úst složený kapesník, aby se nekousla do jazyka, až se z toho bude probírat. Pak jsem šel k telefonu a zavolal Carla Mosse.

“Tady je Phil Marlowe, doktore. Máte tam ještě pacienty, nebo jste už skončil?”

“Všechno odbyto,” řekl. “Zrovna odcházím. Stalo se něco?”

“Jsem doma,” řekla jsem. “Bristol Apartments čtyři sta osm, jestli jste náhodou zapomněl. Mám tu dívku, která omdlela Z té mdloby strach nemám, ale bojím se, že začne třeštit, až

přijde k sobě.”

“Nedávejte jí žádný alkohol,” řekl. “Už k vám běžím.” Zavěsil jsem a poklekl vedle ní. Začal jsem jí třít spánky. Otevřela oči. Rty se jí rozchlíply. Vytáhl jsem jí kapesník z úst. Vzhlédla ke mně a řekla: “Byla jsem v domě pana Vanniera Bydlí v Sherman Oaks. Já-“

“Nebude vám vadit, když vás zvednu a položím na lenošku? Zná-te mě -já jsem Marlowe, ten hejhula, co se všude plete a vyptává se na všelijaké pitomosti.”

“Ahoj!” řekla.

Zvedl jsem ji. Celá ztuhla, ale neřekla ani slovo. Položil jsem ji na lenošku, stáhl jí sukni přes nohy, strčil jí polštář pod hlavu a zvedl její klobouk z podlahy. Byl placatý jak lívanec. Zkusil jsem ho trochu narovnat a pak jsem ho položil na psací stůl Pozorovala úkosem, jak se s ním hmoždím.

“Zavolal jste policii?” zeptala se tiše.

“Ještě ne,” řekl jsem. “Měl jsem plné ruce práce.” Vypadala překvapeně. S určitostí bych to tvrdit nemohl, ale měl jsem dojem, že se zatvářila i trochu uraženě.

Otočil jsem se k ní zády, abych jí dal tu bouchačku zase zpátky do kabelky. Přitom jsem se podíval, co tam ještě má. Samé obvyklé drobnosti, dva kapesníky, rtěnku, stříbrnou, červeně smaltovanou pu-dřenku, pár papírových kapesníčků, peněženku s nějakými drobnými a několika dolarovými bankovkami, žádné cigarety ani zápalky, žád-né lístky do divadla.

Otevřel jsem zdrhovadlo na kapsičce v zadní části kabelky. Tam měla řidičský průkaz a tenký svazek bankovek, deset padesátidolarovek. Promnul jsem je v prstech. žádná nebyl zbrusu nová. Za gumovou páskou, která je držela pohromadě, byl zastrčen kousek složeného papíru. Vytáhl jsem jej a přečetl. Byl čistě naklepán na stroji a datován téhož

dne. Byla to obyčejná stvrzenka na 500 dola-rů, kterou měl příjemce podepsat. “Splátka na účet.”

Teď už ji asi sotva někdo podepíše. Strčil jsem ty peníze i se stvrzenkou do kapsy. Zavřel jsem kabelku a pohlédl na pohovku.

Dívka civěla na strop a už zase kroutila obličejem. Šel jsem do ložnice pro přikrývku a přehodil ji přes ni.

28

Doktor Carl Moss byl veliký hřmotný žid s hitlerovským knírkem a vyboulenýma očima, chladnokrevný jako ledovec. Položil si klobouk a brašnu na židli a šel k dívce ležící na pohovce, zůstal nad ní stát a prohlížel si ji nevyzpytatelným pohledem.

“Já jsem doktor Moss,” řekl. “Jak se vám vede?” Zeptala se: “Nejste od policie?”

Sklonil se a nahmatal jí tep a pak jen stál a pozoroval její dech. “Co vás bolí, slečno -“

“Davisová,” řekl jsem. “Slečna Merle Davisová.”

“Slečno Davisová.”

“Nic mě nebolí,” řekla a vzhlédla k němu. “Já -já ani nevím, proč tu takhle ležím. Myslela jsem, že jste od policie. Víte, já jsem zabila člověka.”

“No, to je docela normální lidský počin,” řekl “Já jich zabil na tucty.” Neusmál se. Předvedla mu, jak zvedá ret a kroutí hlavou.

“Víte, tohle nemusíte dělat,” řekl jí docela mírně. “Cítíte tu a tam škubnutí v nervech a sama si to zveličujete a dramatizujete. Ale kdybyste chtěla, mohla byste to potlačit.”

“Vážně?” zašeptala.

“Jen jestli chcete,” řekl. “Ale nemusíte Mně je to docela jedno. Vůbec nic vás nebolí?”

“Ne.” Zavrtěla hlavou.

Lékař ji poklepal po zádech a šel do kuchyně. Já za ním. Opřel se bokem o dřez a chladně

se na mne podíval. “Tak oč jde?”

“Je to sekretářka mé klientky. Nějaké paní Murdockové z Pasadeny Ta klientka je pěkná

megera. Asi před osmi lety se jistý muž pokusil Merle znásilnit. Jak dalece se mu to povedlo, nevím. Potom – ne bezprostředně potom – ale někdy krátce nato vypadl nebo vyskočil z okna. Od té doby to děvče nesnese, aby se jí nějaký muž dotkl – ani docela mimoděk, rozumíte.”

“Hm, hm.” Jeho vyboulené oči nepřestaly pátrat v mém obličeji. “A ona si myslí, že vyskočil z okna kvůli ní?”

“To nevím. Paní Murdocková je vdovou po tom muži. Provdala se znovu a její druhý

manžel zemřel taky, Merle zůstala u ní. Ta bába s ní zachází jako zlá matka s nezbedným dítkem.”

“Aha. Regrese.”

“Co to má být?”

“Emocionální šok a podvědomá snaha uniknout návratem do dět-ství. Jestli ji ta paní

Murdocková často, ale ne přespříliš krutě hubuje, pak tím tahle tendence ještě vzrůstá. Identifikace dětské podřízenos-ti s ochranou, které dítě prožívá.”

“Bez těchhle žvástů by to nešlo?” zavrčel jsem.

Klidně se na mne zazubil “Helejte, kamaráde, ta dívka je zřejmě neurotická. Zčásti do toho byla vehnána, ale částečně si za to může sama. Tím chci říct, že si v tom někdy docela libuje. I když neuvědo-měle. Ale tohle není prozatím tak důležité. Co měly znamenat ty řeči, že někoho zabila?”

“Je to muž, který se jmenuje Vannier a bydlí v Sherman Oaks. Zřejmě je v tom nějaké

vydírání. Merle mu musela čas od času nosit peníze. Bála se ho. Já toho chlápka viděl. Pochybný týpek. Šla tam dnes odpoledne a tvrdí, že ho zastřelila.”

“Proč?”

“Říká, že se jí nelíbilo, jak se na ni šklebil.”

“A čím ho zastřelila?”

“Měla v kabelce pistoli. Neptejte se m ě proč. Nevím to. Ale jestli ho zastřelila, neudělala

to touhle pistolí Někdo do ní vecpal náboj nesprávné ráže. Nedá se z ní vystřelit. A taky z ní

nikdo nevystřelil.”

“To je pro mne příliš hlubokomyslné,” řekl. “Jsem jen obyčejný doktor. Co chcete, abych s ní udělal?”

“A kromě toho,” pokračoval jsem, nedbaje jeho otázky, “říká, že tam svítila lampa, a bylo to asi o půl šesté, za krásného letního pod-večera. A ten chlápek měl na sobě pyžamo a v zámku domovních dveří vězel klíč. Ten člověk nevstal, aby ji vpustil dovnitř. Jen tam tak divně seděl a divně se šklebil.”

Přikývl a řekl: “Aha.” Strčil si cigaretu mezi silné rty a zapálil si. “Jestli čekáte, že vám řeknu, zdali si opravdu myslí, že ho zastřelila, tak vás zklamu. Z vašeho líčení soudím, že ten muž byl skutečně zastřelen. Je to tak?”

“Bráško, já tam nebyl. Ale myslím, že to je celkem jasné.”

“Jestli si myslí, že ho zastřelila, a jestli to na nás nehraje – a to byste koukal, jak tihle lidi dovedou hrát! -, znamenalo by to, že se tou myšlenkou musela zabývat už dřív. Říkáte, že měla u sebe zbraň. To by nasvědčovalo, že se k něčemu takovému chystala. Možná že má komplex viny. Chce být potrestána, chce pykat za nějaký skuteč-ný nebo pomyslný

zločin. Znovu se vás ptáni, co chcete, abych s ní udělal? Není nemocná, není ani šílená.”

“Nevrátí se do Pasadeny.”

“Aha.” Pohlédl na mne zvědavě. “Má nějaké příbuzné?”

“Ve Wichitě. Otec je veterinář. Zavolám ho, ale dnes tu bude muset zůstat přes noc.”

“No, to se mi nezdá. Důvěřuje vám natolik, aby zůstala přes noc ve vašem bytě?”

“Přišla z vlastní vůle, a není to žádná společenská návštěva. Tak si myslím, že mi snad důvěřuje.”

Pokrčil rameny a pohladil si konce hrubého černého knírku. “Tak já jí dám nějaký

nembutal a uložíme ji do postele. A vy tu můžete zatím pobíhat a potýkat se se svým svědomím.”

“Musím odejít,” řekl jsem “Musím jít do toho bytu a podívat se, co se tam stalo. A sama tady zůstat nemůže. A žádný chlap, dokonce ani doktor ji do postele ukládat nebude. Obstarejte jí ošetřovatelku. Já se vyspím někde jinde.”

“Phil Marlowe,” řekl, “rytíř Galahad v zlevněném vydání. Tak jo. Zůstanu tady, dokud ošetřovatelka nepřijde.”

Šel zpátky do obývacího pokoje a zavolal ošetřovatelskou služ-bu. Pak zavolal své ženě. Zatímco telefonoval, Merle se posadila na pohovce a způsobně složila ruce do klína.

“Nechápu, proč ta lampa svítila,” řekla. “V domě nebyla vůbec tma. Rozhodně ne tak tma.” Zeptal jsem se jí: “Jak se jmenuje váš tatínek křestním jménem?”

“Doktor Wilbur Davis. Proč?”

“Nechtěla byste něco jíst?”

Carl Moss mi řekl od telefonu: “Na to bude zítra času dost. Tohle je pravděpodobně jenom dočasné uklidnění.” Domluvil, zavěsil sluchátko, šel ke své brašně a vrátil se, v ruce kousek vaty a na není dvě žluté pilulky. Přinesl si sklenici vody, podal dívce pilulky a řekl:

“Spolkněte to.”

“Ale já přece nejsem nemocná, že ne?” zeptala se, hledíc na něho.

“Spolkněte to, dítě, spolkněte to.”

Vzala je a strčila je do pusy a zapila vodou.

Vzal jsem si klobouk a šel jsem.

Cestou dolů výtahem jsem si vzpomněl, že jsem v její kabelce ne-viděl žádné klíče, a tak jsem vystoupil ve vestibulu a prošel jím na tu stranu, kde je Bristol Avenue. Její vůz nebylo těžké

najít. Byl to šedý otevřený mercury a měl číslo 2X1111. Zapamatoval jsem si, že to bylo číslo vozu Lindy Murdockové.

V zámku viselo kožené pouzdro na klíče. Vlezl jsem do vozu, nastartoval motor, zkontroloval si, že benzínu je habaděj, a odjel. Byl to pěkný čiperný vozíček. Přes Cahuenga Pass se přenesl jako na křídlech.

29

Escamillo Drive se z důvodů mně naprosto nepochopitelných v délce čtyř bloků třikrát zaklikatila. Byla to velice úzká ulička, na jeden blok měla průměrně pět domů a nad ní se tyčil kosmatý hnědý výběžek předhůří, na němž v této roční době nerostlo nic než šalvěj a manzanita. V pátém a posledním bloku se Escamillo Drive čile zatočila doleva, prudce narazila na úpatí kopce a bez jediného po-stesknutí tiše zesnula. V tom posledním bloku byly tři domy; dva na začátku, po jednom na obou protilehlých rozích, třetí až docela na konci. Ten třetí byl Vannierův. Můj reflektor zasvítil na klíč, který dosud trčel ve dveřích. Byl to úzký bungalow anglického typu s vysokým krovem, s okny v průčelí zalitými do olova a po straně s garáží, vedle níž stál obytný přívěs. Večerní měsíc pokojně uléhal na úzký pruh trávníku. Mohut-ný dub rostl takřka na zápraží domku. V domě teď nesvítilo žádné sv ětlo, aspoň zepředu nebylo žádné vidět.

Z polohy domku soudě nebylo tak docela nepravděpodobné, že v obývacím pokoji za dne svítilo světlo. Muselo tam být dost šero, kromě zrána. Jako hnízdečko pro milence nebyl ten domek k zahození, ale co sídlo vyděrače mi nepřipadal zvlášť vhodný. Násilná smrt vás může zastihnout kdekoli, ale Vannier jí to přespříliš usnadnil. Zabočil jsem na příjezdovou cestu a vycouval tak, abych mohl vyjet ze slepého konce ulice, a pak jsem zajel až na roh a zaparkoval tam. Šel jsem zpátky po vozovce, protože tam nebyl chodník. Vstupní dveře domku byly sroubeny z dubových polen upevněných železný-mi hřeby a tam, kde se spojovaly, nakoso seříznutých. Místo knoflíku na nich byla klika. Ze zámku vyčnívala hlavice plochého klíče. Stiskl jsem zvonek a ten zazněl tak vzdáleně jako každý zvonek, který zvo-ní za noci v prázdném domě. Obešel jsem ten dub a vstrčil žárovku své malé baterky, tvarované jako tužka, mezi veřeje vrat u garáže. Uvnitř

byl vůz. Obešel jsem dům a prohlédl si malý dvorek bez kvě-tin, obehnaný nízkou zdí z kamení. Byly tam ještě tři duby a pod jedním stůl a dvě kovové židle. Vzadu byl spalovač

odpadků. Než jsem se vrátil, posvítil jsem si ještě do přívěsu. Neměl jsem dojem, že by se tam někdo skrýval. Dveře byly zamčené.

Odemkl jsem dveře domku, ale klíč jsem nechal v zámku. Nehodlal jsem tam provádět žádné vylomeniny. Ať se děje co se děje. Chtěl jsem se jen přesvědčit, jak se věci mají. Hmatal jsem po zdi vedle dveří po vypínači, našel jej a stiskl. Bledé žárovky ve tvaru plamenů, po dvou v nástěnných konzolách, se rozsvítily kolem dokola celého pokoje a ukázaly mi, kromě jiných věcí, i velkou lampu, o které mluvila Merle. Šel jsem k té lampě

a rozsvítil ji a pak jsem se zase vrátil a zhasil nástěnná světla. V lampě byla veliká žárovka zasazená vzhů-ru nohama do vázy z mléčného skla. Světlo se dalo regulovat na tři stupně. Otáčel jsem vypínačem tak dlouho, až se světlo rozzářilo nejsilněji. Pokoj zabíral celý prostor od průčelí až dozadu, v zadní stěně byly dveře a vpředu po pravé straně se klenul oblouk a za ním malá jídelna. V oblouku visely zpola zatažené

záclony z těžkého bledě zeleného brokátu, už dávno ne nové. Uprostřed levé stěny byl krb, naproti a po obou stranách krbu police s knihami, jen přistavené ke zdi. Dvě lenošky šikmo přes kouty pokoje, jedna zlatá židle, jedna růžová židle, jedna hnědá židle a jedna židle s hnědozlatým, ručně tkaným potahem a s podnožkou.

Na podnožce spočívaly nohy v žlutých pyžamových kalhotách, holé kotníky, chodidla v temně zelených marokánových pantoflích. Opatr-ně, pomaloučku jsem klouzal očima od těch

nohou vzhůru. Temně zelený vzorovaný hedvábný župan, převázaný šňůrou se střapci. Nad pasem se otvíral a odhaloval monogram na kapse pyžamového kabátku. V

kapse pečlivě složený kapesník, dvě tuhé špičky bílého plátna. žlutý krk, hlava vychýlená

stranou, obrácená k zrcadlu na zdi. Obešel jsem židli a podíval se do zrcadla. Obličej se šklebil, jen co je pravda.

Levá paže a ruka spočívala mezi kolenem a postranním opěra-dlem židle, pravá visela podél židle a špičkami prstů se dotýkala koberce. A zároveň se dotýkala i pažbičky malého revolveru, ráže asi 32, téměř bez hlavně, uzpůsobeného pro střelbu zblízka. Pravá strana obličeje se tiskla k opěradlu židle, ale pravé rameno bylo tem-ně hnědé krví a trochu krve bylo i na pravém rukávu. A na židli také. Na té židli jí bylo spousta. Nezdálo se mi, že by poloha té hlavy byla přirozená. Nějaká útlo-citná duše se na její

pravou tvář nemohla dívat.

Zvedl jsem nohu a jemně odsunul podnožku kousek stranou. Pod-patky pantofli se váhavě

sunuly po povrchu podnožky, nikoli s ní. Ten člověk byl tuhý jako prkno. Sklonil jsem se a dotkl se jeho kot-níku. Kus ledu nemůže být ani zpola tak studený. Na stole vedle jeho pravé ruky byla nedopitá sklenice zvětralého piva a popelník plný

špačků a popela. Na třech nedopalcích byly otisky rtěnky. Jasné oranžově červené rtěnky. Takové, jakou užívají blondýnky.

Druhý popelník ležel vedle jiné židle. V něm zápalky a spousta popela, ale špačky žádné. V ovzduší pokoje zápasil dosti těžký parfém s pachem smrti a prohrával. Ale ač poražen, přece zůstával.

Proslídil jsem ostatní pokoje, rozsvěcoval světla a zase je zhasí-nal. Dvě ložnice, jedna zařízená nábytkem ze světlého dřeva, druhá z červeného javoru. Ta světlá vypadala jako pokoj pro hosty. Pěkná koupelna s žlutavými a fialovými kachlíky a se sprchou ve výklenku za zasklenými dveřmi. Kuchyň byla malá. Ve výlevce se povalovala spousta lahví. Spousta lahví, spousta sklenic, spousta otisků, spousta důkazů. A nebo taky ne, přijde na to.

Vrátil jsem se do obývacího pokoje a zůstal stát uprostřed, zhluboka dýchaje pootevřenými ústy, a přemítal jsem, jak by to asi dopadlo, kdybych tuhle vraždu ohlásil. Prásknout tohle a přiznat se, že já jsem ten chlápek, co našel Morningstara a vytratil se jako čmoud. Dopadlo by to bledě, moc bledě. To máme tři vraždy, Marlowe. Marlowe prakticky po kolena v mrtvolách. A ani potuchy po nějakém rozumném, logickém, přijatelném vysvětlení. Ale to by ještě nebylo to nejhorší. Jakmile se totiž začnu zpovídat, ztratím svobodu jednání. Takže s tím vším, co právě podnikám, ať už je to cokoli, a s tím, co se snažím vypátrat, ať je to co je to, bude utrum.

Možná že Carl Moss bude ochoten do jisté míry krýt Merle pláš-těm Aeskulapovým. Ale taky by mohl dospět k závěru, že jí koneckonců prospěje, když se důkladně vyzpovídá ze všeho, co jí leží na srdci.

Šel jsem zase k té vzorované židli, zaťal zuby a popadl mrtvého za vlasy, abych mu mohl odtáhnout hlavu od opěradla židle. Kulka vnikla do hlavy spánkem. Všechno to vypadalo na sebevraždu. Jenže lidi jako Louis Vannier si život neberou. Vyděrač, i vystrašený

vyděrač, má pocit moci a ten miluje.

Pustil jsem jeho hlavu, aby si padla, kam se jí zachce, a sklonil jsem se, abych si otřel ruku o chlupatý koberec. Když jsem se shýbal, uviděl jsem růžek obrazového rámu pod odkládací deskou stolku, který stál vedle Vannierova těla. Obešel jsem stolek a sáhl po obrazu, ruku omotanou kapesníkem.

Sklo bylo prasklé. Obraz spadl se zdi. Zůstal tam po něm hřebí-ček. Dovedl jsem si představit, jak se to celé zběhlo. Ten, kdo stál po Vannierově pravici a dokonce se nad ním

skláněl, někdo, koho Vannier znal a nebál se ho, znenadání vytáhl revolver a střelil ho do pravého spánku. A pak poděšen tryskající krví nebo zpětným nára-zem výstřelu uskočil dozadu, vrazil do zdi a shodil obraz. Obraz spadl na roh a odrazil se pod stůl. A vrah byl příliš opatrný nebo příliš vystrašený, aby se ho dotkl. Podíval jsem se na obraz. Byl malý, docela nezajímavý. Muž v kamizole a přiléhavých spodcích s krajkovými manžetami na rukávech a v kulatém nabíraném sametovém klobouku s perem se vykláněl z okna, jako by volal na někoho dole. Ten dole už na obrázku nebyl. Barevná reprodukce nějaké mazanice, která ani v originále nestála za nic. Rozhlédl jsem se po pokoji. Byly tam ještě jiné obrazy, dva docela hezké akvarely a nějaké rytiny – ale ty už přece letos docela vyšly z módy, jestli se nemýlím. Všeho dohromady asi šest kousků, No, možná že se tomu chlápkovi tenhle obrázek líbil, co je komu do to
ho. Člověk, který se vyklání z vysokého okna. Před mnoha lety. Pohlédl jsem na Vanniera. Ten mi už nepomůže. Muž vyklánějící se z okna – dávno, dávno tomu.

Ta myšlenka se mě zprvu dotkla tak zlehka, že jsem ji bezmála minul a hasil si to dál. Bylo to zašimrání peříčka, a kdoví jestli. Spíš jako dotek sněhové vločky. Vysoké okno, muž se vyklání ven – před mnoha lety.

A už to klaplo. Bylo to tak žhavé, že to až zasyčelo. Z vysokého okna, před lety – před osmi lety – se vyklání muž – příliš daleko -muž padá – smrti vstříc. Muž, který se jmenuje Horace Bright.

“Pane Vannier,” řekl jsem téměř s obdivem, “tohle jste zaválel senzačně.” Otočil jsem obraz. Na zadní straně byla poznamenána data a sumy. Data zahrnovala téměř osm let, sumy byly ponejvíce po 500 dolarech, několikrát 570, dvakrát 1000 dolarů. Malými číslicemi tam byl vyznačen součet. Dělalo to celkem 11 100 dolarů. Poslední

platbu pan Vannier neobdržel Byl mrtev, když došla. Nebylo to moc peněz, když se to rozložilo na osm let. Plátce se musel s panem Vannierem krutě handrkovat. Lepenka na zadní straně obrazu byla k rámu připevněna ocelový-mi gramofonovými jehlami. Dvě vypadly. Uvolnil jsem lepenku, a jak jsem ji vytahoval, trochu jsem ji natrhl. Mezi tím lepenkovým obdél-níkem a obrazem byla zasunuta bílá obálka. Zapečetěná, nepopsaná. Roztrhl jsem ji. Obsahovala dvě čtvercové fotografie a negativ. Ty fotky byly úplně stejné. Zachycovaly muže, který se vykláněl daleko z okna a křičel, ústa dokořán. Ruce měl roztažené na cihlové obrubě okenního rámu. Za jeho zády bylo vidět tvář ženy. Muž byl hubený a tmavovlasý. Obličej mu nebylo dobře vidět, ani tvář ženy v pozadí. Vykláněl se z okna a křičel nebo na někoho volal.

Stál jsem tam a civěl na fotku. Pokud jsem mohl vidět, nezname-nala vůbec nic. Ale já

věděl, že něco znamenat musí. Jenže jsem nevěděl co Ale pořád jsem se na ni díval. A po chvíli jsem si uvědo-mil, že něco neklape. Úplná maličkost, ale nesmírně důležitá. Totiž

ruce toho člověka, které se rýsovaly proti ostění okna, tam kde kon-čila zeď a začínal okenní rárn Ty ruce nic nedržely, ničeho se nedotýkaly. Od výřezu v cihlové zdi se odrážely ruce obrácené dla-němi ven. A ty ruce hmataly do vzduchu. Ten člověk se nevykláněl, nýbrž padal.

Dal jsem ty fotky zase do obálky, složil ten kus lepenky a nacpal si ji také do kapsy. Rám, sklo a obraz jsem zastrčil do prádelníku pod nějaké ručníky

To všechno mi zabralo příliš mnoho času. Před domem zastavil vůz. Po pěšině se blížily kroky.

Schoval jsem se za záclonu v oblouku.

30

Venkovní dveře se otevřely a pak se zas tiše zavřely

Ticho viselo ve vzduchu jako lidský dech za mrazivého počasí a pak se ozval pronikavý

výkřik, který přešel v zoufalé zakvílení.

Potom řekl mužský hlas nabitý vztekem: “Ani dobré, ani špatné. Zkus to ještě jednou.”

ženský hlas řekl: “Panebože, vždyť to je Louis! Je mrtev!” Mužský hlas řekl: “Můžu se mýlit, ale mám pořád dojem, že to hraješ blbě.”

“Kristepane, je mrtev, Alexi. Dělej něco – pro živého boha – dělej přece něco!”

“No jo,” řekl tvrdý, napjatý hlas Alexe Mornyho. “Měl bych. Měl bych něco udělat, abys ty vypadala zrovna tak jako on. Se vší tou krví a vůbec. Měl bych se postarat, abys byla zrovna tak mrtvá, zrovna tak studená, zrovna tak hnusná. Ale ne, není zapotřebí. Už se stalo. Už taková jsi. Stejně hnusná. Osm měsíců po svatbě mě podvádíš s takovýmhle vošoustem. Páni! Co mě to jenom napadlo, sčuchnout se s takovouhle courou!” Nakonec už skoro vřískal.

žena znovu zasténala.

“Nech si tu komedii,” řekl Morny hořce. “Proč myslíš, že jsem tě sem přivedl? Mne za nos tahat nebudeš. Už celé týdny tě dávám sledovat. Včera v noci jsi tady byla. Já tu už byl jednou dneska. Viděl jsem všechno, co tu je k vidění. Tvou rtěnku na cigaretách, sklenici, ze které jsi pila. A jako bych viděl tebe, jak tu sedíš na opěradle jeho židle a hladíš mu ty namaštěné pačesy a pak, když nejvíc toká, sázíš mu pecku do hlavy. Ale proč?”

“Ach Alexi – miláčku – neříkej takové strašné věci.”

“To bychom měli Lillian Gishovou z raného období,” řekl Morny. “Z hodně raného. Hele, ty duševní muka vynech, beruško. Musím vědět, jak to tady zkoulet. Co si sakra myslíš, proč

tu jsem? Na tobě už mi nezáleží, ani co by se za nehet vešlo. Už ne, milunko, ani za mák, ty můj rozkošný, pomilování hodný blonďatý zabijácký andílku. Starám se o sebe, o svou reputaci, o svůj podnik. Například, utřela jsi ten revolver?” Ticho. Pak pleskla facka. žena zakvílela. Byla uražená, smrtelně uražená. Raněna do hloubi duše. Zahrála to celkem slušně.

“Hele andílku,” zavrčel Morny. “S touhle šaškárnou si na mě ne-přijdeš. Já byl u filmu. Já

jsem na šaškárnu expert. Tak koukej to zabalit. Teď mi povíš, jak jsi to provedla, i kdybych tě měl vláčet po tomhle pokoji za vlasy. Tak co – utřelas tu bouchačku?” Pojednou se rozesmála. Byl to nepřirozený smích, ale zněl jasně a pěkně zatrylkoval. A pak, jako když utne, se smát přestala.

Její hlas řekl: “Ano.”

“A sklenici, ze které jsi pila?”

“Ano.” Teď velmi klidně, velmi chladně.

“A otiskla jsi jeho prsty na revolver?”

“Ano.”

V tichosti to rozvážil. “Na to asi nenaletí.” Řekl. “Je skoro ne-možné otisknout prsty mrtvého člověka na zbraň tak, aby to vypadalo věrohodně. Ale budiž. Co ještě jsi utřela?”

“N-nic. Ach Alexi, prosím tě, nebuď tak brutální.”

“Nech si to! Nech si to! Ukaž mi, jak jsi to udělala, kde jsi stála a jak jsi držela tu bouchačku.”

Nepohnula se.

“O ty otisky se neboj,” řekl Morny. “Udělám tam lepší. O hodně lepší.” Prošla pomalu kolem mezery mezi záclonami a já ji uviděl. Měla na sobě bledě zelené

gabardénové kalhoty, bezovou prošívanou ka-zajku a rudý turban sepjatý zlatým hadem. Tvář měla rozmazanou slzami.

“Zvedni tu bouchačku,” houkl Morny. “Ukaž mi to!” Sklonila se vedle židle, a když se zas napřímila, měla v ruce revolver a cenila zuby. Namířila revolver přes mezeru mezi záclonami, přibližně tam, kde byly dveře do pokoje. Morny se ani nepohnul, ani nehlesl.

Ruka té blondýnky se začala třást a revolver se ve vzduchu podiv-ně roztančil nahoru a dolů Ústa se jí začala chvět a ruka poklesla.

“Nemůžu to udělat,” vydechla “Měla bych tě zastřelit, ale nemůžu.” Ruka se rozevřela a

revolver bouchl o podlahu.

Morny prošel rychle kolem mezery mezi záclonami, odstrčil dív-ku z cesty a nohou přisunul zbraň přibližně na totéž místo, kde ležela předtím.

“Nemohlas to udělat,” řekl chraplavě. “Nemohlas to udělat. Tak teď dávej pozor ” Vytáhl kapesník a sehnul se, aby revolver opět zdvihl. Něco stiskl a záklopka se otevřela. Sáhl si pravičkou do kapsy, promnul v prstech patronu, přejel špičkami prstů po kovové

nábojnici a zasunul náboj do bubínku. Tento postup opakoval ještě čtyřikrát, záklopku zavřel, pak ji zase otevřel, otočil bubínkem a nastavil jej na určité místo. Položil revolver zase na podlahu, odtáhl ruku s kapesníkem a napřímil se.

“Nemohlas mě zastřelit,” posmíval se, “protože v tom revolveru nebylo nic než jedna prázdná nábojnice. Teď je zase nabitý. Bubínek je ve správně poloze. Jedna rána byla vypálena. A na revolveru jsou tvé otisky.”

Blondýnka byla docela zticha a dívala se na něho zapadlýma očima.

“Zapomněl jsem ti říct,” řekl vlídně, že Já jsem tu bouchačku už předtím utřel. Napadlo mě, že by bylo o moc lepší pojistit se, že na ní jsou tvé otisky. Předpokládal jsem, že tam jsou – ale řekl jsem si, že by bylo prima mít to nabeton. Chápeš?” Dívka řekla tiše: “Chceš to na mě shodit?”

Byl obrácen zády ke mně. Tmavý oblek. Plstěný klobouk stažený do čela. Takže jsem mu neviděl do obličeje. Ale jako bych viděl jeho úšklebek, když říkal:

“Ano, anděli, chci to na tebe shodit.”

“Tak vida,” řekla a zpříma na něho pohlédla. Její křiklavě nalíčený vyzývavý obličej byl pojednou důstojný a vážný.

“Svalím tě do toho, anděli můj,” řekl Morny pomalu, odměřuje slova tak, jako kdyby ho ta komedie bavila. “Někteří lidé mě budou litovat, jiní se mi vysmějí. Ale mému podniku to neuškodí. Ani dost málo. To právě je na tom mém kšeftu šikovné. Takový menší skandálek mu nemůže nijak ublížit.”

“Takže já teď už mám pro tebe význam jedině jako reklama,” řekla. “Ovšem kromě

nebezpečí, že by se podezření mohlo svézt na tebe.”

“Přesně tak,” řekl. “Přesně tak.”

“A jakoupak jsem k tomu m ěla pohnutku?” zeptala se st ále ještě klidná, v otevřeném pohledu tak hluboké opovržení, že Morny její-mu výrazu vůbec neporozuměl.

“To nevím,” řekl. “A taky mě to nezajímá. Šili jste s tím chlapem nějakou boudu. Eddie tě

sledoval do města, do jedné ulice na Bunker Hill, kde ses sešla s nějakým blondýnem v hnědém obleku. Něco jsi mu dala. Eddie tě nechal plavat a šel za tím blonďákem k činžáku nedaleko odtamtud. Byl by ho stopoval dál, ale měl dojem, že ho ten chasník zmerčil, a tak toho musel nechat. Nemám ponětí, co to všechno znamenalo. Ale jednu věc vím. V tom činžáku byl včera zastřelen mladík jménem Phillips. O tom náhodou nevíš

nic, pusinko moje?”

Blondýnka řekla: “O tom nevím nic. Neznám žádného Phillipse, a budeš se divit, ale opravdu jsem si tam nezaskočila a jen tak z čirého dívčího rozmaru nikoho nezastřelila.”

“Ale Vanniera jsi zastřelila, milunko,” řekl Morny téměř něžně.

“Á, to ano,” protáhla. “Samosebou. A zrovna jsme přemítali, ja-kou jsem měla pohnutku. To jsi už taky vykoumal?”

“Můžeš si to prodiskutovat s fízly,” vyštěkl. “Řekni, že to byla hádka mezi milenci. Vymysli si co chceš.”

“Třeba bych mohla říct, že když byl opilý, vypadal tak trochu jako ty,” řekla. “Možná, že tohle by byla moje pohnutka.”

Řekl: “Ach,” a zasykl.

“Byl hezčí,” řekla. “Byl mladší a neměl takový pupek jako ty. Ale míval stejně odporný, samolibý kukuč.”

“Ach,” řekl Morny a bylo znát, že trpí.

“Myslíš, že by to stačilo?” zeptala se ho líbezně.

Udělal krok dopředu a rozmáchl se pěstí. Zasáhl ji ze strany do tváře a dívka se zhroutila na zem a zůstala tam sedět, jednu dlouhou rovnou nohu nataženou před sebe, ruku na tváři, sytě modré oči obrá-cené k němu.

“Tohle jsi snad neměl dělat,” řekla. “Možná že teď se tím už ne-budu chtít prokousávat.”

“Prokoušeš se tím ještě ráda. Nebudeš mít na vybranou. Vyvázneš z toho docela lehce. Prokristapána, jako bych to nevěděl! Taková fešanda jako ty! Ale prokousat se tím musíš, andílku. Na té zbrani jsou tvé otisky.”

Pomalu vstávala, ruku pořád ještě na tváři.

Pak se usmála. “Věděla jsem, že je mrtev,” řekla. “Ten klíč ve dveřích je můj. Nemám nic proti tomu, jít na policii a říct, že jsem ho zastřelila. Ale neopovaž se vztáhnout na mě ještě

jednou tu svou hladkou bílou pracku – jestli chceš, abych mluvila. Ano. Jsern docela svolná

jít k poldům Budu se s nimi cítit o mnoho bezpečnější než s tebou.” Morny se otočil a já uviděl ten krutý zsinalý úšklebek na jeho obličeji a hlubokou, škubající

jizvu na jeho tváři. Přešel kolem meze-ry mezi záclonami. Dveře domku se zase otevřely. Blondýnka ještě chvilku stála bez hnutí, ohlédla se přes rameno na mrtvolu, maličko se zachvěla a zmizela mi ze zorného pole.

Dveře se zavřely Kročeje na pěšině se vzdálily. Dvířka vozu se otevřela a zase zavřela. Motor zaburácel a vůz se rozjel.

31

Teprve za hodnou chvíli jsem vystoupil ze své skrýše a znovu jsem se rozhlédl po obývacím pokoji. Šel jsem a zvedl revolver, co nejpečlivěji jej otřel a zase položil na zem. Vybral jsem z popelníku na stole ty tři špačky potřísněné rtěnkou, odnesl je do koupelny a spláchl je do záchodu. Pak jsem začal hledat tu druhou sklenici s otisky jejích prstů. Ale žádná druhá sklenice tam nebyla. Tu jednu, zpola plnou zvětralé whisky, jsem odnesl do kuchyně, vypláchl ji a utřel utěrkou.

Pak přišla ta nepříjemná práce. Poklekl jsem na koberec vedle jeho židle, zvedl jsem revolver a sáhl po bezvládné, na kost ztuhlé ruce. Otisky nebudou stát za moc, ale budou to otisky a nebudou patřit Lois Mornyové. Revolver měl kostičkovanou pryžovou střen-ku, z níž byl po levé straně pod šroubkem kousek vylomený. Tam se otisky nedrží. Jeden otisk ukazováku na pravé straně hlavně, dva prsty na obloučku spouště, otisk palce na těle revolveru za nábojní komorou. No, snad to ujde.

Ještě jednou jsem se rozhlédl po obývacím pokoji.

Ztlumil jsem světlo lampy. I potom svítila až příliš ostře na tu mrtvou žlutou tvář. Otevřel jsem domovní dveře, vytáhl klíč, otřel jej a vrazil zpátky do zámku. Zavřel jsem dveře, otřel kliku a šel svou cestou podél domovního bloku k vozu.

Dojel jsem zpátky do Hollywoodu, zamkl vůz a zamířil po chod-níku kolem ostatních zaparkovaných vozů ke vchodu do Bristolu.

Z temnoty, z vnitřku jednoho vozu ke mně zalehl drsný šepot. Vyslovil mé jméno. Dlouhá

bezvýrazná tvář Eddieho Prua se vznáše-la za volantem až u střechy malého packardu. Byl v něm sám. Opřel jsem se o dvířka vozu a podíval se na něho.

“Už vám bliklo, čmuchale?”

Třepí jsem sirkou a foukl mu kouř do obličeje. Řekl jsem: “Kdo upustil ten účet na dentální

materiál, který jste mi včera večer dali? Byl to Vannier, nebo někdo jiný?”

“Vannier.”

“A co jste mysleli, že s ním budu dělat? Prorokovat, co čeká a nemine pana Teagera?”

“S pitomci se nebavím,” řekl Eddie Prue.

Řekl jsem: “A nosil ten papír v kapse jenom proto, aby ho mohl ztratit? A jestli ho opravdu ztratil, proč jste mu ho prostě nevrátili? Jinými slovy, vemte ohled na to, že jsem pitomec, a vysvětlete mi, proč někoho berou všichni čerti kvůli účtu od zubního technika a proč si honem začne shánět soukromého detektiva. Obzvlášť takový haur jako Alex Morny, který

nemůže soukromé detektivy ani cítit.”

“Náhodou Morny má dobrou hlavu,” řekl Eddie Prue chladně.

“No to určitě – ta jeho hlava je tak akorát dobrá za vůz, aby hnůj nepadal.”

“Nechte si to. Copak nevíte, nač se tyhle zubařské hmoty používají?”

“Ale vím. Zjistil jsem si to. Albastonu se užívá pro otisky zubů a kavit. Je to velmi tvrdý, jemnozrnný materiál, který vymodeluje i ty nej emnější detaily. Ta druhá hmota, krystobolit, se používá k vypalování vosku z modelu. Používá se ho proto, že snáší vysoké teploty a zachová si při nich původní tvar. Teď mi ještě řekněte, že nevíte, o čem mluvím.”

“Doufám, že je vám známo, jak se dělají zlaté inlaye,” řekl Eddie Prue. “To snad přece víte, ne?”

“Strávil jsem dnes dvě hodiny studiem. Teď jsem úplný expert. A co je mi to platné?” Chvilku byl zticha, potom řekl: “Čtete někdy noviny?”

“Občas.”

“Nečetl jste čirou náhodou o jednom dědkovi, jmenoval se Morningstar, kterého odpráskli v Belfontově budově v Deváté ulici, dvě poschodí nad kanceláří tohohle H. R. Teagera?

To vám náhodou nepadlo do oka?”

Neodpověděl jsem mu. Díval se na mne ještě chvilku, pak natáhl ruku k přístrojové desce a stiskl startér. Motor spustil a Eddie začal pouštět spojku.

“Nikdo nemůže být takový blbec, na jakého si hrajete vy,” řekl tiše. “Vyloučená věc. Přeju vám pěknou dobrou noc.”

Vůz se rozjel a uháněl z kopce směrem k Franklinu. Díval jsem se za ním a zubil jsem se, dokud nezmizel.

Šel jsem nahoru do bytu, odemkl dveře a trochu je pootevřel a pak jsem tiše zaklepal. V

pokoji se něco hýbalo. Statná dívčina v bílém stejnokroji ošetřovatelky s černým pruhem na čepečku otevřela dve-ře dokořán

“Já jsem Marlowe. Bydlím tady”

“Pojďte dál, pane Marlowe, doktor Moss mi o v ás řekl” Zavřel jsem tiše dveře a pak jsme se polohlasně domlouvali. “Jak se jí vede?” zeptal jsem se.

“Teď spí. Dřímala, už když jsem přišla. Jmenuj u se Lymingtonová. Nevím toho o ní moc, leda že má normální teplotu a ještě dost zrychlený tep, ale ten se už uklidňuje. Zřejmě

utrpěla nějaký duševní otřes.”

“Našla zavražděného člověka,” řekl jsem. “Málem ji z toho klepla pepka. Spí dost tvrdě, abych mohl jít dovnitř a vzít si pár věcí, které budu potřebovat na noc v hotelu?”

“Ale ano. Nesmíte moc rámusit. Nespíš se nevzbudí, ale i kdyby se vzbudila, žádné

neštěstí by se nestalo.”

Šel jsem k psacímu stolu a položil na něj pár bankovek. “Je tu trochu kávy, slanina a vajíčka, chleba, šťáva z rajčat, pomeranče a nějaké pitivo?” řekl jsem. “Všechno ostatní si budete

muset objed-nat telefonicky.”

“Už jsem si prohlédla vaše zásoby,” řekla s úsměvem. “Budeme mít všechno, co potřebuj em, až do zítřka dopoledne Zůstane paci-entka tady?”

“To záleží na tom, co řekne doktor Moss. Myslím, že odjede domů, jakmile se jí udělá líp A její domov je hezky daleko, ve Wichitě.”

“Já jsem jenom ošetřovatelka,” řekla. “Ale mám dojem, že ji ne-schází nic, co by pořádné

schrupnutí nedokázalo spravit.”

“Pořádné schrupnutí a změna prostředí,” řekl jsem, ale pro slečnu Lymingtonovou to nic neznamenalo.

Prošel jsem předsíní a nahlédl do ložnice. Oblékli jí moje pyžamo. Ležela skoro naznak, jednu ruku na přikrývce. Rukáv pyžamového kabátku měla ohrnutý nejméně o patnáct centimetrů. Drobná ruka pod okrajem rukávu byla pevně sevřena v pěst. Dívčina tvář byla ztrhaná a bledá, ale docela klidná. Hrabal jsem se chvíli ve skříni, vytáhl kufřík a naházel do něho pár krámů. Když jsem se už chystal k odchodu, pohlédl jsem znovu na Merle. Měla otevřené oči a civěla přímo vzhůru na strop. Pak jimi pohnula právě jen o tolik, aby mě uviděla, a koutky rtů jí zacukal mdlý úsměv

“Ahoj.” Byl to slabý, vyčerpaný hlásek, který si však uvědomoval, že jeho majitelka je v posteli, že má ošetřovatelku a tak vůbec.

“Ahoj.”

Přistoupil jsem blíž a zadíval se na ni s pečlivě vypulírovaným úsměvem na své mužné

líci.

“Jsem úplně v pořádku,” zašeptala. “Jsem jako rybička, viďte,”

“No jasně.”

“Ta postel, co v ní ležím, je vaše?”

“Z toho si nic nedělejte. Nekousne vás,”

“Já se nebojím,” řekla. Ruka vyklouzla a nat áhla se ke mně dlaní vzhůru čekajíc, že ji vezmu do své. Udělal jsem to. “Vás se nebojím. Vás se žádná žena nemusí bát, že ne?”

“Když to říkáte vy, musím to nejspíš pokládat za kompliment,” řekl jsem. Oči se jí usmály a pak zase zvážněla. “Lhala jsem vám,” řekl tiše. “Já – já jsem nikoho nezastřelila.”

“To vím. Byl jsem tam. Zapomeňte na to. Vůbec už na to nemyslete.”

“Každý mi ustavičně radí, abych zapomněla nepříjemné věci. Ale ty se nedají

zapomenout. Takže je vlastně dost hloupé to pořád říkat, nemyslíte?”

“No dobrá,” řekl jsem naoko uraženě. “Jsem zkrátka hlupák. A co kdybyste si ještě trochu dáchla?”

Otočila hlavu, až se mi dívala přímo do očí. Seděl jsem na pelesti a držel jsem ji za ruku.

“Přijde sem policie?” zeptala se.

“Ne. Je mi líto, že vás musím zklamat.”

Zamračila se. “Jistě si myslíte, že jsem hrozně bláznivá.”

“No – možná.”

V očích se jí objevily dvě slzy, sklouzly ke koutkům a stékaly jí lehce po tvářích.

“Ví paní Murdocková, kde jsem?”

“Ještě ne. Jdu k ní a povím jí o tom.”

“Musíte jí říct – všechno?”

“No ovšem – a proč ne?”

Otočila hlavu na druhou stranu. “Ona to pochopí,” ozval se její hlas tiše. “Ona ví o té

příšerné věci, kterou jsem udělala před osmi lety. O té strašlivé, děsné věci.”

“No bodejť,” řekl jsem. “Proto taky dávala Vannierovi celý ten čas ty peníze.”

“Ach bože,” řekla, vytáhla druhou zpod přikrývky a tu první, kte-rou jsem držel, vyprostila z mého sevření, aby je mohla pevně sepnout. “Proč jen jste se to musel dovědět! To mě

tolik mrzí. Nikdo o tom neměl ani ponětí. Kromě paní Murdockové. Ani mí rodiče o tom nevěděli. Až teď vy.”

Ošetřovatelka vešla do pokoje a přísně na mne pohlédla.

“Pane Marlowe, takhle by neměla mluvit. Myslím, že by bylo líp, kdybyste už šel.”

“Podívejte, slečno Lymingtonová, znám tohle děvčátko dva dny. Vy ji znáte dvě hodiny. Tohle jí dělá náramně dobře.”

“Mohla by z toho dostat další – ehm – další křeč,” řekla, vyhýba-jíc se úzkostlivě mým očím.

“No, jestli ji má dostat, nebylo by pro ni lepší, aby si ji odbyla tady, když jste u ní, a měla to z krku? Jděte pěkně do kuchyně a nalejte si frťánka.”

“Nikdy ve službě nepiju,” řekla chladně. “Ostatně někdo by to mohl ucítit v mém dechu “

“Teď pracujete pro mne. Vyžaduju od všech svých zaměstnanců, aby se čas od času zpálkovali. Ostatně, kdybyste si udělala dobrou večeři a vzala si z kredence dvě

mentolové tabletky, nikdo by ve vašem dechu nic neucítil.” Vrhla na mne uštěpačný pohled a vyšla z pokoje. Merle to všechno poslouchala, jako kdyby to byla frivolní mezihra nějakého vážného dramatu. Dost otráveně.

“Chci vám o tom všechno povědět,” řekla udýchaně,, já -” Sáhl jsem kupředu a položil jí svou pracku na sepjaté ruce. “Nechte toho. Já vím všechno. Marlowe ví kdeco – jenom ne, jak si vydělat na slušné živobytí. Prachy z toho jakživo nekoukají žádné. Ale teď zase spěte a zítra vás odvezu do Wichity – na návštěvu k rodičům. A paní Murdocková to zatáhne.”

“Není to od ní báječné,” zvolala oči dokořán, celá rozzářená. “Ale ona byla ke mně

vždycky báječná.”

Vstal jsem z postele. “Ona je vůbec báječná žena,” řekl jsem a zakřenil se na ni. “Prostě

báječná. Jdu ji teďka navštívit a popoví-dáme si pěkně od srdce k srdci. A jestli nebudete okamžitě spát, už vám nikdy nedovolím, abyste se přiznala k nějaké vraždě.”

“Vy jste hrozný člověk,” řekla “Nemám vás ráda.” Otočila hlavu na druhou stranu, ruce strčila pod pokrývku a zavřela oči.

Šel jsem ke dveřím. U dveří jsem se rychle otočil a mrkl na ni. Měla jedno oko otevřené a dívala se na mne. Divoce jsem se na ni zašklebil a oko se bleskurychle zavřelo. Vrátil jsem se do obývacího pokoje, obšťastnil slečnu Lymingtonovou zbytkem svého ďábelského šklebu a vyšel ven s kufříkem v ruce.

Jel jsem na bulvár Santa Monica. Zastavárna byla ještě otevřená. Ten starý žid ve vysoké

černé čepičce byl překvapen, že mohu svou zástavu tak brzy vyzvednout. Prohodil jsem, že tak už to v Hollywoodu chodí.

Vytáhl obálku ze sejfu, roztrhl ji, vzal si ode mne peníze a zástavní lístek a vytřásl si tu lesklou zlatou minci z obálky na dlaň.

“Tahle věc je tak cenná, že je mně líto vám ji vracet,” řekl “Ta práce, chápete, ta práce je překrásná.”

“A zlata v ní musí být nejmíň za dvacet dolarů,” řekl jsem. Pokrčil rameny a usmál se a já vstrčil minci do kapsy a popřál mu dobrou noc. 32

Měsíční světlo leželo jako bílé prostěradlo na trávníku před do-mem, jen pod cedrem byla tma, hustá jako černý samet. Zpředu bylo vidět světlo ve dvou oknech v přízemí a v jednom poschodí. Přešel jsem po dlážděném chodníčku a zazvonil. Na omalovaného černouška u sloupku na přivazování koní jsem se ani nepodíval. Ani jsem ho tentokrát nepohladil po hlavě. Tenhle žertík mě už omrzel. Bělovlasá, ruměná žena, kterou jsem předtím ještě neviděl, mi otevřela

dveře a já řekl:

“Jsem Philip Marlowe. Chtěl bych mluvit s paní Murdockovou. S paní Elisabeth Murdockovou.”

Pohlédla na mne nerozhodně. “Myslím, že už šla spát,” řekla. “Teď s ní asi nebudete moct hovořit.”

“Je teprve devět hodin.”

“Paní Murdocková chodí brzo spát.” Začala přivírat dveře. Byla to docela milá bábuška a mně se nechtělo do těch dveří moc neurvale strkat. Jenom jsem se o ně opřel.

“Jde o slečnu Davisovou,” řekl jsem. “Je to důležité. Mohla byste jí to říct?”

“Zkusím to.”

Ustoupil jsem a nechal jsem ji, aby zavřela dveře.

V tmavém stromě opodál se rozezpíval drozd. Nějaký vůz se řítil příliš rychle ulicí a smýkl se za nejbližší roh. Drobinky dívčího smí-chu letěly ztemnělou ulicí, jako kdyby je vůz v tom spěchu rozsypal.

Za chvíli se dveře zase otevřely a žena řekla: “Můžete jít dál.” Šel jsem za ní velikým prázdným přijímacím pokojem. V jedné lampě svítilo jediné světlo, tak slabé, že stěží osvětlovalo protější zeď. Ten dům byl až příliš tichý a potřeboval vyvětrat. Šli jsme halou až na konec chodby a pak jsme vystoupili po schodišti s vyřezávaným zábradlím, zakončeným sloupkem. Nahoře byla ještě jedna hala, v pozadí

otevřené dveře.

Byl jsem požádán, abych vstoupil do těch otevřených dveří, a ty se pak za mnou zavřely. Byl to veliký obývací pokoj se spoustou kretonu, na zdi modrostříbrné tapety, gauč, modrý

koberec a otevřené dveře na balkón. Nad balkónem byla natažena markýza. Paní Murdocková seděla v ušáku za karetním stolkem. Měla proší-vaný župan a trochu rozcuchané vlasy. Vykládala si pasiáns. V levé ruce držela balíček karet, a než se na mne podívala, vyložila jednu kartu a druhou přemístila.

Pak řekla: “Tak co?”

Šel jsem ke karetnímu stolku a podíval se, co vlastně hraje. Byl to canfíeld.

“Merle je v mém bytě,” řekl jsem. “Přihnala se tam a padla na ústa.” Zeptala se, aniž vzhlédla: “Co to znamená, že padla na ústa, pane Marlowe?” Přemístila jednu kartu, potom ještě dvě, trochu rychleji.

“Dřív se tomu říkalo klesnout ve mdlobách,” řekl jsem. “Jestlipak si při téhle hře taky někdy zašvindlujete?”

“Když člověk švindluje, není to žádná zábava,” řekla mrzutě. “Nestojí to za moc, ani když

se nešvindluje. Co jste to říkal o Merle? Ještě nikdy nebyla tak dlouho pryč jako dnes. Už

jsem si o ni dělala starosti.”

Přitáhl jsem si taburet a sedl si ke stolku naproti ní. Ale to jsem seděl moc nízko. Vstal jsem a přinesl si lepší židli a na tu jsem se posadil.

“Nemusíte se o ni vůbec strachovat,” řekl jsem. “Mám u ní dokto-ra a ošetřovatelku. Teď

spí. Byla navštívit Vanniera.”

Položila karty na stolek, opřela si ty veliké šedavé ruce o okraj stolku a upřeně se na mne podívala.

“Pane Marlowe, řekla, “my dva bychom si měli vyložit, jak se věci mají. Dopustila jsem se chyby, že jsem vás vůbec k sobě pozva-la. Udělala jsem to, protože nesnáším, aby mě

-jak vy byste to asi vyjádřil – převezla taková vypráskaná mrška, jako je Linda. Ale byla bych udělala mnohem líp, kdybych tu celou věc nechala plavat. Ztrá-ta toho dublonu by pro mne byla daleko snesitelnější než vaše chování. I kdybych ho nikdy nedostala zpátky.”

“Jenže vy jste ho dostala,” řekl jsem.

Přikývla. Její oči mi neuhnuly z obličeje. “Ano, dostala jsem ho. A slyšel jste, jak se to stalo.”

“Nevěřil jsem tomu.”

“Já taky ne,” řekla klidně. “Můj bláhový syn chtěl prostě krýt Lin-du. Já takové jednání

pokládám za dětinské.”

“Ale zřejmě máte kliku na lidi, kteří vesměs projevují sklon k po-dobnému jednání,” řekl jsem.

Zase zvedla karty a z těch, co už byly vyloženy na slolek, vzala černou desítku a položila ji na červeného spodka. Pak sáhla stranou k malému masivnímu stolku, kde stálo její

portské. Trochu upila, postavila sklenici a podívala se mi tvrdě přímo do očí.

“Mám dojem, že chcete říct něco drzého, pane Marlowe.” Zavrtěl jsem hlavou. “Drzého ne, jen upřímného. Neposloužil jsem vám tak zle, paní

Murdocková. Dostala jste dublon zpátky. Postaral jsem se, aby vás policie neobtěžovala – aspoň prozatím. S rozvodem jsem nezařídil nic, ale našel jsem Lindu – vás syn ostatně

věděl celou tu dobu, kde je – a myslím, že už s ní nebudete mít žádné nepříjem-nosti. Ví, že chybila, když se provdala za Leslieho. Jestli se přesto domníváte, že jste si nepřišla na své peníze -“

Opovržlivě si odfrkla a odkryla další kartu. Odložila kárové eso do horní řady. “Trefové eso je založené, hrom do toho. Nedostanu ho včas ven.”

“Tak co kdybyste si vyčíhla chvilku, až se nebudete dívat,” řekl jsem, “a nenápadně je vytáhla.”

“Neudělal byste líp,” řekla velice klidně, “kdybyste mi pověděl, co je s Merle? A nebuďte moc namyšlený na to, že jste odhalil nějaké to rodinné tajemství, pane Marlowe.”

“Nejsem vůbec namyšlený. Dnes odpoledne jste pustila Merle k Vannierovi s pěti sty dolary.”

“A co na tom?” Nalila si ještě trochu portského a upřeně se na mne přes sklenici dívala

“Kdy vás o ty peníze požádal?”

“Včera. Mohla jsem je vyzvednout z bank y až dnes. Co se stalo?”

“Vannier vás vydíral asi osm let, viďte? Kvůli něčemu, co se při-hodilo 26. dubna 1933.” Záblesk hrůzy se jí zakmital na dně očí, ale velmi hluboko, velmi nejasně a skoro tak, jako kdyby tam číhal už hodně dávno a teď na mne jenom na okamžik jukl.

“Merle mi pověděla pár věcí,” řekl jsem. “Váš syn mi řekl, jak zemřel jeho otec. Dnes jsem si prohlédl zápisy a noviny Smrt ne-šťastnou náhodou. Na ulici pod okny jeho kanceláře se stala nějaká nehoda a spousta lidí se vykláněla z oken. On se prostě vyklonil pří-liš

daleko. Přitom se vyrojily nějaké řeči o sebevraždě, protože váš manžel byl na huntě a měl životní pojistku na padesát tisíc ve pro-spěch své rodiny. Ale koroner byl dobrák a přimhouřil oko.”

“A dál?” zeptala se. Byl to chladný, tvrdý hlas, ani výkřik, ani vzdech. Jen chladný, tvrdý, dokonale zvládnutý hlas.”

“Merle byla sekretářkou Horace Brighta. Bylo to takové zvláštní děvčátko, přestrašené, neznalé světa, mentální úroveň malé holčič-ky, sklon dramatizovat své zážitky, strašně

staromódní představy o mužích a tak podobně. Představuju si, že se jednoho krásného dne namazal, začal ji obtěžovat a vystrašil ji k smrti”

“Tak.” Zase takové studené, tvrdé jednoslabičné slovo, které se do mne zarylo jako hlaveň

pistole.

“Vzala si to tolik k srdci, že z toho dostala tak trochu vražednou náladu. A když se jí pak

naskytla příležitost, rozdala si to s ním. Ten-krát, když se vykláněl z okna. Bylo to tak nějak?”

“Mluvte jasně, pane Marlowe. Já snesu jasnou řeč.”

“Můj ty smutku, jak jasněji to ještě chcete slyšet? Vystrčila svého zaměstnavatele z okna. Zkrátka a dobře, zavraždila ho. A prošlo jí to. S vaší pomocí.” Podívala se na svou levou ruku, sevřenou kolem karet. Přikývla. Brada se jí cukavě

pohnula dolů, nahoru.

“Měl Vannier nějaké důkazy?” zeptal jsem se. “Nebo jen náhodou uviděl, co se stalo, a vzal vás do presu a vy jste mu tu a tam něco zaplatila, abyste zabránila skandálu – a taky proto, že máte Merle doopravdy ráda?”

Než odpověděla, vyložila další kartu Byla neochvějná jako skála.

“Mluvil o nějaké fotografii,” řekla. “Ale já tomu nikdy nevěřila. Nemohl nic

vyfotografovat. A i kdyby se mu to nakrásně povedlo, byl by mi ten snímek ukázal – dřív nebo později.” Řekl jsem: “Ne, to nevypadá pravděpodobně. Byla by to moc nejasná fotka, i kdyby byl měl náhodou aparát právě v ruce a chystal se vyblejsknout to, co se dělo tam dole na ulici. Ale dovedu si představit, že by si netroufal vám ji ukázat. V jistém smyslu jste hodně tvrdá

žena. Možná že se bál, abyste ho neodstranila z cesty. Právě to by totiž mohlo napadnout takovému syčákovi, jako byl on. Kolik jste mu zaplatila?”

“Do toho vám -” začala, pak se zarazila a pokrčila mohutnými rameny. Zdatná žena, silná, drsná, nelítostná, schopná čelit každé situaci. Zamyslela se. “Jedenáct tisíc a sto dolarů, když nepočítám těch pět stovek, co jsem mu poslala dnes odpoledne.”

“Aha. To bylo od vás ohromně hezké, paní Murdocková Když člověk uváží všechny okolnosti.”

Neurčitě máchla rukou a opět pokrčila rameny. “Byla to vina mého muže,” řekla. “Byl opilý, hnusný. Nemyslím, že ji opravdu ublížil, ale jak jste říkal, k smrti ji vylekal. Já-já jí ani nemohu moc zazlívat, co provedla. Sama se pro to dost natrápila po všechna ta léta.”

“Musela ty peníze nosit Vannierovi osobně?” “Představovala si, že to je pokání. Divné

pokání.” Přikývl jsem. “To je jí docela podobné. Vy jste se později provdala za Jaspera Murdocka a Merle jste si ponechala u sebe a starala jste se o ni. Ví o tom všem ještě

někdo?”

“Nikdo. Jenom Vannier. A ten to jistě nikomu nepoví.” “Ne. Ten sotva. Inu, teď už je beztak po všem, Vannier má dohráno.” Pomalu vzhlédla a dlouze a zpříma se na mne podívala Její šedivá hlava byla jako balvan na vrcholu hory. Konečně odložila karty a zaťala ruce do hrany stolu. Klouby jí zbělely.

Řekl jsem: “Merle přišla do mého bytu, když jsem byl pryč. Požá-dala správce, aby ji vpustil dovnitř. Ten mi zatelefonoval a já řekl, že s tím souhlasím. A honem jsem jel domů. Merle mi pak řekla, že zastřelila Vanniera.”

V tom ztichlém pokoji bylo slyšet její dech jako nejasný rychlý šepot.

“Měla v kabelce pistoli, bůhvíproč. Nejspíš si představovala, že ji potřebuje, aby se ubránila mužům. Ale někdo – hádám, že to mohl být Leslie – tu zbraň zneškodnil tím, že do závěru vrazil náboj nesprávné ráže. Merle mi oznámila, že zabila Vanniera, a pak omdlela. Zavolal jsem lékaře, svého kamaráda. Pak jsem se šel podívat do Vannierova domu. Ve dveřích byl klíč. Vannier seděl v křesle a byl mrtev, už dlouho mrtev, byl studený a ztuhlý. Byl mrtev už dávno před tím, než k němu Merle přišla. Nezastřelila ho. To její

vyprávění byla jen komedie. Lékař mi to jakžtakž vysvětlil, ale tím vás nebudu nudit. Myslím, že tomu beztak docela dobře rozumíte.”

Řekla: “Ano. Myslím, že tomu rozumím. A teď?”

“Je v posteli, u mne v bytě. Má u sebe ošetřovatelku. Zavolal jsem meziměstsky Merlina

otce. Chce, aby se vrátila domů. Nemáte nic proti tomu?”

Jen na mne zírala.

“On nic neví,” řekl jsem rychle. “Ani o tomhle, ani o té staré věci. Určitě ne. On jenom chce, aby se vrátila domů. Řekl jsem si, že ji tam odvezu. Domnívám se, že to je teď má

povinnost. Budu potřebovat těch posledních pět stovek, co Vannier už nedostal – na výlohy.”

“A kolik ještě navíc?” zeptala se hrubě.

“Neříkejte takové věci. Sama tomu nevěříte.”

“Kdo zabil Vanniera?”

“Vypadá to na sebevraždu. Bouchačku v pravé ruce. Na spánku rána z bezprostřední

blízkosti. Když jsem tam byl, přišel Morny se ženou. Schoval jsem se. Morny to chce na svou choť svalit. Podvá-děla ho s Vannierem. A proto si teď asi myslí, že ho oddělal Morny nebo že ho dal oddělat. Ale všechno ukazuje, že to byla sebevražda. Teď už tam budou poldové. Co ti z toho vydumají, nevím. Nám ne-zbývá než sedět a čekat, jak se to vyvine.”

“Lidi jako Vannier nepáchají sebevraždu,” řekla nenávistně.

“To máte totéž, jako kdybyste řekla, že dívky jako Merle nevyha-zují lidi z oken. Neznamená to pranic.”

Civěli jsem jeden na druhého s tím niterným záštím, které se mezi námi projevovalo od samého začátku. Po chvíli jsem odstrčil svou židli a přistoupil k balkónovým dveřím. Otevřel jsem síť proti hmyzu a vyšel na verandu. Noc mě obklopila, hebká a tichá. Bílé

světlo měsíce bylo chladné a jasné jako spravedlnost, o které sníme, ale nikdy ji nenacházíme.

Stromy dole vrhaly v měsíčním světle temné stíny. Uprostřed zahrady byla jakási zahrada v zahradě. Zahlédl jsem třpyt ozdobné vodní nádržky. Vedle ní zahradní houpačku. Na houpačce někdo ležel, a právě když jsem se podíval dolů, zažhnula cigareta. Vrátil jsem se do pokoje. Paní Murdocková si už zase vykládala pasiáns. Přistoupil jsem ke stolku a podíval se na karty.

“Tak přece jste to trefové eso uvolnila,” řekl jsem.

“Švindlovala jsem,” řekla, aniž ke mně vzhlédla.

“Chtěl jsem se vás zeptat ještě najedno věc,” řekl jsem. “Ta zále-žitost s dublonem je pořád ještě nejasná, protože teď, když jste dostala tu minci nazpátek, vypadají ty dvě

vraždy naprosto nesmyslně. Rád bych věděl, jestli je na Murdockově Brasheru něco, podle čeho by ho odborník poznal – třeba starý Morningstar.”

Zamyslela se, sedíc bez hnutí, oči sklopené. “Ano Snad je. Ryt-cův monogram EB je na levém křídle orla. Pokud vím, bývá obvykle na pravém. To je jediná věc, která mě

napadá.”

Řekl jsem: “To by snad stačilo. A opravdu jste tu minci dostala? Neřekla jste to jenom proto, abyste mi zabránila v dalším slídění?”

Rychle vzhlédla a pak zase sklopila oči. “Je teď v pokladně. Jestli vyhledáte mého syna, ukáže vám ji.”

“No, tak teď už vám dám dobrou noc. Prosím vás, dejte zabalit Merliny šaty a ráno je pošlete do mého bytu.”

Zase trhla hlavou vzhůru a v očích jí zablýsklo: “Vy si nějak moc dovolujete, mladý muži.”

“Dejte je zabalit,” řekl jsem. “A pošlete je ke mně. Teď už Merle nepotřebujete – když je Vannier mrtev.”

Naše oči se pevně zaklesly do sebe a dlouhou chvíli se od sebe neodtrhly. Podivný

toporný úsměv jí pohnul koutky rtů. Potom sklonila hlavu, pravou rukou sejmula vrchní

kartu z balíčku, který držela v levé ruce, otočila ji, pohlédla na ni a položila ji na hromádku odlo-žených karet pod hrou a otočila další kartu, tiše, klidně, rukou, která se nezachvěla ani tolik jako kamenná hráz v lehkém vánku.

Přešel jsem pokojem a vyšel ven, zavřel za sebou tiše dveře, pro-šel chodbou a po schodech dolů, dolejší chodbou kolem zasklené verandy a Merliny kancelářičky a vstoupil do toho neútulného, dus-ného, neobývaného obývacího pokoje, kam stačilo jen vejít, aby se člověk cítil jako nabalzamovaná mrtvola.

V pozadí se otevřely balkónové dveře a vešel Leslie Murdock, zastavil se a upřeně se na mne podíval.

33

Domácí oblek měl zmačkaný a vlasy rozcuchané. Jeho nazrzlý knírek vypadal zrovna tak nemožně jako vždycky. Pod očima měl stíny jako propast.

Držel v prstech tu svou dlouhou černou špičku na cigarety prázd-nou, a jak tam stál, poklepával jí o dlaň levé ruky a bylo znát, jak mu jsem protivný, nechtěl mě vidět, nechtěl se mnou ztratit ani slovo.

“Dobrý večer,” řekl upjatě. “Odcházíte?”

“Ještě ne tak docela. Chci s vámi mluvit.”

“Myslím, že nemáme o čem spolu mluvit. A mne už mluvení unavuje.”

“Ale ano, máme o čem. O člověku, který se jmenuje Vannier.”

“Vannier? Toho sotva znám. Párkrát jsem ho viděl. A co jsem viděl, to mě nijak nenadchlo.”

“Znáte ho trochu líp, než říkáte,” namítl jsem.

Popošel dál do pokoje a posadil se na jednu z těch nepohostinných židlí, naklonil se kupředu, podepřel si bradu pravou dlaní a zadíval se na podlahu.

“Tak dobrá,” řekl unaveně. “Spusťte. Nepochybuju, že mě oslníte svou duchaplností. Očekávám neúprosný příval železné logiky a in-tuice a tak podobně. Detektiv, jak stojí v knize.”

“Aby ne. Rozeberu důkazy kousek po kousku a zase je složím dohromady v důvtipný

řetěz, sem tam vsunu nějaký ten hejblík, kte-rý vytáhnu z rukávu, rozpitvám pohnutky a charaktery a odhalím, že jsou úplně jiné, než za jaké je kdekdo – a ostatně i já sám – pokládal až do toho vrcholného okamžiku – a nakonec se mírně znechucen vrhnu na kořist, která se vyklube z nejméně podezřelé osoby.”

Zvedl oči a téměř se usmál. “Načež zlosyn zbledne jako stěna a s pěnou u úst vytáhne pistoli z pravého ucha.”

Sedl jsem si vedle něho a vydal z kapsy cigaretu. “Zcela správně. Jednou bychom si to měli spolu sehrát. Máte pistoli?”

“U sebe ne. Ale jednu mám. To přece víte.”

“Měl jste ji u sebe včera večer, když jste navštívil Vanniera?” Pokrčil rameny a vycenil na mne zuby:

“Ale jděte, já že byl včera u Vanniera?”

“Myslím, že ano. Ryzí dedukce. Kouříte cigarety značky Benson & Hedges. Ty zanechávají tuhý popel, který si ponechává svůj tvar. V jednom popelníku ve Vannierově

domě bylo takových šedivých válečků nejméně ze dvou cigaret. Ale nebyly tam žádné

nedopalky. To proto, že kouříte se špičkou a špaček ze špičky se snadno pozná. Pročež

jste ty špačky odstranil. Souhlasí?”

“Ne.” Jeho hlas zněl klidně. Zase se díval na podlahu.

“To byl příklad dedukce. A špatný příklad. Protože tam žádné špačky být nemusely, ale

jestli tam byly a někdo je odstranil, mohl to udělat proto, že na nich byla rtěnka. Určitého odstínu, podle něhož by se dalo usoudit, jakou barvu vlasů a pleti měla žena, která ty cigarety kouřila. A vaše žena má zvláštní zvyk házet špačky do koše na papír.”

“Lindu z toho vynechte,” řekl chladně.

“Vaše matka se pořád ještě domnívá, že Linda ten dublon ukradla, a to vaše povídání, že jste ho vzal vy a dal Alexovi Mornymu, pokládá za výmysl, kterým jste chtěl Lindu krýt.”

“Už jsem vám řekl, abyste Lindu vynechal.” Poklepával si černou špičkou o zuby tak rychle a ostře, že to znělo jako cvakání telegrafu.

“Rád bych,” řekl jsem “Ale já té vaší historce nevěřil zase z jiného důvodu. Tady je.” Vytáhl jsem dublon z kapsy a podržel mu ho před očima.

Upřeně na něj civěl. Ústa měl pevně sevřená.

“Dnes ráno, když jste nám tady recitoval tu svou báchorku, leželo tohle v bezpečné

úschově, ve frcu na bulváru Santa Monica. Poslal mi to jeden rádobydetektiv, jmenoval se George Phil ips. Takový prostoduchý chlápek, který se dostal do maléru, protože mu to dost rychle nemyslelo a protože se přespříliš třásl na nějakou fušku. Byl to podsaditý

blonďák v hnědém obleku, nosil tmavé brýle a dost di-voký klobouk. Jezdil v pískově

žlutém pontiacu, téměř novém. Možná že jste ho viděl včera ráno, jak se ometá po chodbě

před mou kance-láří. Sledoval mě už hezkou chvíli a je možné, že předtím sledoval vás.” Bylo vidět, že je upřímně překvapen. “Proč by to dělal?” Zapálil jsem si cigaretu a odhodil zápalku do nefritového popelníku, který vypadal, jako kdyby jej ještě nikdy nikdo nepoužil.

“Řekl jsem, že to je možné. Jistě to nevím. Snad jenom hlídal tenhle dům. Přilepil se mi na paty až tady, nemyslím, že mě sledoval cestou sem.” Ještě pořád jsem držel tu minci v ruce. Pohlédl jsem na ni, vyhodil ji do vzduchu, aby se obrátila, podíval jsem se na iniciály EB, vyražené do levého orlího křídla, a zase jsem minci schoval. “Možná že tenhle dům pozoroval z toho důvodu, že si ho někdo najmul, aby prásknul drahocennou minci starému Morningstarovi, obchodníku s mincemi. A tenhle starožitník třeba podezíral, odkud mince pochází, a řekl to Phillipsovi, nebo mu to nějak naznačil, a taky se snad zmínil, že ta mince je asi kradená. V tomhle se náhodou mý-lil. Jestli je Brasherův dublon v téhle chvíli opravdu u vás v pokladně, pak ta mince, kterou měl Phillips zašmelit, nebyla kradená. Byl to padělek.

Jeho záda sebou cukla, jako kdyby ho zamrazilo. Ale jinak se ani nepohnul a seděl dál.

“Obávám se, že z toho koneckonců přece bude nějaký takový sáhodlouhý pokec,” řekl jsem docela vlídně. “Promiňte. Měl bych si to srovnat popořádku. Není to hezká historka, protože v ní jsou dvě vraždy, možná tři. Dva lidé, z nichž jeden se jmenoval Vannier a druhý Teager, dostali nápad. Teager je zubní technik a má kancelář v Belfontově budově, která patří starému Morningstarovi. Ten ná-pad byl padělat vzácnou a cennou zlatou minci, ne tak vzácnou, aby nebyla prodejná, ale dost vzácnou, aby vynesla hodně peněz. Pra-covní postup, na který připadli, byl přibližně stejný, jakého používá zubní technik, když

dělá zlatou inlay. Vyžadovalo to stejný materiál, stejné nástroje, stejný fortel. Zmíněným postupem se dá vyrobit přesná kopie modelu ve zlatě tak, že se nejdřív připraví matrice z tvrdého jemného bílého cementu, kterému se říká albaston, z té matrice se pak udělá

vosková kopie modelu, přesná až do nejmenšího detailu, pak se ten voskový model zanoří

do jiného cementu, který se jmenuje krystobolit a má tu vlastnost, že snese velký žár, aniž

změní tvar. Aby vosk mohl vytéci, udělá se v tomto obalu malý otvůrek, a to tak, že se k modelu připevní ocelový čep, který se vytáhne, až když ce-ment zasychá. Potom se ta krystobolitová kyvetka vypaluje nad plamenem tak dlouho, až vosk tou dírkou vyteče a zanechá po sobě dutinu přesně takovou, jako byl originál. To celé se upevní na licí přístroj a ten vžene do

dutiny roztavené zlato z odstředivky. Pak se krystobolit, ještě horký, podrží

pod studenou vodou, rozpadne se a zůstane zlaté jádro, z něhož trčí zlatý čudlík tam, kde byl ten otvůrek. Čudlík se ubrousí, odlitek se očistí v kyselině, naleští se a už tu máme – v tomto případě – zbrusu nový Brasherův dublon, vyrobený z ryzího zlata a přesně takový

jako originál. Jasné?”

Přikývl a unaveně si přejel rukou po hlavě.

“K takové práci je zapotřebí přesně ta řemeslná zručnost, jakou má zubní technik,” pokračoval jsem. “Pro mince, které jsou v oběhu, kdybychom vůbec v oběhu nějaké zlaté

mince měli, by se tenhle po-stup použít nedal, protože materiál a práce by stály víc, než

jakou by ta mince měla cenu. Ale k padělání zlaté mince, která je velmi cenná, protože je vzácná, se hodí znamenitě. A tak to taky udělali. Ale po-třebovali k tomu originál. A na to jste se jim hodil vy. Vy jste dublon vzal, to je pravda, ale nedal jste ho Mornymu. Vzal jste ho, abyste ho dal Vannierovi. Souhlasí?”

Civěl na podlahu a neodpovídal.

“Jen se nestyďte,” řekl jsem. “Za daných okolností to není nic tak strašného.

Předpokládám, že vám slíbil peníze, které jste potřeboval na zaplacení dluhů ze hry, protože vaše matka je držgrešle. Ale kro-mě toho na vás měl ještě jeden, silnější hák.” Teď vzhlédl rychle, obličej bílý jako křída, v očích jakousi hrůzu.

“Jak jste se to dozvěděl?” řekl téměř šeptem.

“Vykoumal jsem to. Něco jsem se doslechl, něco jsem vypátral, něco uhodl. K tomu se vrátím později. Tak Vannier a ten jeho kámoš si udělali dublon a chtěli si ho vyzkoušet. Potřebovali si zjistit, jestli to jejich zboží obstojí, když si je prohlédne odborník na vzácné

min-ce. Vanniera teda napadlo, že si najmou nějakého hejla a přimějí ho, aby se pokusil ten padělek prodat starému Morningstarovi, hodně lacino, aby si ten staroch myslel, že ta mince je kradená. Za hejla si vybrali George Phil ipse podle hloupého inzerátu, který si dával do novin, aby sehnal klienty. Myslím, že spojení s Phil ipsem Vannierovi obstarávala Lois Mornyová, alespoň ze začátku. V celé té šmelině nejspíš namočená nebyla. Někdo ji viděl, jak dává Phil ipsovi malý balíček. V tom balíčku byl asi ten dublon, co ho Phillips měl prodat. Když ho však ukázal starému Morningstarovi, chytil se do pasti. Ten stařík znal numismatické sbírky a staré mince jako své boty. Uvěřil asi, že mince je pravá – musela by se podrobit moc důkladným zkouš-kám, aby se ukázalo, že není -, ale neobvyklé umístění

rytcova monogramu přivedlo Morningstara na myšlenku, že by to mohl být Murdockův Brasher. Zavolal sem k vám, aby si zjistil, co a jak. To vzbudilo podezření vaší matky, ta se přesvědčila, že mince chybí, a začala podezírat Lindu, kterou nenávidí, a najala si mne, abych dublon dostal zpátky, a zároveň zmáčkl Lindu tak, aby svolila k rozvodu bez alimentů.”

“Nechci se rozvést,” řekl Murdock nakvašeně. “Nikdy mě to ani nenapadlo. Nemá právo -” zarazil se, zoufale mávl rukou a téměř zavzlykal.

“Jen klid, já to chápu. No, a starý Morningstar vystrašil Phillipse, který nebyl nepoctivý, jenom hloupý. Vytáhl z Phil ipse jeho telefonní číslo. Naslouchal jsem u dveří

Morningstarovy kanceláře, když si ten staroch myslel, že jsem už odešel, a uslyšel jsem ho, jak volá tohle číslo. Předtím jsem mu nabídl, že odkoupím ten dublon za tisíc dolarů, a Morningstar na tu nabídku skočil v domnění, že minci od Phillipse dostane, vydělá na tom pár supů a všechno bude jako noha. Mezitím ale Phillips hlídal váš dům, snad jen proto, aby si zjistil, zda sem chodí nějací poldové. Uviděl mě a můj vůz, podle čísla si zjistil mé

jméno a náhodou se ukázalo, že mě zná.

Pustil se za mnou a pořád se nemohl rozhodnout, jestli mě má požádat o pomoc, až jsem na něho uhodil v jednom hotelu dole ve městě a on začal něco koktat, že prý mě zná z jednoho

případu ve Ventuře, když tam byl náměstkem šerifa, a svěřil se mi, že se zapletl do divné situace a že ho sleduje nějaký čahoun s krhavým okem. To byl Eddie Prue, Mornyho tělesná stráž. Morny věděl, že mu žena zahýbá s Vannierem, a dal ji sledovat. Prue viděl, že se sešla s Phillipsem nedaleko jeho bytu v Court Street na Bunker Hillu a pak se přilepil na paty Phillipsovi, dokud mu nedošlo, že si toho Phil ips všiml. A Prue, nebo někdo jiný, kdo pro Mornyho pracoval, uviděl taky mne, když jsem šel do Phil ipsova bytu v Court Street. Zatelefonoval mi totiž a pokusil se nahnat mi strach a později mě

požádal, abych navštívil Mornyho.

Zamáčkl jsem špačka v nefritovém popelníku, pohlédl na chmur-nou, nešťastnou tvář

muže, který seděl proti mně, a zase jsem se plahočil dál. Šlo mi to ztěžka a zvuk mého hlasu mě začínal otravovat.

“A teď se dostáváme zpátky k vám. Když vám Merle řekla, že si vaše matka najala fízla, dostal jste strach pro změnu vy. Napadlo vás, že pohřešila ten dublon, a tak jste se přihnal do mé kanceláře celý zpěněný a hleděl jste ze mě něco vytáhnout. Zpočátku jste se tvářil náramně ležérně a uštěpačně, byl jste samá péče o manželku, ale přitom jste byl hodně

ustaraný. Nevím, co jste z našeho rozhovoru vyvodil, ale jisté je, že jste začal vyjednávat s Vannierem. Věděl jste, že teď musíte tu minci matce co nejrychleji vrátit a něco jí nakukat. Někde jste se s Vannierem sešel a on vám ten dublon dal. Je možné, že to je také

padělek. Bylo by mu podobné, že ten pravý nechtěl dát z ruky. Jenomže Vannierovi teď

blikne, že ta jeho šmelina může vy-bouchnout ještě dřív, než ji pořádně rozjede. Morningstar hovořil s vaší matkou a na scéně jsem se objevil já. To znamená, že Morningstar něco zvětřil. Vannier se tedy vypraví k Phil ipsovi do bytu, vplíží se tam zadním vchodem a vyzpovídá Phillipse, aby si zjistil, na čem vlastně je. Phillips mu neprozradí, že mezitím už ten padělek odeslal mně, s adresou napsanou týmž

tiskacím písmem jako jeho deník, který se později našel u něho v kanceláři. že to neprozradil, usuzuji z toho, že se Vannier nepokoušel tu padělanou minci ode mně získat zpátky. Nevím ovšem, co Phil ips Vannierovi řekl, ale pravděpodobně to bylo něco v tom smyslu, že ta celá věc je podraz, že ví, odkud mince pochází, a že s tím půjde na policii nebo o tom poví paní Murdockové. A nato Vannier vytáhl bouchačku, praštil ho přes hlavu a pak ho zastřelil. Prohledal Phil ipse i celý byt, ale dublon nenašel. A tak se vydal k Morningstarovi. Ani Morningstar tu padělanou minci neměl, ale Vannier si nejspíš myslel, že tam musí být někde schovaná. Rozbil tomu starci hlavu pažbou revolveru a prohledal jeho pokladnu; mož-ná že tam našel nějaké peníze, možná taky ne, ale buď jako buď

zanechal po sobě dojem, že tam došlo k loupežnému přepadení. No a konečně si to pan Vannier šine domů, pořád ještě dost otrávený, že dublon nenašel, zato s pocitem uspokojení z dobře vykonané práce. Za jediné odpůldne stihl odvést dvě pěkné, čistě

provedené vraždy. Teď už jste zbýval jenom vy.”

34

Murdock po mně šlehl napjatým pohledem a pak mu oči zablou-dily k té černé špičce, kterou ještě pořád svíral v ruce. Zastrčil ji do kapsy u košile a prudce vstal, zamnul křečovitě rukama a opět se posadil. Vytáhl kapesník a utřel si čelo.

“Proč já?” zeptal se chraplavým, stísněným hlasem.

“Věděl jste příliš mnoho. O Phillipsovi jste možná věděl, ale mož-ná že taky ne. To záleží

na tom, jak hluboko jste byl do celé té věci namočený. O Morningstarovi jste však věděl určitě. Původní plán se zvrtl a Morningstar byl zavražděn. Vannier nemohl jen tiše sedět a doufat, že se o tom nedozvíte. Potřeboval vám zavřít ústa, a to hezky pevně. Ale zabíjet vás kvůli tomu nemusel. Naopak, byla by velká chyba, kdyby vás zabil. Vaše matka by se mu tím úplně vymkla

z rukou. Je to chladná, bezohledná, chamtivá žena, ale kdyby někdo ublížil vám, řádila by jako divoká kočka. Bylo by jí docela jedno, co se stane.” Murdock vzhlédl. Snažil se, seč byl, vypadat užasle a nechápavě. Ale zmohl se jen na tupý a vyděšený výraz.

“Moje matka – co -?”

“Heleďte, netahejte mě za fusekli víc, než je nezbytně nutné,” řekl jsem. “Jsem už k smrti utahaný z toho, jak mě Murdockovic famílie soustavně vodí za nos. Dnes večer přišla ke mně do bytu Merle. Je tam ještě pořád. Předtím byla u Vanniera s nějakými penězi. S

penězi, které získal vydíráním. Dostával je v různých přestávkách plných osm let. A já vím zač.”

Nepohnul se. Ruce na kolenou mu ztuhly napětím. Oči mu téměř zmizely v důlcích. Byly to oči zatracence.

“Merle našla Vanniera mrtvého. Přišla ke mně a prohlásila, že ho zabila. Nebudeme se teď

pouštět do úvah, proč si vzala do hlavy, že je její povinností brát na sebe vraždy spáchané

jinými lidmi. Šel jsem se tam podívat a zjistil sem, že Vannier je mrtev už od včerejšího večera. Byl ztuhlý jako voskovaný panák. Na zemi vedle jeho pravé ruky ležel revolver. O

téhle zbrani jsem už slyšel, patří jistému Henchovi, který bydlel na téže chodbě jako Phillips. Někdo schoval v jeho bytě zbraň, kterou byl zabit Phillips, a vzal si za to Henchovu bouchačku. Hench a jeho dívka byli tehdy opilí a nechali dveře bytu otevřené. Ještě není dokázáno, že ta bouchačka opravdu patří Henchovi, ale to se dokáže. A jestli to je Henchova zbraň a Vannier spáchal sebevraždu, naznačuje to, že měl vinu na Phillipsově smrti. Taky pro-střednictvím Lois Mornyové lze prokázat, zase jiným způsobem, že Vannier Phillipse znal. Ale i když Vannier sebevraždu nespáchal -a já

nevěřím, že ji spáchal -, neznamená to, že neměl na svědomí Phillipsovu smrt. Anebo to může taky znamenat, že Phillipse zabil někdo jiný, týž člověk, který zastřelil Vanniera. Z

jistých důvodů se mi tahle možnost moc nezamlouvá.”

Murdock zvedl hlavu. Zeptal se: “že ne?” pojednou docela jas-ným hlasem. Ve tváři se mu objevil nový výraz, jarý a zářivý a zároveň tak trochu přihlouplý. Byl to výraz slabocha, který se něčím pyšní.

Řekl jsem: “Myslím, že Vanniera jste zabil vy.”

Ani se nepohnul a na obličeji měl pořád ten radostný a bujarý výraz.

“Včera večer jste k němu šel. Poslal si pro vás. Řekl vám, že je v loji, a jestli se mu policie dostane na kobylku, že se postará, abyste do toho spadl taky. že řekl něco přibližně

takového?”

“Ano,” řekl Murdock klidně. “Něco skoro přesně takového. Byl opilý a rozkurážený a zřejmě si myslel, že mě má v hrsti. Úplně se tím kochal. Říkal, že jestli ho pošlou do plynové komory, budu určitě sedět vedle něho. Ale to nebylo všechno.”

“Ne. Nechtělo se mu do plynové komory a myslel si, že mu žádné takové nebezpečí

nehrozí, dokud vy budete držet jazyk za zuby. A tak vytáhl svůj trumf. To, čím vás původně tlačil ke zdi a přiměl vás, ještě spíš než slibem peněz, abyste vzal ten dublon a dal mu ho, byla jistá historka o Merle a vašem otci. Vím o tom. To málo, co jsem si nedomýšlel sám, mi doplnila vaše matka. To byl první hák, kterým vás držel, a hezky zkrátka. A vám to dávalo možnost, abyste se sám před sebou ospravedlnil. Jenže včera v noci potřeboval něco ještě pádnějšího. A proto vám pověděl pravdu a řekl, že má důkaz.” Zachvěl se, ale přesto si pořád ještě podržel ten lehký, jasný, hrdý výraz.

“Vytáhl jsem na něho bouchačku,” řekl téměř blaženě. “Koneckonců jde o mou matku.”

“To vám nikdo nebere.”

Vstal, velmi vzpřímený, velmi vysoký. “Šel jsem až k židli, co na ní seděl, natáhl jsem ruku a strčil mu pistoli do obličeje. Měl revolver v kapse županu. Chtěl ho vytáhnout, ale nepodařilo se mu to včas. Vzal jsem mu ho. Svou pistoli jsem zase strčil do kapsy Přiložil jsem mu ke spánku hlaveň té druhé zbraně a řekl jsem mu, že ho zabiju, jestli se nevytasí

s tím svým důkazem a nedá mi ho. Začal se potit a koktat, že si ze mne jenom utahoval. Odjistil jsem pistoli, abych ho ještě víc postrašil.”

Odmlčel se a natáhl ruku před sebe. Ta ruka se chvěla, ale jak se na ni díval, pomalu se uklidnil. Svěsil ji zase a pohlédl mi do očí.

“Ta bouchačka musela být upilovaná, anebo měla neobyčejně měkkou spoušť. Vyšla rána. Uskočil jsem dozadu, vrazil do zdi a shodil nějaký obrázek. Uskočil jsem překvapením, že ta bouchačka spustila, ale tím jsem se zároveň vyhnul proudu krve, která z něho vytryskla. Otřel jsem revolver, otiskl mu na něj prsty a pak jsem ho položil na podlahu vedle jeho ruky. Byl okamžitě mrtev, Až na ten první příval krve téměř nekrvácel. Byla to nehoda.”

“Nač si to kazit?” ušklíbl jsem se “Proč z toho neudělat pěknou, čistou, poctivou vraždu?”

“Říkám vám, jak se to stalo. Dokázat to ovšem nemůžu. Ale je docela možné, že bych ho byl zabil tak jako tak. A teď můžete zavolat policii.”

Vstal jsem a pokrčil rameny. Byl jsem unavený, vyčerpaný, zmožený a zvochlovaný. V

krku mě bolelo od žvanění a hlava mě bolela námahou, abych si udržel myšlenky pohromadě.

“Do policie mi nic není,” řekl jsem “Nejsme spolu zadobře, protože oni čují, že to s nimi neválím na rovinu. A pámbu ví, že je jejich tušení neklame. Není vyloučeno, že na vás skočí. Ale jestli vás nikdo neviděl, jestli jste po sobě nezanechal žádné otisky – nebo i když

jste nějaké zanechal, pokud nenajdou žádný jiný důvod, aby vás podezí-rali a vzali si vaše otisky pro srovnání – pak si možná na vás ani nevzpomenou. Jestli přijdou na ty hejble s dublonem a zjistí, že to byl Murdockův Brasher, těžko říct, jak to s vámi dopadne. Všechno záleží na tom, jak se jim budete urnět postavit.”

“Nebýt matky,” řekl, “bylo by mi to celkem jedno Vždycky jsem všechno jen zfušoval.”

“Naproti tomu,” řekl jsem, nevšímaje si těch jalových řečí, “Jestli má ta bouchačka opravdu mimořádně měkkou spoušť a jestli si seže-nete dobrého advokáta a budete poctivě

vypovídat a tak dále, žádná porota vás neodsoudí. Porotci nemají vyděrače v lásce.”

“To je škoda,” řekl, “protože já nemohu tuhle obranu použít O nějakém vydírání nemám ani ponětí. Vannier mi poradil, jak přijít k nějakým penězům, a já je potřeboval jako sůl.” Řekl jsem: “No, no. Jakmile vás dostanou tak daleko, že vám zachrání kejhák jen přiznání, že vás Vannier vydíral, ještě rád to vy-klopíte. Vaše matka vás k tomu donutí. Jestli vám bude moct zachránit život tím, že nasadí svůj, půjde s pravdou ven.”

“To je strašné,” řekl. “Je strašné něco takového říkat.”

“S tou bouchačkou jste měl štěstí. Všichni naši známi si s ní hráli, utírali z ní otisky a jiné

na ně dělali. Já sám jsem na ni otiskl jednu kompletní soupravu Jen abych nezůstal pozadu. Je to ošemetné, když je ruka ztuhlá, ale musel jsem to udělat. Morny tam byl a přinutil svou ženu, aby na ni otiskla prsty. Myslí si, že Vanniera zabila ona, a ona si nejspíš

myslí, že to udělal on.”

Už na mne jen němě civěl. Kousal jsem se do rtů. Připadal jsem si toporný jak skleněný

střep.

“No, tak já abych už běžel,” řekl jsem.

“Snad nechcete říct, že připustíte, aby mi to prošlo?” Jeho hlas zněl už zase trochu arogantně.

“Já to na vás neprásknu, jestli chcete něco vědět. Jinak neručím za nic. Když mě do toho

zatáhnou, budu muset koukat, abych vi-děl. O nějaký mravní problém tady vůbec nekráčí. Nejsem ani polda, ani práskač, ani soudce. Vy tvrdíte, že to byla nehoda. Tak dobrá, byla to nehoda. Já u toho nebyl. Nemám důkazy ani pro, ani proti. Vaše matka mě zaměstnala, a jelikož mě tato okolnost do jisté míry zavazuje k mlčení, budu mlčet. Ale nemám ji rád a nemám rád vás. Nemám rád tenhle dům. Ani vaše žena se mi nijak zvlášť nelíbila. Ale mám rád Merle. Je tak trochu potrhlá a morbidní, ale přesto moc milá. A já vím, co si v téhle zatracené famíli za posledních osm let vytrpěla A vím taky, že nikoho z okna nevystrčila. Stačí vám tohle vysvětlení?”

Zažbrblal něco, ale rozumět mu nebylo.

“Odvezu Merle domů,” řekl jsem. “Požádal jsem vaši matku, aby poslala její šaty zítra ráno ke mně do bytu. Kdyby měla náhodou tolik napilno s vykládáním karet, že by na to zapomněla, postaráte se o to vy?”

Němě přikývl. Pak řekl podivně tenkým hlasem: “Vy odcházíte -jen tak? Já vám – já jsem vám ani nepoděkoval. Člověk, kterého sotva znám, bere na sebe takové riziko kvůli mně – ani nevím, co bych vám řekl.”

“Odcházím tak, jak odcházím vždycky,” řekl jsem. “Se svižnou úklonou a lehkým úsměvem na rtech. A s hlubokou a upřímnou na-dějí, že se s vámi příště nesetkám v base. Dobrou noc.”

Otočil jsem se k němu zády, zamířil ke dveřím a vyšel ven. Dveře za mnou zapadly s tichým, pevným zaklapnutím. Pěkný hladký od-chod středem, navzdory všem těm ohavnostem. Naposled jsem přistoupil k omalovanému černouškovi a pohladil ho po hlavě

a pak už jsem si vykračoval po dlouhém trávníku kolem křoví zalitého mě-síčním svitem a kolem toho velikého cedru ven na ulici, kde stál můj vůz.

Jel jsem nazpátek do Hol woodu, koupil jsem si půllitr dobrého pitiva, zapsal se v hotelu Plaza a zanedlouho už jsem dřepěl na pelesti postele, čuměl si na nohy a tankoval whisky rovnou z láhve.

Zrovna jako docela obyčejný ochmelka.

Když už jsem byl tak akorát zkárovaný, že se mi mozek zamžil a přestal myslet, svlékl jsem se a vlezl do postele a po chvíli, která nebyla dlouhá, ale mohla být kratší, jsem usnul.

35

Byly tři hodiny odpoledne a na koberci za dveřmi mého bytu stálo pět zavazadel, jedno vedle druhého. Byla tam má brašna ze žlutého boxu, po obou stranách důkladně

poškrábaná od toho, jak jsem ji věčně tahal v automobilovém kufru. Pak tam stály dva pěkné letecké kufry, oba s monogramem L. M. Dále staré černé zavazadlo z imitace mroží

kůže s monogramem M. D. a takový malý necesér z koženky, jaký je k dostání v každém dragstónu za dolar devětačtyřicet.

Doktor Carl Moss právě vypadl, proklínaje mě za to, že kvůli nám musel nechat tu svou odpolední sešlost hypochondrů čekat. Nasládlý pach jeho doutníku mi otrávil vzduch. Převracel jsem ve svém zdecimovaném mozku, co mi doktor Moss odpověděl na otáz-ku, jak dlouho asi potrvá, než bude Merle úplně dobře,

“Záleží na tom, čemu říkáte úplně dobře. Bude vždycky samý nerv a žádné živočišné

emoce. Vždycky bude vdechovat vzduch a vydechovat jinovatku. Byla by zní prvotřídní

jeptiška. Nábožen-ský sen svou úzkoprsostí, svými stylizovanými emocemi a nelítostnou čistotou by pro ni znamenal dokonalé uvolnění. Ale tak, jak se věci mají, vyklube se z ní

nakonec pravděpodobně jedna z těch zakyslých starých panen, co vysedávají za šaltry ve veřejných knihovnách a razítkují knihy.”

“Tak zlé to s ní není,” řekl jsem mu, ale on se na mne jen ušklíbl tím svým moudrým

židovským obličejem a vyšel ze dveří. “A jak vůbec víte, že to jsou panny?” zeptal jsem se zavřených dveří, ale to už mi nebylo nic platné.

Zapálil jsem si cigaretu a odloudal se k oknu a za chvilku vyšla Merle ze dveří, které

oddělovaly ložnici od ostatního bytu, a zůstala tam stát, hledíc na mne temně

obkrouženýma očima v bledé klidné tvářičce, až na rty nenalíčené.

“Načerveňte si trochu tváře,” řekl jsem jí. “Vypadáte jako Sně-hurka po flámu s celou rybářskou flotilou.”

Vrátila se a nanesla si trochu červeně na tváře. Když se zase objevila, podívala se na zavazadla a řekla tiše: “Leslie mi půjčil své dva kufry.” Řekl jsem: “To je toho,” a prohlédl si ji. Vypadala moc pěkně. Měla na sobě dlouhé rezavě

hnědé pantalóny s vysokým pasem a k tomu baťovky, hnědobíle vzorovanou sportovní

blůzu a oranžo-vou šálu. Brýle neměla. Její veliké, jasně kobaltové oči vypadaly trochu zmámeně, ale ne víc, než se dalo čekat. Vlasy měla zase tak pevně utažené dozadu, ale s tím jsem nemohl dohromady nic dělat.

“Byla jsem vám hrozně na obtíž,” řekla. “Moc mě to mrzí.”

“Nesmysl. Mluvil jsem s vaším otcem i s maminkou. Jsou blahem bez sebe. Viděli vás za posledních osm let jen dvakrát a už jim bylo, jako kdyby vás skoro ztratili.”

“Moc ráda se k nim na čas podívám,” řekla, oči sklopené k zemi. “Od paní Murdockové je moc milé, že mi dovolí odjet. Nikdy se beze mne nadlouho neobešla.” Zakomíhala nohama, jako kdyby ne-věděla, co si má s nimi v těch kalhotách počít, ačkoli to přece byly její kalhoty, takže tento problém už musela řešit dřív. Nakonec pevně semkla kolena a položila na ně sepjaté ruce.

“Jestli si máme ještě o něčem popovídat,” řekl jsem, “nebo jestli mi chcete ještě něco svěřit, tak spusťte radši hned. Protože mě ani nenapadne vydat se na cestu napříč

polovinou Spojených států s hromádkou zhroucených nervů na sedadle vedle sebe.” Zahryzla se do kloubu na ruce a párkrát po mně pokradmu zašil-hala přes tu ruku. “Včera večer,” spustila, ale pak se zarazila a zrudla.

“Tak tohle rozsekneme cobydup,” řekl jsem. “Včera večer jste mi řekla, že jste zabila Vanniera, a pak jste zas prohl ásila, že jste to neudělala. Já vím, že jste ho nezabila. A tím to hasne.”

Spustila ruku do klína, podívala se na mne zpříma, klidně a roz-šafně, ruce volně složené

na kolenou.

“Vannier byl mrtev dlouho před tím, než jste k němu přišla. Šla jste tam proto, abyste mu odevzdala nějaké peníze od paní Murdockové.”

“Ne – ode mne,” řekla. “Ačkoli to ovšem byly peníze paní Murdockové. Dlužím jí víc, než

budu moci kdy splatit. To se ví, ona mi zase nedává moc velký plat, ale tím se sotva -” Řekl jsem zostra: “To, že vám nedává moc velký plat, je opravdu příznačný detail, a to, že vy jí dlužíte víc, než kdy dokážete splatit, není žádná fráze, ale svatá pravda. Chtělo by to celé basebal ové mužstvo, každý hráč s dvěma pálkami, aby jí nandali, co si od vás zaslouží. Ale na tom teď nezáleží. Vannier spáchal sebevraždu, protože na něho praskla nějaká kulišárna. To je fakt a hotovka. To, co jste vyváděla vy, byla víceméně komedie. Utrpěla jste vážný nervový otřes, když jste uviděla jeho zkřivený mrtvý obličej v zrcadle, a tenhle šok se vám v hlavě spojil s jiným, který jste zažila před mnoha lety, a protože už

jste tako-vá malá popleta, udělala jste si z toho drama.”

Plaše na mne pohlédla a pokývla tou svou měděné plavou hlavou, jako kdyby se mnou souhlasila.

“A Horace Brighta jste z žádného okna nevyhodila,” řekl jsem. Obličej jí poskočil a zbledla jako smrt. “Já – já -” zvedla dlaň a přitiskla ji k ústům a zírala na mne vytřeštěnýma

očima.

“Nechal bych to všechno plavat,” řekl jsem, “ale doktor Moss povídal, že vám to neuškodí

a abych vám to radši hned celé vyklopil. Vy si zřejmě myslíte, že jste zabila Horace Brighta. Měla jste pohnutku a příležitost taky a řekl bych, že asi tak vteřinu jste vážně měla cukání té příležitosti využít. Jenže vy na to nemáte povahu. V posledním okamžiku byste se zarazila. Ale je pravděpodobné, že právě v tomhle posledním okamžiku vám luplo v hlavě a ztratila jste vědomí. Bright skutečně spadl z toho okna, ale vy jste ho dolů

nestrčila.”

Udělal jsem si pauzu a díval se, jak její ruka zase poklesla vedle té druhé a jak se jejich prsty propletly a křečovitě do sebe zaklesly.

“Někdo vám namluvil, že jste ho z toho okna shodila vy,” řekl jsem. “A byla jste zpracována pečlivě, promyšleně a s tak chladnou bezohledností, jaké je schopna jen žena určitého typu vůči jiné ženě. Když se člověk dnes podívá na paní Murdockovou, ani ho nenapadne, že by dovedla žárlit – ale jestli vraždila ze žárlivosti, důvod k tomu našla. Byla tu však ještě lepší pohnutka – životní pojistka na padesát tisíc dolarů – všechno, co zbylo z promrhaného jmění. Svého syna milovala podivnou, divokou, majetnickou láskou, jak to už

takové-hle ženy dovedou. Je chladná, krutá a všeho schopná a využívala vás nelítostně a nemilosrdně pro případ, že by se Vannier někdy utrhl ze řetězu. Pro ni jste nebyla nic víc než obětní beránek. Jestli se vůbec chcete vymanit z toho jalového, citově ochuzeného života, jaký jste dosud vedla, musíte si tohle uvědomit a uvěřit tomu, co vám říkám. Vím, že je to těžké.”

“Je to naprosto nemožné,” řekla klidně, dívajíc se mi na kořen nosu. “Paní Murdocková ke mně byla vždycky báječná. Je pravda, že se na to celé moc dobře nepamatuju – ale vy byste neměl říkat o lidech takové strašné věci.”

Vytáhl jsem tu bílou obálku, která byla zastrčena za Vannierovým obrazem. A v ní dva snímky a negativ. Postavil jsem se před dívku a položil jí jeden snímek na klín.

“Tak dobrá, podívejte se na tohle. Vannier to vyblejskl z druhé strany ulice.” Podívala se na to. “Ale to je přece pan Bright,” řekla. “Není to moc dobrý snímek, viďte? A tohle je paní Murdocková – tehdy se jmenovala Brightová – stojí zrovna za ním. Pan Bright vypadá celý divý.” Vzhlédla ke mně s mírnou zvědavostí v očích.

“Jestli vypadá celý divý tady,” řekl jsem, “měla byste ho vidět o pár vteřin později, když

dopadl na zem.”

“Když co?”

“Heleďte,” řekl jsem, teď už skoro zoufale, “tenhle obrázek za-chycuje paní Elisabeth Brightovou.Murdockovou ve chvíli, kdy vyhazuje svého prvního chotě z okna kanceláře. On právě padá. Podívejte se na ruce. Vříská hrůzou. Ona stojí za ním a obličej má ztuhlý

vztekem – nebo bůh ví čím. Copak to vůbec nechápete? Tohle je důkaz, který měl Vannier po celá ta léta v rukou. Murdockovi jej nikdy neviděli, nikdy vážně nevěřili, že existuje. Ale mýlili se. Našel jsem to včera v noci stejně zvláštní náhodou, jaká způsobila, že ten snímek byl vůbec udělán. Což je jakási osudová spravedlnost. Už vám to dochází?” Pohlédla znovu na fotku a pak ji odložila. “Paní Murdocková ke mně byla vždycky strašně

hodná,” řekla.

“Udělala z vás obětního beránka,” řekl jsem takovým nucené klid-ným hlasem jako režisér na zkoušce, která se nedaří. “Je to prohnaná, tvrdá, trpělivá ženská. Zná své komplexy. Je dokonce ochotna utra-tit dolar, aby dolar vydělala, což dokáže málokterý člověk jejího druhu, to se jí musí nechat. Komu čest, tomu čest a pastuchovi bejkovec. Nejraději bych ji tím bejkovcem přetáh, ale mé vzorné vychování mi to nedovoluje.”

“Inu,” řekla, “tak to by tedy bylo.” A já si uvědomil, že z toho všeho pochytila jen každé třetí

slovo a že tomu, co slyšela, neuvěřila.

“Paní Murdockové nesmíte ten obrázek nikdy ukázat, strašně by ji to rozrušilo.” Vstal jsem a vzal jí tu fotku z ruky a roztrhal ji na kousky a vyhodil je do koše na papír.

“Možná že toho budu jednou litovat,” řekl jsem, ale o tom, že mám ještě jeden snímek a negativ, jsem pomlčel. “Možná že se jed-nou v noci – ode dneška za tři měsíce – nebo třeba za tři roky -probudíte a pochopíte, že jsem mluvil pravdu. A pak si snad budete přát, abyste se na ten snímek mohla ještě jednou podívat. Ale kdo ví, snad se i v tomhle mýlím. Možná že to bude pro vás veliké zklamání, když si uvědomíte, že jste nikdy nikoho nezabila. Ale to bude dobře. Ať už to dopadne tak nebo onak, obojí bude dobře. Teď

půjdeme dolů do mého vozu a pojedeme do Wichity navštívit vaše rodiče. A já si myslím, že se k paní Murdockové už nevrátíte, ale dost mož-ná, že se mýlím i v tom. Nebudem o tom už nikdy mluvit. Už nikdy ani slovo.”

“Já nemám peníze,” řekla.

“Máte pět set dolarů, které vám posílá paní Murdocková. Mám je v kapse.”

“To je od ní vážně moc hezké,” řekla.

“Panenko skákavá,” řekl jsem já, vevrávoral do kuchyně a pře-vrátil do sebe skleničku ještě před odjezdem. Nijak mi neprospěla. Způsobila jenom, že jsem dostal chuť vylézt po zdi a prokousat si díru ve stropě.

36

Byl jsem pryč deset dní. Merlini rodiče byli mírní, vlídní, trpěliví lidé, kteří bydleli ve starém dřevěném domě v tiché stinné ulici. Pla-kali, když jsem jim vyprávěl tu část Merlina příběhu, o které jsem soudil, že by ji měli znát. Byli rádi, že ji mají zase doma, říkali, že o ni budou dobře pečovat, vyčítali si trpce, že se o ni nestarali, a já je nechal při tom. Když jsem odcházel, Merle měla na sobě šatovou zástěru a válela těsto na paštiku. Přišla ke dveřím, utřela si ruce o zástěru a dala mi pusu na ústa a pak se rozplakala a utekla zpátky do domu a dokořán otevřené dveře zůstaly prázdné, až se v nich objevila její matka a s prostým, upřímným úsměvem se dívala, jak odjíždím.

Když jsem viděl ten domek mizet v dálce, měl jsem divný pocit, jako kdybych napsal báseň, a moc dobrou báseň, a jako kdybych ji ztratil a už si na ni nikdynemohl vzpomenout.

Hned po příjezdu jsem zavolal poručíka Breeze a zašel za ním, abych se zeptal, jak to stojí s Phil ipsovým případem. Rozlouskli ho náramně slušivě, s tou pravou směsí důvtipu a štěstí, bez níž se člo-věk nikdy neobejde. Mornyovi nakonec vůbec na policii nešli, ale někdo zatelefonoval a oznámil, že se ve Vannierově domě střílelo, a pak hned zavěsil. Technikovi se otisky na revolveru moc nezamlouvaly, a tak provedli zkoušku, jestli má

Vannier na ruce stopy nitrátů. A potom jednomu fízlovi jménem Lackey, který nepracoval v ústředí pro vraždy, napadlo, aby se podíval trochu blíž na ten revolver, a při tom zjistil, že jeho popis byl rozeslán na všechny policejní revíry a že nějaká podobná zbraň se hledá v souvislosti se zabitím Phillipse. Hench ji identifikoval, a co víc, našli poloviční otisk jeho palce na boční stěně úderníku, která nebyla dost pečlivě potřená, protože úderník se obvykle nenatahoval.

S těmito výsledky a s lepším souborem Vannierových otisků než jaké jsem mohl udělat já, se vydali do Phillipsova a potom i do Henchová bytu. Našli otisk Vannierovy levé ruky na Henchově posteli a jednoho prstu na spodní straně splachovací páky na záchodě v Phillipsově bytě. Pak vzali Vannierovy fotografie, pustili se do průzkumu v sousedství a dokázali, že se dvakrát objevil v zadní uličce a v jedné postranní ulici nejméně třikrát. Přímo v tom domě ho kupodivu nevi-děl nikdo, nebo aspoň nikdo nebyl ochoten to přiznat. Teď už jim nechybělo nic

než pohnutka. Tu jim úslužně poskytl Teager tím, že se dal sbalit v Salt Lake City, právě když se pokoušel střelit Basherův dublon nějakému starožitníkovi, který si myslel, že ta mince je sice pravá, ale kradená. Teager jich měl v hotelu celý tucet a z jedné se vyklubal ten pravý dublon. Teager kápl božskou a ukázal policii nepatrnou značku, podle níž poznával, která mince je pravá. Neměl potuchy, kde ji Vannier sebral, a to se také nikdy nezjistilo, protože se přece o té celé věci tolik psalo v novinách, že by se majitel jistě přihlásil. A jakmile policie dospěla k závěru, že Vannier byl vrah, ztratila o něho zájem, Jeho smrt prohlásili za sebevraždu, třebaže měli jisté pochybnosti. Teagera po nějaké době propustili, protože se přesvědčili, že o žádné vraždě nevěděl, a vlastně na něho neměli nic jiného než po-kus o podvod. Zlato koupil legálně a padělání

historické mince státu New York nespadá pod zákon o penězokazectví. Stát Utah odmítl se s ním dál otravovat.

Henchovu doznání policie nikdy nevěřila. Breeze řekl, že toho použil jenom k nátlaku na mne, abych vyklopil to, co před ním tajím. Věděl, že nevydržím zatloukat, budu-li mít v rukou důkaz, že Hench je nevinen. Ale Hench si stejně moc nepolepšil Dali ho identifikovat různými osobami a hodili jemu a nějakému Taliánovi Gaetanu Priscovi na krk pět loupežných přepadeni v obchodech s alkoholem; a při jedné z těch loupeží byl někdo zastřelen, Jakživo jsem se nedozvě-děl, zda byl ten Prisco příbuzný s Palermem, ale oni ho stejně nikdy nedopadli.

“Tak co říkáte?” zeptal se mě Breeze, když mi vypověděl tohle všechno, nebo spíš

všechna fakta případu

“Dvě věci mi ještě nejsou jasné,” řekl jsem “Proč vlastně Teager uprchl a proč bydlel Phillips v Court Street pod falešným jménem.”

“Teager bajchnul, protože mu chlápek od výtahu řekl, že Morningstar byl zavražděn, a Teager věřil, že by v tom mohl uvíznout.

Phillips používal jméno Anson, protože byl na mizině a banka mu šla po autě a on už

nevěděl kudy kam. To taky vysvětluje, proč se tako-vý slušný mladík zapletl do něčeho, co muselo od samého začátku vypadat jako černá habaďůra.”

Přikývl jsem, že to asi tak bude.

Breeze mě šel vyprovodit ke dveřím. Položil mi ruku pevně na rameno a stiskl mi je.

“Vzpomínáte si, jak jste mně a Spanglerovi tenkrát ten první ve-čer ve svém bytě skuhral o případu Cassidy?”

“Ano.”

“Řekl jste pak Spanglerovi, že žádný případ Cassidy neexistoval. Ale on existoval – jenže pod jiným jménem. Pracoval jsem na něm.”

Sňal mi ruku z ramene, otevřel mi dveře a zazubil se mi přímo do očí.

“A kvůli tomuhle případu,” řekl, “a taky kvůli tomu, jak mi tenkrát bylo, sem tam přimhouřím oko a nechám vyváznout chlápka, který si to možná ani nezaslouží. Je to taková maličká splátka z těch špinavých miliónů ve prospěch obyčejného udřeného pracanta – jako jsem já – nebo jako vy. Tak se mějte!”

Byla noc. Šel jsem domů a navlékl na sebe staré domácí šaty, rozestavil figurky na šachovnici, namíchal si drink a přehrál si další Capablancovu parti . Měla devětapadesát tahů. Krásná, chladná, nemilosrdná partie, ve své němé tvrdošíjností téměř hrůzná. Když skončila, stoupl jsem si k otevřenému oknu a naslouchal noci a vdechoval její vůně. Pak jsem odnesl svou sklenici do kuchy-ně, vypláchl ji a naplnil ledovou vodou, a stoje u dřezu, pomalu jsem ji upíjel a díval se na svůj obličej do zrcadla.

“Capablanca hadr,” řekl jsem.

Advertisements